War |larry stylinson| ✔

XVII.

Poslední díl! Páni. Snad se Ti povídka líbila! Mám napsaný i epilog, ale nevím jestli ho nasdílím. Nejsem s ním moc spokojený. Možná ho zkusím přepsat, uvidím. Teď už jen: Přeji krásné počtení. Snad se bude díl líbit.🤍

Byl to Louis. Jakmile mě spatřil jeho vyděšený pohled se změnil v úsměv. Pohladil mě po ruce a beze slova odešel.

Pohled třetí osoby

Uplynulo 6 dní od doby kdy se Harry s Louim viděli naposled. Harry už si přál jen vyjít z tohoto pokoje. Měl pocit, že začíná šílet.

Harry, unavený na posteli zapomněl na všechen strach, ponořený ve svých myšlenkách a usnul. Kdyby někdo do pokoje vešel, byl by Harry první věcí, kterou by příchozí zaregistroval. Harry to v onen moment ale neřešil. Po dlouhé době si lehl na postel, ne na zem. A po dlouhé době se mu zdál přívětivý sen.

Louis ten den večer přišel za Harrym. Viděl ho na posteli a musel si povzdychnout nad jeho odvahou, nebo možná spíš hloupostí. Zamkl dveře a lehl si k Harrymu. Na chvilku bylo všechno v pořádku.

Harryho sen se ovšem bleskurychle změnil v noční můru a probudil se vystrašený a zadýchaný. Když zaregistroval Louiho vedle sebe jen se usmál a lehl si vojákovi na rameno.

"Hazz?" Promluvil tiše, skoro šeptem Louis

"Hmm?"

"Myslím, myslím že je to tady. Že jsme se dočkali. Budeme volní." Řekl tiše Louis a snažil se svými slovy přesvědčit nejen Harryho, ale i sebe.

"Jak to myslíš?"

"Dnes odešel celý tábor pryč. Na jistý pochod a tady zůstali jen ti co neměli šanci. Jen ti co jsou odepsaní ke smrti." To Harryho vyděsilo a posadil se. Zadíval se nechápavě do očí dozorčího a nevěděl co si o tom myslet.

"Proč jsme nešli taky? Nechci tu zůstat, jestli tu všichni čekají jen na smrt" drobná ruka pohladila zelenookému tvář

"Neboj se. My neumřeme. Jsou tu dohromady tři dozorčí. Vzhledem k tomu, že se válka pomalu, ale jistě blíží ke konci, brzy budeme moct odejít"

"Loui?" Zeptal se Harry zpátky si lehajíc na staršího

"Ano?"

"Co s námi vlastně bude po válce? Kdo vůbec vyhrává?"

Co s nimi bude. Otázka které se Louis obával. "Němci prohrávají. A...a proto ti nedokážu odpovědět. Mám strach že nebudeme nikde vítáni. Budem ostudou měst. Styděl by ses za mě." Nebyl si jistý zda stud a hanba bude to jediné. Obával se mnohem horších věcí. Obával se (oprávněných) trestů.

"Zachránil jsi mě. Nebudu se stydět!"

"Pak ti slibuji, že ti celý tvůj pobyt tady plně vynahradím! Vezmu tě k nám, všichni tě s láskou přivítají a dostaneš tam tolik jídla a pohodlí kolik si jen budeš přát! Budu tě nosit v náručí, abys nikam nemusel chod..."

"Počkeeej, to neee!" Smál se Harry. Bylo to poprvé od doby co sem přijel kdy se opravdu zasmál. Bylo mu jasné že to nebude nejlehčí a myslel si, že je Louis naivní. Ten ale počítal s mnohem horší verzí. Tím ale rozhodně neplánoval Harryho zatěžovat.

"Jestli to vyjde, zítra odejdeme. Vyspi se Harry, budeš potřebovat spoustu sil." Řekl Loui, políbil Harryho a oba vedle sebe v klidu usnuli.

To byl den. Přesně jeden den - možná přesněji pár hodin, minut, kdy byli oba dva šťastní. Plní naděje a lásky. Další den si pro ně ale tolik pohody nenachystal.

Harry

Probudil jsem se vedle poklidně oddychujícího Louiho. Vypadal najednou tak nevinně. Byl jsem velmi natěšený na dnešní den a nemohl jsem pořádně dospat.

Než se probudil Louis trvalo to asi hodinu, možná o něco více. Po pár ranních slovech jsem dostal přikázáno se najíst. S radostí jsem provedl a šel se podívat z okna.

Něco se venku dělo, ale nechápal jsem co přesně. Všiml jsem si přijíždějících vojáků na koních. Měli jiné uniformy. "Loui? Co se to děje? Kdo jsou?"

Louis ke mně přišel a obtočil mi ruku kolem pasu. Zadíval se ven a po chvilce řekl: " Vypadá to na vojáky. Možná rusové."

Osvobození? "Osvobození! Přišli nás zachránit, honem, honem Loui pojď! Jsme volní, jsme volní!" Nemohl jsem se přestat radovat. Rychle jsem odemkl dveře a vyběhl na chodbu. Louis za mnou ale nešel. Neradoval se. "No tak, pojď rychle." Pobídl jsem ho.

Podíval se mi do očí a potom z okna. Po chvilce zase na mě. Usmál se, sundal si kabát od uniformy a následoval mě.

Chytl jsem ho za ruku a šel rychle co mi nohy stačily. Konečně. Štěstí na dosah ruky.

Rusové se starali o nemohoucí a pomáhali zraněným. Jeden se zeptal i nás, Louis sklopenou hlavou jen zavrtěl na nesouhlas a pokračovali jsme k východu. Míjeli jsme onu osudnou Louiho 'chatku' když se z chatky naproti vyřítil Grimshaw.

"Ty kriple! Já to věděl! Chcípni, nic jinýho si nezasloužíš ubožáku!" Jeho slovům jsem nedával přílišnou pozornost, bylo mi to jedno. Tedy do té doby než jsem uslyšel výstřel. Pokračoval jsem v chůzi, ale Louis se mi vyvlíkl ze sevření. Otočil jsem se. Viděl jsem ruského vojáka, který zastřelil toho ohavného a slizkého vojáka.

Také jsem ale viděl Louiho. Byl podivně ohnutý. Koukal na mě skleněnýma očima. Nechápal jsem. Nechápal jsem, dokud si nesedl na zem a neodkryl ránu v břiše. Krvácel, byl postřelený.

Zatmělo se mi před očima, zamotala se mi hlava a vše jsem vnímal zpomaleně. Došel jsem k Louisovi. Můj mozek nebyl schopný přijmout ten fakt, že i to jediné cenné, co mi zbylo, odchází.

"Loui! Ne, ne, ne! Bude to dobré, bude to v pořádku najdu ti pomoc, najdu doktora, to zvládneš, vyléčíš se a všechno bude zase..."

"Hazz!"

Podíval jsem se mu do očí. "Prosím Harry, nikam nechoď. Zůstaň tu se mnou. Nechci umřít sám. Zůstaň tu se mnou." Nezmohl jsem se na odpověď. Sedl jsem si k němu a podepřel mu hlavu. Hladil jsem ho po tváři.

"Neumřeš, bude to v pořádku. Zvládneš to." Konejšil jsem jeho i sebe. Loui se usmál.

"Umřu a ty to víš. Ale to je v pořádku Harry, zasloužím si to, víš?"

Teď už jsem plakal na plno. Loui se na mě stále usmíval, ale také plakal. Byl postřelen blbě. Čekal na vykrvácení. Rána nezasáhla srdce, muselo to být tolik bolestivé.

"Jednou se tam spolu zase setkáme. A budeme tam spolu žít. Seznámím tě s mamkou i taťkou a..."

"Víš Harry, pokud existuje něco jako nebe a peklo máme odlišnou cestu. Obávám se, že už se nesetkáme."

"Loui, slibuju že se postarám o tvé sourozence. Slibuju že udělám co budu moct pro to aby se měli dobře, slibuju ti, že na tebe nikdy nezapomenu a nikdy..."

"Hazz, ššššš. Já vím, jsi úžasný. Děkuju ti."

Chvilku jsme byli zticha a jen si koukali do očí. Viděl jsem jak život opouští ty Louiho.

"Miluju tě Harry, moc tě miluju" zašeptal. Sklonil jsem se k němu a políbil ho.

"Já tě taky miluju Louisi."

Z posledních sil se Loui usmál, zvedl ruku, pohladil mou tvář a položil ji zpět. Viděl jsem jak ho opouští úsměv jak z pohledu do mých očí, koukal do prázdna. Viděl jsem jak umírá. Zavřel jsem mu oči. Plakal jsem a skláněl se nad ním ještě hodně dlouho. Pár lidí na mě mluvilo, ale neměl jsem sílu vnímat. Chtěl jsem jen jediné. A to mi splněno být nemohlo. Chtěl jsem být šťastný.