I'll find you

23. Jacob

Sotva vešel do skladu, tak se mně chopil pocit bolestné úzkosti, který mě už dvacet let stále pronásleduje jako stín. Tak strašně moc mi připomíná Tadashiho. Dlouhé, hnědé vlasy, tmavěhnědě skoro až černé oči, vysoká a svalnatá postava a velmi ostré mužské rysy. Tak moc se mu podobá. Trn minulosti mě velmi prudce a bolestivě bodne do srdce. Dva roky po Tadashiho smrti jsme se já s Danielem hrozně pohádali s Jesseim. Jesse si hrozně dával za vinu to, že Tadashi zemřel a hrozně mu to lezlo na mozek. Celé dny trávil na hřbitově na jeho a Yoshiho hrobě a někdy tam i přespával. Když jsme mu s Danielem řekli, že by se měl jít léčit, tak nás nařkl z toho, že jsme nikdy nebyli praví Tadashiho přátelé, což Daniela velice zasáhlo a já tehdy řekl něco, čeho do dneška lituji. "Kdyby jsi do toho bytu vešel dřív, tak tu Tadashi ještě mohl být." Jesse tehdy popadl nůžky, které ležely na stole a ustříhl si své vlasy, které měl stažené do po ramena dlouhého culíku, který následně hodil na zem, hystericky se rozbrečel a utekl. Když jsme za ním pak večer šli, tak jeho sestra nám řekla, že si zbalil věci a odjel neznámo kam a od té doby jsme o něm neslyšeli jediné slovo. Jako by zmizel ze světa. Zkoušeli jsme ho hledat všude možně, ale k ničemu to nevedlo. Jako kdyby se po něm slehla zem. Ztratil jsem dva své nejlepší přátele, kteří pro mě byli jako rodina. Zbyl mi jenom Daniel. Když se ke mně Kai rozešel, tak jsem v něm Tadashiho úplně viděl. Jako kdyby se vrátil. Teď stojí přímo předemnou a ostatní nadšeně skandují jeho jméno. Nemůžu od něj odtrhnout oči. "Tak co teď?" Zeptá se někdo ze zadní řady a Kai se mírně pousměje a zároveň zašklebí. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ten výraz. Ten výraz, spojující něžný úsměv a takřka nepřehlédnutelný pobavený úšklebek tak charakteristický jen pro jednu jedinou osobu, kterou tak všichni postrádáme, mě naprosto utvrdil v tom, že je to on. Musí to být on. Nikdo takový výraz nikdy nedokázal napodobit a to se o to Jesse snad tisíckrát pokoušel. Nikdy ten výraz nebyl stejný, jako ten Tadashiho. Stojím tam jak přikovaný a jen sleduju osobu před sebou. Oči mi začínají zaplavovat slané slzy. Nedokážu tam jen tak stát. Musím za Danielem a to hned. Už se chci omluvit, že si musím odskočit, když v tom Kai promluví. " Jelikož zítra odlétám do Česka za příbuznými a vrátím se až za tři měsíce, tak budu potřebovat zástupce. A už jsem ho i určil. V mé nepřítomnosti to tu bude řídit Jacob. Věřím, že to vše zvládne." Poplácá mě po rameni zatímco já tam stojím jako debil. Musím Kaie Danielovi ukázat dřív než odjede nebo z toho zešílím. Jen ta myšlenka, že by se Tadashi nějakým způsobem mohl vrátit, mi do žil vlévá tolik adrenalinu, až mám problém stát na jednom místě. "Pane potřebuju si s vámi promluvit. Osamotě." Dostanu ze sebe a Kai chápavě kývne. "Dobře pro dnešek končíme. Až se vrátím, zase se zde setkáme. Děkuji, že jste přišli a přeji vám krásný zbytek večera." Křikne a na mě kývne, abych šel za ním. Vyjdeme ven a zajdeme za sklad, kde je ticho a mírné světlo z místního osvětlení. "O čem se mnou potřebujete mluvit Jacobe?" Zeptá se vlídně a já si dodám odvahu a vyslovím jméno osoby, kterou jsem už nesčetněkrát obrečel. "T-Tadashi?" Dostanu ze sebe rozklepaným hlasem, ale on nevypadá, že by mě chápal. Asi si to jméno nepamatuje a tak si vytáhnu
mobil, nejedu do galerie a najdu v ní fotku z posledního koncertu, který se konal před tou tragédii na olympiádě. Otočím mobil na Kaie, který náhle zbledne v obličeji. Poznal se. Vzpomněl si. Po tváři mu steče slza a podívá se na mě. Zorničky se mu zvětší poznáním a začne se mu klepat spodní ret."Jacobe jsi to...... Nestihne to doříct a následně se sesype jako domeček z karet. Chytnu ho dřív, než dopadne na tvrdou zem a pomalinku si s ním sednu. Po chvíli se probere a to už mu po tvářích tečou slzy jako hrachy stejně jako mě. " Ta- Tadashi. T-t-ty jsi se vrátil. Ty jsi se nám vrátil. Pane bože to snad není ani možný." Vzlyknu a padnu mu kolem krku. Sedíme tam na studené, od deště mokré zemi ale oběma je nám to jedno. Po tak dlouhé době, i když v trochu jiném těle, ho zase můžu vidět a obejmout ho. Dvacet zatracených let jsem kvůli němu brečel žalem, ale slzy, které mi z očí tečou teď jsou slzy radosti. "Jacobe. Ani nevíš jak rád tě zase objímám. Ani nevíš, co jsi pro mně teď udělal. Tak rád tě zase vidím." Vzlykne mi do ucha a odtáhne se ode mě. "Díky tobě a té fotce jsem si teď vzpomněl kdo jsem byl a kdo jsi ty a taky jsem si vzpomněl na ostatní lidi. Hrozně jsi mi chyběl." Vzlykne zatím co já ho opatrně chytnu za tváře a pořádně si ho prohlédnu. Je svému minulému já hrozně podobný až na pár detailů, jako je třeba jeho špičak. Dřív ho měl trochu křivý, ale teď má zuby jak hollywoodská hvězda. Taky má trochu delší čelisti, než měl dřív, ale jak říkám, to jsou jen detaily. "Jak jsi mě poznal?" Zeptá se mě a já se mu podívám do očí. "Byl jsi mi povědomý už když jsi přišel, ale to co mě utvrdilo v tom, že jsi to ty byl ten tvůj výraz, když se tě někdo ptal, co se bude dít. Ty jediný jsi tenhle výraz dokázal udělat. Ty jediný jsi byl tím tak originální. Sám moc dobře víš, že se tě snažilo spousta lidí napodobit, ale nikdy se jim to nepovedlo. Celých dvacet let se tě lidi snažili napodobit, ale nikomu se to nepovedlo. A najednou se tu objeví kluk, který je ti podobný jako vejce vejci a ten výraz si prostě jen tak střihne, jako kdyby to dělal každý druhý den. Sice nevím jak je to možné, ale jsem tak strašně šťastný, že tě zase vidím Tadashi. " vzlyknu a odtáhnu se. Kai teda Tadashi si stoupne a pak pomůže stoupnout i mě. Nasedneme do jeho auta, on nastartuje a pomalu vyjede z parkoviště. "Co se za těch dvacet let stalo Jacobe?" Zeptá se mě po chvíli ticha a já si těžce povzdechnu. "Hodně věcí. Po tvém pohřbu jsme na tom všichni byli hrozně blbě. Většina 'jen' psychicky, ale někteří i fyzicky. Daniel týden po pohřbu začal trpět halicunacemi z nedostatku spánku. Zdálo se mu, že ho voláš a že křičíš o pomoc. Ničilo ho to. Říkal, že tě viděl, jak k němu natahuješ zoufale ruce a snažíš se ho chytit, ale on ti nedokázal pomoct. Byl z toho hrozně zničený. A pár týdnů na to přestal jíst. Počítal každou kalorii, kterou do sebe nějak dostl. Stal se tím posedlý. Jednou v noci zkolaboval a museli jsme ho odvést na pohotovost. Byl vyhublý na kost. Vůbec bys ho nepoznal. Měl hrozně propadlé tváře, ze rtů se mu doslova drolila odumřelá, suchá kůže, strašně se mu zničili vlasy, které mu týden před tím kolapsem začali hrozně padat, byl celý bledý a pořád se klepal zimou. V nemocnici nám řekli, že jsme ho přivezli za pět minut dvanáct. Jeho BMI se pohybovalo kolem hodnoty 13-14 což už se nebezpečně blíží k indexu smrti. Měl necelých čtyřicet jedna kilo. Doktoři nám řekli, že měl zdevastované vnitřní orgány, při čemž na tom logicky byl nejhůř žaludek, který neměl co zpracovávat a tak začal rozežírat sám sebe, nebo co. Hrozně jsme se o Daniela báli. Chvílemi to vypadalo, že to nezvládne. Srdce mu bilo nepravidelně a dýchal hrozně z těžka, jako když máš vysokou horečku. Rok byl připojený na hadičky. Museli ho zkrz ně krmit speciální výživou, jen aby ho udrželi při životě. Bál jsem se, že mi odejde i on. Další takovou ránu bych už psychicky neunesl. Celé dny jsem se modlil, aby se z toho dostal. Nakonec to dobře dopadlo a Daniel se z toho dostal, ale pro jeho dobro jsme ho nechali hospitalizovat v psychiatrické léčebně. Každý den jsem s ním volal. Brečel mi do telefonu, že chce domů, ale já jsem mu pořád říkal, že to nejde. Bylo to hrozně těžké období jak pro něj, tak pro nás. Ale po dalším roce se vrátil domů a byl jako vyměněný. Zase se smál a konečně normálně jedl, což byl největší úspěch. Ale ne každý se z toho dokázal dostat. Jesse to psychicky neunesl. Pořád si dával za vinu, že jsi kvůli němu umřel. Každý den byl na hřbitově, nosil jen bílou barvu na obličeji a jinak byl celý v černém. Na hřbitově dokonce i občas přespával. A když se Daniel vrátil z psychiatrické léčebny, tak jsme se hrozně pohádali a on pak odešel. Nikdo neví kde je a nebo co s ním je. S Danielem jsme se ho pokoušeli najít snad všude, kde to šlo, ale nic. Jako by se po něm slehla zem. Bojím se, že si něco udělal. Do dneška si hrozně vyčítám, že jsem se sním pohádal. Hrozně mi chybí. "Povzdechnu si a Tadashi zahne do prava. "A co moje rodina? A Yoshiho rodina? "Zeptá se potichu a já si povzdechnu. " Tvůj bratr se stal zdravotním bratrem a letos si bude dělat atestaci, aby se z něj stal lékař. Tvoje mamka si našla nového manžela a s prominutím se z ní stala zazobaná, ožralá zlatokopka. Daichie s ní zpřetrhal veškerý kontakty, protože podle jeho slov se z ní stala naprostá kráva, která domů chodí nalitá jak okapy po dešti. Yoshiho rodiče si koupili asi šest psů Husky, které Yoshi tak moc miloval a založili charitu, která pomáhá rodinám, které stihl podobně krutý osud jako je. A co se týče tvého otce, tak toho pustili z vězení kvůli přeplněné kapacitě. Trest smrti mu zrušili. Odvolali jsme se proti tomu rozhodnutí, ale k ničemu to nebylo. Teď je bůh ví kde." Když to dořeknu tak Tadashi prudce zbrzdí a zadívá se před sebe. "Cože?! Jak tu hyenu mohli pustit?! Vždyť zabil Yoshiho!" Zařve tak nahlas, že se leknu. " Uklidni se Tadashi. Ničemu ti to nepomůže. Vím že tě to nasralo, ale nezapomeň, že karma si své dluhy vybírá. Pomalu ale jistě. Jeď teď k Danielovi. Chci aby jste se viděli, než odjedeš do Česka." Položím mu ruku na rameno a on kyvne a jede podle mých instrukcí. Když dojedeme před Danielův dům, tak Tadashi zaparkuje a oba vystoupíme. "Doufám, že ještě nespí." Řeknu a zazvoním na domovní zvonek. Chvíli se nic neděje, ale pak zachrastí klíče v zámku a dveře otevře Daniel v růžovém županu, s jednorožčími bačkorami na nohách a s hrnkem horké čokolády v ruce. Sotva mě uvidí, tak zbledne v obličeji. "Jacobe co se děje? Proč jsi sem přišel tak pozdě? Snad tě šéf zase nezmlátil za nějakou kokotinu." Zeptá se vyděšeně, ale já ho chytnu za ruku a dotahnu ho ke gauči. "Sedni si na prdel a počkej tu, jinak sebou švihneš. Neuvěříš, kdo se vrátil." Vychrlím ze sebe a dojdu pro Tadashiho. "Co blbneš Jacobe? Kdo by se měl vrátit? Neříkej mi, že se vrátil Jesse." Ozve se z obýváku, ale to už tam vejdu i s Tadashim. Uslyším jak Daniel potichu zalapá po dechu. "Kyoshi co ty tady děláš? Škola je až pozítří. "Zeptá se nechápavě Daniel a já si sednu vedle něj na gauč a chytnu ho za ruku. "Dany. Já vím, že mi nebudeš věřit, ale prosím tě zkus to. Ten, který teď stojí před tebou, je Tadashi. Přísahám na cokoliv chceš, že je to on. Nevím jak je to možné, ale Jesse měl tehdy na hřbitově pravdu, když říkal, že se znova setkáme. On se vrátil." Řeknu, zatím co Daniel mi začne drtit ruku. Vidím na něm, že ho to dost rozhodilo. Koho taky ne, že? Chvíli je hrobové ticho, které po chvíli přeruším."Dany? V pohodě?" Zeptám se potichu, ale on jen zavrtí hlavou. "J-j-j-já už ho viděl včera ve škole. Vrazil j-j-j-jsem do něj na schodech. Nejdříve jsem nevěřil svým očím a říkal jsem si, že se mi to jen zdá, že to nemůže být on. Byl s ním ještě jeden klučina, ale já jsem se díval jen na něj. Nevěřil jsem tomu, co jsem viděl. Celý den se na něj pokouším zapomenout, protože mi zdravý úsudek říká, že to není možné, aby to byl on, ale ty ho sem teď přivedeš a tvrdíš mi, že je to on. Já už nevím čemu mám věřit. Jacobe ty víš, že bych dal cokoliv za to, abych ho zase viděl a teď............" rozbrečí se jako malé dítě. Podívám se na Tadashiho, který má v očích slzy a kývnu na něj ať si k nám přisedne. Tadashi Danielovi položí ruku na rameno, čímž ho donutí zvednout hlavu tak, aby se na něj podíval. "Dany jsem to vážně já. Jsem vážně Tadashi Seikyro. Vím, že vypadám trochu jinak a že mám trochu jiný hlas, než před tím, ale vážně jsem to pořád já. Díky Jacobovi jsem si na všechny a na všechno vzpomněl. Pamatuji si i jak jsme jednou spolu jeli na chatu, která byla uprostřed lesa. Večer jsi mi řekl, že pokud nejsem srab, tak že mám les proběhnout jen ve spodním prádle a já to tehdy fakt udělal. Byl jsem celý poštípaný od komárů a ty jsi mi ty vyrážky musel mazat mastičkou proti hmyzímu bodnutí." Dokončí vyprávění Tadashi s úsměvem na rtech a Daniel se rozbrečí ještě víc. " T-T-T-Tadashi........." vzlykne a vrhne se mu kolem krku. Je na něm nalepený jak žvýkačka na školní lavici a nedokáže přestat brečet. Tadashi se usměje a pořádně si Daniela k sobě přitiskne. "Je to v pohodě Dany. Jsem tu s tebou a už tě znovu neopustím. To ti slibuju. Klidně se vyplač. Nedrž to v sobě." Zašeptá Tadashi mezitím, co ho Daniel drtí v objetí jako velkého plyšového medvěda. Připadal jsem si jako kdybych je oba viděl před pětadvaceti lety. Tehdy jsme byli jen tři. Mě s Danielem bylo sedmnáct a Tadashimu bylo osmnáct. Danielovi tehdy umřel děda. Tadashi se domluvil s Danyho rodiči abychom u něj mohli týden přespat. Dany celé noci probrečel a byl to zrovna Tadashi, který ho vždycky objímal a říkal mu, že to bude dobrý. Já tam byl spíš jako Tadashiho záskok, ale nevadilo mi to. Teď z toho co se mi právě odehrává před očima mám úplně ten stejný pocit. Dany vždycky působil jako strašně chladný a přísný člověk, ale když jste ho poznali, tak jste zjistili, že se jen tak tváří a že ve skutečnosti je křechčí než staré porcelánové panenky.
Po asi hodině se Daniel konečně uklidní, nebo spíš je schopen normálně komunikovat. "Už nikdy se nepokoušej nás opustit je ti to jasný? Těch dvacet let bez tebe byly pro všechny z nás hrozné. Hlavně pro mně. Hádám, že Jacob už ti vykrákal co to se mnou udělalo. Hrozně jsi mi chyběl Tadashi. Když tě teď vidím, tak si připadám najednou strašně starý. Přeci jen už mi není dvacet. Kolik je vlastně teď tobě?" Zeptá se a při tom si ze stolu vezme z krabičky kapesník, aby se vysmrkal. "Je mi dvacet. A zas tak starý nejsi Dany. Navíc jsi se skoro nezměnil. Když nepočítám pár vrásek co se ti udělalo na čele, za což si můžeš sám, protože jsi mě nikdy neposlechl, když jsem ti říkal, ať se tak nemračíš. A pak je tu ten tvůj outfit. No alespoň ti to k sobě ladí no. Jsi něco jako moje současná adoptivní máma v mužském provedení. Jinak jsi se skoro vůbec nezměnil. Pořád jsi ten stejný kluk, kterého jsem měl tak rád. Pořád máš tak hrozně laskavé oči, které si pamatuju. A jen tak mimochodem. S kým jsi se dal dohromady? Pochybuju, že v takovém baráku bydlíš sám." Usměje se Tadashi a Dany si skousne spodní ret. "Víš já jsem se dal dohromady s Akemi. A máme spolu dceru, které je teď patnáct. Promiň."zašeptá a Tadashi se na něj nechápavě podívá. "Proč se sakra omlouváš? Jestli jsi s ní šťastný, tak já nevidím důvod k tomu, aby jsi se omlouval." Poplácá ho po rameni, ale Daniel mlčí. A tak se do toho vložím já. "Víš Tadashi, Dany se cítil hrozně, když začal s Akemi chodit, protože mu to připadalo jako kdyby tě zradil, protože Akemi byla tvá maskérka a tak." Vysvětlím a Tadashi se plácne do čela. "Ty jsi ale trouba Dany. Proč by to měla být zrada? Zrada by bylo, kdybych zemřel dřív než Yoshi a ty s ním začal chodit. Akemi byla jen má kamarádka a maskérka nic víc. Jsem rád, že jsi šťastný " zasměje se a Dany s ním. "Díky Tadashi. A co ty? Máš někoho?" Zeptá se, ale odpovědi se mu nedostane, protože se rozletí dveře a do nich vletí Danyho dcera Clara a za ní Akemi. "Dej mi už kurva pokoj! Zkazila jsi mi už třetí rande! Přestaň mě už kurva hlídat jako malou holku!" Zařve a praští s kabelkou o zem. Chudák Akemi celá ubrečená vejde do obýváku a hned co si ji Dany všimne, tak k ní přijde a obejme ji. "Co se stalo zlato?" Zeptá se potichu a Akemi se od něj trochu odtáhne aby se mu podívala do očí a chce mu odpovědět, ale to už do obýváku vletí Clara a začne řvát na celé kolo, jako požární siréna. " Zkurvila mi další rande s mým klukem a označila ho za syna vraha! Děvka jedna debilní!" Zařve a já s Tadashim nevěříme vlastním uším. "Claro jak to mluvíš o své mámě?! Ona není žádná děvka!Chovej se k ní slušně!" Křikne Dany, ale Clara se sarkasticky uchechetne. "Nebo co ty napodobenino na chlapa. Naplácáš mi na zadek? Podívej se na sebe. Nosíš růžový župan a jednorožčí pantofle. A po večerech tu srkáš kakao a brečíš. Je mi z vás obou zle. Stydím se za vás!" To už je na mě moc. Vstanu z gauče a postavím se před Daniela s Akemi. "Claro! Jak se to chováš ke svým rodičům?! Oni by pro tebe udělali první poslední a ty jim tak nadáváš?! Prober se sakra práce!" Křiknu nabroušeně, což jí evidentně nezajímá. "Oooooo pozor teď se do mě obul hobit. A co mi uděláš ty jeden rádoby mafiáníku? Zastřelíš mě? Vždyť by ses netrefil ani, kdyby jsi mi tu zbraň přiložil k čelu. Já už se ani nedivím, že tě žádná ženská nechce. Evidentně ví, že by se unudili k smrti jako ta první a zároveň poslední. Jsi k smíchu." Vmete mi posměšně do obličeje. Při vzpomínce na Elis se mi podlomí kolena a z očí mi stečou slzy. "Claro drž už hubu!" Křikne Akemi, ale Clara na ni ukáže prostředíček. "Ty drž hubu ty kazičko vztahů a sexu. " prskne drze, což vede k tomu ,že se Akemi znovu rozbrečí. " Víš proč jsem tam vtrhla?! Víš či je ten kluk syn?! Ten kluk je synem vraha! Zabil přítele mého nejlepšího kamaráda, který se potom zastřelil!" Zakřičí zoufale a mě dojde o kom mluví. Kanto Seikyro. Tadashiho otec. Už to vypadá, že ten drzý spratek všechny naprosto psychicky potopil, ale v tom se do toho vloží Tadashi. Zvedne se z gauče a dojde přímo před Claru. Sehne se k ní a chladně se jí zadívá do očí. Dobře, musím uznat, že z něj jde větší strach, než před těmi dvaceti lety " Mladá dámo. Jak se to bavíš se svými rodiči a s Jacobem? Ani nevíš co si před dvaceti lety protrpěli. Osud si s nimi nehrál ba naopak pořád jim házel klacky pod nohy. Tak tam hoď zpátečku a mluv s nimi laskavě slušně." Zavrčí a na Claře je vidět mírná nervozita, ale neustoupí. Ba naopak jestě přidá. "A ty jsi jako kdo? Sluha? Víš kdo já jsem?! Laskavě mi vykej. Takový párátko jako ty nemá právo na mě mluvit takovým tónem. Jdi se radši střelit" Znepokojeně se podívám na Danyho, který evidentně myslí na to samé jako já a už chce zasáhnout, ale Tadashi se jen rozesměje a řekne něco ve smyslu "Tak párátko jo?" a narovná se. Sundá si košili a Claře spadne čelist stejně jako nám všem. Tadashiho nové tělo je ještě svalnatější než před tím, jen přes tu volnou košili to nebylo vidět. Myslím, že Claře ze rtů stekla slina, ale to si nejsem jistý. Tadashi se k ní zase sehne a nasadí tak chladný pohled, že mám reálně pocit, že se v místnosti ochladilo. "Tak teď ti něco povím holčičko. Buď ráda, že máš rodiče jaké máš. Tvůj táta je jeden z nejzlatějších lidí, které jsem mohl poznat. No a co, že doma chodí v růžovém županu s jednorožčími bačkorami na nohách a že po večerech pije horkou čokoládu a sem tam si pobrečí. I kdyby tu chodil v kostýmu lamy a cucal džus ze skleničky brčkem a brečel 24/7, tak tobě to může být úplně u prdele. A nebo by jsi mu mohla být oporou. A tvá máma je taky neskutečně laskavá osoba, která toho dost vydrží a má s tebou neskutečnou trpělivost. Já kdybych byl jí, tak už by jsi ode mně schytala pár facek. A jak se na tebe tak koukám, tak si nežiješ zrovna skromě. Zlatý řetízky, briliantové náušnice, kožená bunda, kabelka od Gucciho. Nevím jestli ti to kupuje mamka, taťka a nebo oba, ale podle toho jak se k nim chováš, tak by měli zavřít peněženky a jít si spolu někam užít něco, co jim oběma dělá radost. A vykat ti fakt nebudu, protože já vykám jen lidem, ke kterým mám respekt a úctu. A na co ses to ještě ptala? Na to jestli vím, kdo jsi? Jo vím kdo jsi. Ty jsi jen rozmazlený, namyšlený spratek, který si své rodiče plete s bankomatem. A k Jacobovi si nedovoluj to co sis právě dovolila. Mohlo by se stát, že mu jeho pohár tolerance přeteče a to opravdu nechceš. A být tebou dávám si pozor na otce toho tvého kluka. Mohlo by se ti to šeredně vymstít. Nevíš, co je ten chlap zač." Dokončil svůj proslov, ale to by nebyla Clara, aby něco nedodala. "Hlavně že ty to víš." Odfrkne si pořád povýšeným hlasem a Tadashi na to zareaguje pobaveným úšklebkem. "Ano já to vím. On je můj otec. Zabil mi osobu, na které mi záleželo na světě nejvíce. Osobu, kterou jsem nadevše miloval. Osobu, pro kterou jsem dýchal a pro kterou bych šel i do horoucích pekel. Umřel mi před očima a do dneška z toho mám následky. A ne. Podruhé už se zastřelit nepůjdu, protože už vím, kolik bolesti a problémů jsem tím svým nejbližším způsobil. Hlavně tvému tátovi. To je jedna z mála věcí, kterou si v životě neodpustím. Tak se zamysli nad svým chováním. Možná, kdyby jsi vytáhla hlavu ze své značkové prdele a trochu se o své rodiče zajímala, tak možná by ses dozvěděla, co tvůj táta dělal před tím, než se stal pedagogem a nebo co na příklad znamená to tetování, co má na předloktí. A nebo taky, proč málem jednou zemřel. Zamysli se nad sebou a přestaň se chovat jako nějaká panička. Peníze a značky totiž nejsou všechno." Sotva to Tadashi dořekne tak v místnosti zavládne hrobové ticho a tak je jasný, že ji zasáhl na správném místě. Tadashi se narovná a z gauče si vezme košili, kterou si obleče a tím zase schová své svaly. Pak mi podá ruku a já s jeho pomocí se postavím na nohy. "Jsi v pohodě?"Zeptá se mě potichu a já jen kývnu, protože nejsem schopen jediného slova. Clara se po chvíli ozve, ale s mnohem klidnějším hlasem, ze kterého je cítit respekt. "Pořád ale nevím kdo jste." Řekne a podívá se Tadashimu do očí. "I mě by to zajímalo. Jak se jmenujete, smím-li se zeptat. A odkud mě znáte?" Zeptá se potichu Akemi a Tadashi se usměje a podívá se na ni. "Já jsem Tadashi Seikyro."

Tak jo. "Trochu" delší kapitola. No snad se bude líbit.
Ps:omlouvám se za případné chyby.