I'll find you

16. Kyoshi

V noci se mi vůbec nedařilo usnout, protože jsem pořád musel myslet na Tanjira. Na ten jeho dokonalý úsměv, na jeho sametovvý hlas, na jeho překrásné oči, na jeho bezchybné rty. No prostě jsem myslel na něj. Nevěděl jsem, jak to ve škole bez něj vydržím, ale nakonec jsem se do školy dostavil a znuděně čekal na poslední hodinu. Zrovna máme matiku a ja neskutečně trpím. Takovou nudu už jsem hoooodně dlouho nezažil. Učivo mi jen tak prolétá jedním uchem tam a druhým ven. Konečně zazvoní a já můžu konečně vypadnout z tohoto blázince. Zbalím si věci ale v tom naše učitelka na matiku zatleska a tak si získá naší pozornost. "Ještě chvíli mi věnujte pozornost. Od zítřka budete mít nového matikáře, který k nám před pár dny nastoupil. Je to moc milý člověk, který si toho v životě dost vytrpěl, tak ne, že mu budete skákat po hlavě, jasný? " nadzvedne své černé obočí a my kývneme. Konečně konec a já nadzvukovou rychlostí vystřelým ze školy rovnou na parkoviště, kde mám zaparkovaný auto. Rychle do něj nasednu a rozjedu se do nemocnice, kam dorazím za asi deset minut, protože jsem jel jako hovado. No jo, jsem hold netrpělivý tvor heh. Ani jsem se neptal na číslo pokoje, protože jsem si byl naprosto jistý, kam jít. Když jsem ale vtrhl do jeho pokoje, samozřejmě bez zaklepání, ztuhl jsem na místě jako ledová socha. Tanjiro si zrovna sundal nemocniční tričko a tak se mi naskytl pohled na jeho drobná ramínka a jeho úzká záda. Škoda jen, že jsem ho neviděl ze předu, ale i tak to byl dokonalý pohled. Chtěl jsem se nepozorovaně vyplížit z místnosti a počkat na chodbě, ale můj nos si usmyslel trochu jinou věc a tak jsem nahlas kýchl. Tanjiro se hrozně vyděsil a rychle si oblíkl své tričko. Já mám dneska super den fakt. "Promiň, promiň, promiň, promiň, promiň" dostanu ze sebe zaskočeně, což jeho jen rozesměje. " V klidu Kyoshi. Jen jsem se hrozně lekl nic víc. Páni dneska ti to hrozně sluší." Řekne téměř až se zatajeným dechem a začne si mě důkladně prohlížet. Nic extra ale na sobě nemám jen bílou košili a roztrhané černé rifle. "Ale prosím tě. Nic výjimečného na sobě nemám. Přivádíš mě do rozpaků. " sklopím hlavu, aby neviděl jak moc se červenám. Uslyším jak se zasměje a pak mě obejme. On mě obejme a mě asi bouchla hlava. Jeho objetí je tak hrozně příjemné. Po chvíli se odtáhne a zadivá se mi do očí, jako kdyby mi chtěl něco říct, ale já nevím co. Odkašlu si. "No. Jak vidím, tak už jsi převlečený. Tak bychom mohli zajít na oběd co ty na to? Musíš mít hrozný hlad." Nevinně se na něj zazubím a on se hrozně sladce zasměje. Jeho smích je plný lehkosti, třpytek, duhy, radosti a já nevím čeho všeho ještě. Srdce mi bije neskutečně rychle a začnou se mi potit ruce. " To zní dobře Kyoshi. Jo jen aby jsi to věděl dopředu. Zvu tě. Jako poděkování, za to, že jsi mě zachránil. A žádné odmlouvání." Vychrlí na mě a já na něj začnu nevěřícně čučet. Než stihnu cokoliv říct na protest, tak si Tanjiro vezme svou tašku, popadne mě za ruku a odtáhne mě z nemocnice. Nasedneme do mého auta a já se rozjedu do blízké restaurace, kde si oba objednáme sushi. Bože jak já miluju sushi. Když čekáme, než nám jídlo donesou, panuje mezi námi zvláštní, trochu rozpačitá nálada. "Tak co ti v té nemocnici dělali? Měl jsi nějaké víc závažné zranění, že si tě tam nechali?" Zeptám se a Tanjiro se na mě usměje." No nic vážného mi naštěstí nebylo, ale hrozně mě bolelo břicho v oblasti jater a tak si mě tam kvůli tomu radši nechali na pozorování. Nechtěli riskovat, že by pro mě v noci musela jet sanitka. Ale ty vypadáš, že ti není nejlépe. Že ty jsi kvůli mě nespal?" Mírně se zamračí a já musím uhnout pohledem, protože je to pravda. "Jo moc jsem toho nenaspal, ale neboj jsem v pohodě. Nemusíš se bát Tanjiro. " zahuhlám a naštěstí pro mně nám obsluha právě přináší jídlo, takže jsem zachráněn. " Jo od zítřka budeme mít nového matikáře a budeme mít první tělocvik. Prý budeme dělat gymnastiku. Nechápu na co my kluci máme dělat gymnastiku." Změním téma a Tanjiro se začne dusit kouskem sushi, který před chvílí začal žvýkat. Konečně se mu povede sousto spolknout, napije se a pak se na mě nevěřícně podívá. " No pecka, takže si zítra zase rozbiju držku." Protočí oči a já se musím zasmát nad jeho roztomilostí. "Neboj dopadneš do měkkého. Já na zem poletím první." Zasměju se a dám si do pusy kousek wasabi. Musím uznat, že ho tu maji fakt kvalitní, protože mě začne solidně pálit pusa. Zrudnu v obličeji a Tanjiro se mi začne smát. "Ty jsi ale padavka Kyoshi. Nic nevydržíš." Zaliká se vlastními slinami a já po chvíli, kdy už konečně můžu zase mluvit na něj zavrčím. Sice vypadám jako neškodná sýkorka, ale umím být i agresivní jako orel. Tanjiro se přestane smát a dojí poslední kousek sushi. To samé udělám já a pak mávnu na obsluhu, která odnese nádobí a my poprosíme o účet. Tanjiro už vytahuje z kapsy peněženku, ale já jsem rychlejší a celou útratu zaplatím za nás za oba. Obsluha odejde a Tanjiro mě propálí pohledem a spolu odejdeme z restaurace. Odemknu auto a oba do něj nastoupíme. "Říkal jsem ti, že tě zvu a ty to teď zaplatíš. To snad nemyslíš vážně." Zakňourá což mě rozesměje a tak mu rozcuchám vlasy, zatímco nasedáme do mého auta. "Ale prosím tě. Měl bys být rád, že nemusíš utrácet peníze." Usměju se na něho, ale on svěsí hlavu. "Ale já jsem chtěl. Chtěl jsem se ti nějak odvděčit za to, že jsi mi zachránil život. Vážně bych to nepřežil, kdyby jsi tam nepřišel. Kyoshi já.........." nedořekne to, protože se rozbrečí a já ho uvězním v objetí právě v čas. Cítím jak se malinko klepe a tak ho rukou začnu hladit po zádech. Je mi ho líto. Asi to celkově ve škole nikdy neměl snadné. A asi ani doma ne. "Shhhhhh klid. Bude to dobrý. Jsem tu s tebou a nikdo ti neublíží. Jsi v bezpečí. " Hulám mu do vlasů a on se po chvíli uklidní, utře si uslzené oči do rukávu své mikiny a pak se na mě podívá. "Kyoshi. Nechci o tebe nikdy přijít. Jsi jediný, kdo mě má rád a taky jediný kdo mě nesoudí kvůli mé matce. Nikdy jsem neměl žádné kamarády a všichni se na mně dívali zkrz prsty, protože má máma má víc peněz než všechny celebrity v Hollywoodu dohromady. Všichni si o mně myslí, že jsem namyšlený snob, který nemá city a jen se chlubí, ale tak to nikdy nebylo a není. Hrozně moc jsem si přál alespoň jediného kamaráda, kterému bych mohl všechno říct a nebát se zrady. Ale když už se semnou někdo bavil, tak to bylo jen kvůli penězům a pak, když jsem něco potřeboval já, tak mě odkopli. Všichni, kteří se tvářili, že jsou mí přátelé. Tak hrozně moc to bolí být celý život sám. Tátu jsem nikdy nepoznal, protože zemřel při autonehodě dřív, než jsem se narodil. Matka se o mě moc nikdy nestarala. Jen mi dávala peníze, aby měla klid, ale lásku mi moc nikdy neprojevila, ale teď se to trošku zlepšilo, ale není to nic slavného. Už chápeš, proč jsem chtěl, aby jsi do té nemocnice jel se mnou? Bál jsem se, že mě opustíš i ty......" vzlykne a znovu si utře oči do mikiny. Mě se hrudník silně stahuje úzkostí. Ten kluk si v podstatě nikdy nezažil nic pěkného. To se musí změnit. Ukážu mu, že ne všichni lidi jsou takový kreténi, jako ti, kteří mu tak ublížili. Setřu si slzy, které se dostali na povrch a otočím se na něj. "Tanjiro. Nemůžu ti slíbit, že s tebou budu navěky, protože ani nevím co bude zítra. Třeba mě srazí autobus nebo se z něčeho zcvoknu a dostanu bílou celu, ale to co ti slíbit můžu je to, že tě neopustím tak dlouho, jak to bude jen možné. Jen tak se tě nevzdám. Jsi úžasný kluk, který má laskavé a milé srdce a takových lidí já si vážím. Pokusím se ti vynahradit tu bolest, kterou jsi musel do teď prožít. Jen už neplakej, ano? Bolí mě tě vidět plakat." Vydechnu a Tanjiro se na mě doslova nalepí jako plakát na stěnu. "Kyoshi, tebe mi musel seslat můj anděl strážný. Ani nevíš co to pro mě znamená. Za ty dva dny jsi pro mě udělal víc věcí, než kdokoliv jiný za celý můj život." Fňukne a pomalu se odtáhne, aby mi viděl do očí. Hrozně mě trápí, když ho vidím se takhle trápit."Už se tím netrap Tanjiro. Teď máš mě a já udělám vše, co bude v mých silách, abych ti všechno mohl vynahradit, ano? Pojďme. Užijeme si zbytek dne v klidu, ju?" Pohladím ho po tvářičce a on se konečně mírně usměje a kývne. Nastartuju auto a vyjedu směrem na ranč, na kterým už od narození žiju s "rodiči". Tanjiro se na mě celou cestu dívá a vypadá, že se na něco chce zeptat a když už přijíždíme na ranč, tak se konečně odhodlá. " Co ty a tvoje rodina? S kým žiješ?" Zeptá se najednou a já silně stisknu volant. Sklopím hlavu a zhluboka se musím nadechnout. "J-já jsem adoptovaný. Moji biologičtí rodiče se mně vzdali hned po narození, protože nejsem holka. Oni mají další tři syny a dvě dcery a mě jediného dali k adopci. Adoptoval si mě moc milý pár a i když nejsou, tak já je beru jako vlastní a za nic bych je nevyměnil. Dali mi všechno, co mi na očích viděli a já je bezmezně miluju. A myslím, že tebe si velmi oblíbí. Vždycky se k mým přátelům chovali, jako by to byli jejich děti." Zašeptám a Tanjiro se na mě šokovaně podíva. "Proboha. Promiň, že jsem se ptal. Jen ti připomínám bolest a smutek." Povzdychne si, ale já zabrzdím a podívám se na něj. "Ne to je v pohodě. Zvykl jsem si. Klidně se ptej na cokoliv, co tě zajímá." Po té opět mírně šlápnu na plyn a auto se znovu rozjede. "No zajímá mě, jestli tvý adoptivní rodiče mají nějaké vlastní děti?" Zašeptá potichu a mě už se podruhé za sebou sevře žaludek bolestí, která sahá hluboko do minulosti. " Měli. Dvojčata. Kluka a holku. Jmenovali se Jack a Alex. Zemřeli na otravu, když jeli na školu v přírodě, jako praktikanti na učitele. Uštkl je jedovatý had, když bránili žáky. Byli to ti nejlepší sourozenci, které jsem si mohl přát. Jack mě toho spoustu naučil o sportu a Alex mi ukázala kouzlo přírody a naučila mě jezdit na koních. Naprosto jsem je miloval a oni v dvaceti letech umřeli. Mamka se z toho sesypala a taťka k tomu neměl daleko. Podle nich jsem byl jejich poslední radost v životě. A proto jsem začal tak makat. Každá aktivita, kterou dělám je spojena s mýma nevlastníma sourozencema, abych nikdy nezapomněl na to, co mi do života dali." Při vzpomínce na Jecka s Alex mi na tvář steče pramínek slz, které si otřu hřbetem ruky a následně zaparkuju před rančem. Tanjiro se na mě dívá se smutným pohledem, který u něho není vůbec typický. Povzdechnu si a vystoupím z auta. Sotva vystoupí i Tanjiro, tak auto zamknu a spolu s ním se vydám do domu. " Mami! Tati! Jsem doma! A máme návštěvu! " křiknu na celý barák a za chvíli se z patra přiřítí můj táta a z kuchyně pro změnu vyběhne mamka. "Kyoshi konečně jsi doma. Tak co jak bylo ve škole?" Vychrlí na mě mamka a při tom mě dusí ve svém mateřském objetí. "Ale jo šlo to. Nic extra se dneska nedělo, takže pohoda. Potřebujete s něčím pomoct?" Zeptám se,ale mamka jen zavrtí hlavou a následně svou pozornost přesune k Tanjirovi. "A kdo je tenhle milý klučina? To je ten,o kterým jsi včera mluvil?" Vychrlí na jeden nádech a ihned si ho začne prohlížet. Tanjiro mírně zrudne v tváři, ale pokloní se. "Dobrý den paní a pane Koshimotovi. Jmenuju se Tanjiro Kaneto. Je mi ctí vás poznat." Narovná se a moji rodiče se zářivě usmějou, jak měsíček na hnoji "Ale prosím tě drahoušku, neříkej nám paní a pane Koshimotovi. Já jsem Tereza a můj manžel je Pierre. Také nás velmi těší. Doufám, že Kyoshi není moc otravný." Zachichotá se mamka a já nad její poznámkou jen protočím očima. Tanjiro se na mě podívá a při tom se krásně červená."Právě naopak ehm Terezo. Váš syn je ten nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy potkal. Včera mi zachránil život. " sotva tohle řekne, tak já si jen povzdechnu. "Vždyť to nic nebylo. Jen jsem na toho kluka pustil Yoa a zavolal jsem ti záchranku, nic víc Tanjiro. " zahuhlám, ale Tanjiro si nesouhlasně odfrkne a přijde ke mně blíž. "Nebuď tak skromný Kyoshi. Vážně jsi mě zachránil. Už jsem ti to tolikrát řekl, ale ty to furt popíráš" Chytí mě za ruku a přitiskne si ji k hrudníku tak, že pod prsty cítím tep jeho srdce. "Kyoshi je takový už od malička. Nikdy si neprizná, že udělal něco důležitého nebo velkého. Myslí si, že to jsou jen drobnosti, ale ve skutečnosti je to úplně opačně. Vždycky jsme ho vedli k pokoře a pomáháni ostatním, ale začínám mít pocit, že jsme to trochu přehnali, co lásko?" Zapojí se do konverzace táta a přitáhne si mámu blíž k sobě, aby ji mohl dát pusu. Když se máma konečně odtáhne, tak se nám zase začne věnovat. "Určitě máte hlad. Pojďte se kluci najíst. Dneska jsem vařila rajčatovou omáčku s těstovinami." Zazubí se na nás, ale Tanjiro se rozhodl začít protestovat. " Díky Terezo, ale my jsme před půl hodinou byli na obědě, který na můj protest Kyoshi zaplatil. " odfrkne si což způsobí, že se máma s tátou zasmějou. " No to víš. Kyoshi rád dělá svým přátelům radost. A hlavně šetří jejich peněženky. Ale teď už žádný odmlouvání a pojďte se s námi najíst a ty nám alespoň o sobě něco můžeš říct." Nedá se odbít máma a začne nás tahat kuchyně, ale já se jí vysmeknu. "Mami já fakt nemám hlad. A navíc si potřebuju zajezdit na Lyře. Víš, že mě za měsíc čekají závody. A stejně se vsadím, že jsi zase vařila rajskou. Rajčatovou omáčku na těstoviny vaří táta jednou za půl roku, když ho pustíš k plotně. " Zasměju se a co mě udiví, tak se zasměje i táta. " No jo no. To je ta její Česká národnost. Předevčírem Svíčková, dneska Rajská. Hádám že na zítra má v plánu Guláš. " Neodpustí si poznámku táta a k tomu ještě přidá italskou nadávku, kterou ovšem nemyslí nijak vážně. Tanjiro se na ně střídavě podívá a pak se podívá na mě. "No co koukáš, jak kdyby ti uletěli holuby. Říkal jsem přece, že jsem adoptovaný. Mamka je Češka a taťka je Ital s francouzskými kořeny. A já jsem Japonec. Jsme velmi mezinárodní rodina no." Uchechtnu se a cvrnknu ho do nosu. "Ale kuš Kyoshi. Nech Tanjira napokoji. Vždyť ti nic neudělal." Postaví se před něj mamka a já jen ironicky protočím očima." Čí, že jsi adoptivní máma? Moje nebo Tanjirova?" Uchechtnu se a ona mě flákne utěrkou na nádobí, kterou měla celou dobu v ruce, přes zadek. "Začala jsem uvažovat, že tě za něj vyměním. Tanjiro není tak urýpaný jako ty." Zasměje se mamka, ale Tanjiro se na ni nevěřícně dívá. "No jak myslíš, ale pak si budete dřevo štípat sami, protože Tanjiro s těmi svými párátky sekeru ani nezvedne do vzduchu. "Zasměju se a s tím vyběhnu z domu rovnou ke stáji, kde už na mě čeká moje kobylka Lyra. "Ahoj holka. Chyběla jsi mi." Pohladím ji po lysině a následně ji i poplácám po krku. Lyra si radostí odfrkne a na hlas zařehtá. Rychle se převlíknu do staršího oblečení a začnu ji hřebelcovat a následně sedlat. Když je vše hotové, vyvedu Lyru z boxu na venkovní jízdárnu, kde mám nachystané překážky. Nasednu na ni a asi půl hodinu trénuju přeskoky, když v tom Lyře před kopyty bouchne petarda. Lyra se vyplaší, vzepne se na zadní nohy a já sletím ze sedla rovnou na tvrdou zem. Jediné co vidím, než mi mozek začne připomínat, že mě bolí celé tělo, je, jak Lyra běží zpět do stájí. Pak ale uslyším něčí povědomí hlas. "Tak takhle tráví svůj život náš nejmladší syn?" Ne. To si ze mně někdo musí dělat prdel. Tohle nemůže být ona...

Zdravím všechny. Tak další kapitola je tu. Snad se bude líbit.
Ps: omlouvám se za případné chyby