War |larry stylinson| ✔

XIV.

Voják mi věnoval jeden naprosto prázdný pohled a odešel.

Harry

Noc byla děsivá. Byla zima a vůbec se nedalo spát. Myslím že už je prosinec a tak jenom čekám první sníh. Vlastně je štěstí, že sníh ještě nepadal. Mačkal jsem se vedle Willa a snažil se usnout, už jen proto, že vím co mě zítra čeká.

Mé přání klidného spánku ovšem bůh nevyslyšel a já jsem probděl téměř celou noc. Ráno pro nás přišel jen Nick.

"Vstávejte vy prasata! Dneska jsem tu s váma jenom já tak pohněte. Louise už asi neuvidíte" Poslední větu jsem slyšel až moc dobře a udělalo se mi špatně. Co se s ním stalo? Je mrtvý? Proč mám o něj strach? To mi asi nikdo nezodpoví.

Nick nás odvedl k hromadě písku, kterou jsme měli přemístit asi o 300 metrů jinam. Nutno podotknout že zcela bez účelu. Jen abychom měli co dělat. Začali jsme tedy pracovat. Po dvou hodinách jsem už ani necítil tělo. Mé promrzlé prsty fialověly a svaly mě zklamávaly. Práce spoustu a vůbec to neubývalo.

Všiml jsem si toho kluka, kterého si včera odvedl Tomlinson, jak se svalil na zem. Došel jsem za ním.

"Pojď, musíš pracovat. Už jen chvíli"

"Nemůžu. Nemám dost sil" rád bych mu pomohl ale Tomlinson byl rychlejší. Přišel k nám a já jsem zprvu viděl jen jeho boty. Když jsem ale vzhlédl nahoru ujistil jsem se že je to opravdu on.

Na jednu stranu jsem byl rád, že je v pořádku. Na druhou stranu nás tady viděl 'odpočívat'.

"Hmm...vy se asi nudíte co? Oba se mnou.!" Oba? Jak jako? Nechci se dělit. Nechci se dělit? Jsem idiot. Je to voják! Vrah! Ale...když jsme sami je celkem fajn, když je s námi ještě někdo, chová se ke mně jako...jako ke všem ostatním židům.

U Louise v 'chatce' jsem se cítil alespoň částečně v bezpečí. To se ale nedalo říct o tom druhém chlapci. Klepal se a plakal. Tomlinson k němu došel a dal mu facku. On jen zaťal pěsti a kopl do něj.

Asi všichni víme co následovalo. Ihned chlapce vyvedl ven a víc než výstřel nebylo slyšet.

Vrátil se ke mně.

"S kým se to tam bavíš?!" Spustil velmi nepříjemně

"S Willem je mu teprve 15 let potřebuje mě."

"Nevzpomínáš co jsem ti říkal?!" Neměl jsem páru co myslí.

"Co přesně?"

"Všichni chcípnou. Když se budeš přátelit, bude tě to akorát mrzet." Musím uznat, že na tom něco pravdy bylo.

"Harry...nevím co dělat." Řekl po chvilce ticha. Svalil se na postel a promnul si obličej.

"Jak to myslíš?"

"Pojď ke mně.........prosím"

Došel jsem tedy k Louisovi na postel a lehl si vedle něj.

"Nevím kam tě mám schovat. Kam s tebou aby tě nezabili. Pokud budeš pracovat na písku, za pár dní to máš zpočítané." Bylo na něm vidět jak přemýšlí a mluvil stále dál, ale to už jsem se k němu jen přitulil a užíval si možná poslední chvilky s ním. Zvláštní jak si ho vážím. Jak spolu vycházíme i přes to čím jsme a kde se nacházíme. I přes všechny ty konflikty, které spolu máme, nebo jsme měli. A velkým potěšením mi bylo to, že se o mě strachoval.

"Vnímáš mě vůbec?" Věnoval mi pohled.

"Ehm? Omlouvám se, zamyslel jsem se." Koukal jsem na jeho tvář. Byla krásná.

"To nic. Já jen...měl by ses dnes s Willem rozloučit. Půjdeš totiž někam kde...kde budem já i ty mít snad klid. Totiž...celkem mi na tobě záleží." Jak rozloučit? Jak záleží? Proč je zase tak nervózní?

"Nemůžu ho nechat samotného. Zvládnu to tam kde jsem. A k tomu druhému...T-ty myslíš...no totiž-že jsme...ehm...přátelé?" Pozvedl jsem obočí a sedl si vedle Louise. On mě chytl za pas a přesunul mě tak, že jsem seděl na něm, obkročmo.

"Nehodláš mi snad odporovat, nebo ano A 13280? Měl by ses řídit mými rozkazy. Nezvládl bys to tam. A ano. Sice bych přímo neřekl přátelé, protože pořád jsi vězeň a...a žid a nikdy bych tě nemohl mít tolik rád, ale můžeš to tak brát."

Au. Myslel jsem si že řekne něco jako: Spíš tě mám radši než jen jako kamaráda. Ale to on ne. Opět mi to předhazuje. Vlastně to ani ne tolik já, jako spíš babička byla spořádaná věřící, my také, ale nikoliv v takové míře jako ona. Bůh ji opatruj.

"Nemáš chuť si trochu užít?" Vrátil mě Louis do reality.

"Ne. Dnes ne, já musím za Willem." Slezl jsem z Louise i z postele. Louis mě rychle následoval a přede dveřmi mě chytil za ruku a otočil si mě k sobě.

"Will počká, notak..." rukou mi zajel pod košili a pohladil mě po boku.

Ach, je to jasné, nemám na výběr. Snažil jsem se nedat najevo mé zklamání, ale slzy mne prozradily.

Líbajíce se jsme došli k posteli, na kterou mě Tomlinson povalil a svlékl si svou košili. Naklonil se na de mě a sledoval mě.

"Je ti to nepříjemné? Nevěděl jsem...že...že tolik. Běž za Willem." Viděl jsem v jeho očích to zklamání, ale nemám síly na...na tohle. Mám energie už takhle málo.

"Ale...co ty?" Optal jsem se pro jistotu.

"Myslím, že si můžu vypůjčit kohokoliv." Mrkl na mě. Ovšem pro mě toto bylo horší než kdyby mě znásilnil. Nechtěl jsem aby kvůli tomu, že já zrovna nemám náladu trpěl někdo jiný a...a navíc jsem taky trošku žárlil. Jsi idiot Stylesi.

Svěsil jsem hlavu a šel za Willem. Přes slzy jsem téměř neviděl na cestu a to, že jsem si své slzy neutřel byla obrovská chyba.

Zrovna jsem přemýšlel nad teplou...no spíše vlažnou polévkou, která nás dnes čekala, když jsem vrazil do něčího těla. Opatrně jsem se podíval s kým mám tu čest. Věřte, nevěřte, kdyby to byl Mengele nebo dokonce i Hitler asi bych byl radši. To štěstí jsem ale neměl.

Grimshaw se na mě usmál.