War |larry stylinson| ✔

XVI.

Byl to divný rozhovor. A následovalo ještě pár dalších takových. Bylo poznat že byl Louis vystrašený a to mi moc nepřidávalo.

/Leden - 1944/
Harry

Louisovo divné řeči se stupňovaly. Vrcholem bylo když mi dal adresu jeho sester, s prosbou abych se o ně postaral. Nešlo mi to do hlavy. Jestli tohle někdo přežije, bude to on.

Myslel jsem si to. Byl jsem přesvědčený. Od první chvíle to tak mělo být. Vojáci se mají dobře a přežijí. Vězňové zemřou. Skutečně jsem si to myslel. Tedy až do chvíle, kdy nedorazil. Chodil za mnou den co den, nosil nové zprávy ohledně dění v táboře i ve světě. Změnil se. Nejprve to byl děsivý Tomlinson, potom jsem ho vnímal jako Loui-Tomlinson, zmatený zda je hodný nebo zlý, další etapou byl hodný Louis, ale teď. Byl to chudáček.

Nemůžu říct že by z něj neměl respekt, ale zároveň byl tak ustaraný. Byl. Už týden nepřišel a já jsem skoro nevylezl z nepohodlného místa mezi skříní a zdí. Moc jsem se bál.

Nejhorší bylo, že jsem se bál hlavně o něj, ne jen o sebe. Co by se jemu, vojákovi mohlo stát. Snad nic.

Občas když jsem vylezl, podíval jsem se nenápadně z okna. Tábor byl mrtvý. Nezbylo mnoho lidí, ne těch živých. Občas jsem přemýšlel, zda ještě někdo v táboře je. Přišel jsem si jediný živý. Párkrát mě napadlo vyjít ven, ale myslel jsem na Louiho přání.

Nemusím snad ani podotknout kolikrát už jsem Louise oplakal. Stále mám naději že žije, ale nepřišel. Už dlouho. A moc dobře si vybavuji jak o tom mluvil. "...kdybych nepřišel, nepřežil..."

Zatřásl jsem hlavou a odehnal nepěkné myšlenky. Začínalo to tu být hrozné. Prázdný pokoj a jen já a mé svědomí. Něco mi říkalo že jsem se měl lépe mezi ostatními. Neměl jsem čas bloudit ve svých myšlenkách. Byla to jen a pouze snaha o přežití.

Seděl jsem vedle skříně. Kdyby sem někdo vtrhl, stihl bych se schovat. Byla tma. Noc. Ale bál jsem se usnout. Snědl jsem pár soust ze zásoby z šuplíku. Bylo toho dost. Nejsem teď moc navyklý jíst a tak mi to bohatě stačilo. S plným žaludkem jsem si opřel hlavu o zeď a jakoby mávnutím kouzelného proutku ihned usnul.

Probudil jsem se v...těžko říct kolik bylo hodin. Přehled o čase jsem rozhodně neměl. Stoupl jsem si a protáhl si rozlámané tělo. Došel jsem k oknu a nenápadně se z něj podíval.

Před třemi dny napadlo poměrně dost sněhu. Vzpomínal jsem jak jsme si jako malí s Gemmou hráli. Koulovali se a byli celí promáčení. Maminka byla vždycky rozzlobená, protože jsme byli špinaví, ale když si myslela že ji nevidíme, koukala na nás s úsměvem. Taťka nás vždy podporoval a vždy když jsme stavěli sněhuláka, donesl nám mrkev a uhlíky. Rád bych si to zopakoval. Rád bych je teď všechny obejmul a už nikdy nepustil.

Nad představou celé rodiny pohromadě jsem se umíval jako malé dítě a pokračoval bych, kdybych nezaslechl dupot. Na moment jsem zpanikařil a netušil co dělat. Na štěstí jsem se co nevidět rozkoukal a rychle se schoval za skříň.

Snažil jsem se být co nejtišeji, ale měl jsem pocit, že tlukot mého srdce je hlasitý jako nějaké bubny.

Slyšel jsem dveře. Někdo vešel dovnitř.

"Je tu někdo?" Ozval se hlas, který jsem moc dobře znal. Louis! Žije! Mám se mu ozvat? Chtěl jsem. Chtěl jsem říct: Jsem tady a vylézt. Než jsem to ale stihl, Loui se opět rozmluvil.

"Vidíte, nikdo tu neni. Fakt nevim co jste si mysleli, idioti."

"Ty idioty si odpusť Tomlinsone. Na tu děvku jsi nedal dopustit. Teď zmizí, asi chcípne a tobě je to u prdele? A ani se nezajímáš jak chcípnul? Na to ti neskočim!"

Byl s ním Grimshaw. Na 100% to byl on.

"Od tý doby co se plánuje ten pochod nemám, na rozdíl od někoho, čas na chrápání s děvkama!" Obhajoval se Loui.

"Nevěřim ti, ale je mi to u prdele."

"Pro mě, za mě, klidně si to tu prohledej." Grimshaw si jen odfrknul a mně spadl kámen ze srdce.

"Fajn, prohledám to tu" pronesl někdo třetí. Někdo koho jsem neznal. Na moment jsem zapomněl jak se dýchá. Začal jsem se klepat a slzy mi stékaly po tvářích. Slyšel jsem přibližující se kroky.

Najednou se vedle mě objevila postava. Koukala se mi přímo do očí. Hnědé oči spatřily mé chvějící se tělo. Chvíli nic nedělal, poté zvedl ruku a přiložil si ukazovák k puse, jako znamení abych byl potichu. Několikrát jsem nervózně přikývl.

"Hmm, nikdo. Divný. Spoléhal jsem že tu...někdo bude" řekl a odešel za ostatními.

"Neni.?" Pronesl Loui něco mezi otázkou a větou oznamovací. "Jistěže neni. Co bych s nim asi dělal? Hmm?" Louiho nervozitu by poznal i hluchý, slepý a blbec v jednom.

"Fajn tak jdem. Za týden odcházíme, ale lidí je tu furt moc. Nicku, odveď další skupinu."

"S radostí provedu" odpověděl mně neznámému vojákovi Grimshaw.

Slyšel jsem vzdalující se kroky. Nakonec jsem neslyšel nic. Jen ticho a svůj dech.

Stál jsem potichu bez jediného pohybu asi dalších deset minut, když jsem slyšel opět dveře a opět kroky vedoucí přímo ke mně. Nick se vrátil. Ten voják se vrátil aby mě zabil. Někdo úplně jiný kdo na mě čirou náhodou narazí a zabije mě. Nejhorší možné scénáře se mi odehrávaly v hlavě. Zbytečně.

Byl to Louis. Jakmile mě spatřil jeho vyděšený pohled se změnil v úsměv. Pohladil mě po ruce a beze slova odešel.