War |larry stylinson| ✔

XI.

Když se to Harry dozví, tak s tím Louis už nic nezvládne udělat, ale teď může a rozhodně ho nehodlá ztratit.

Harry /listopad 1944/

Právě jdu od Gemmy. Byl jsem jí navštívit i s Louisem. Musím zmínit dva podstatné fakty. První je ten, že se ke mně Louis chová mnohem lépe. Povídá si se mnou, někdy spolu jen ležíme v posteli. Je to moc fajn. Sice občasné pěsti nevyváznu, ale to je prý proto, aby nebylo nic poznat. Nevím. Snad nelže.

A druhým faktem je sama Gemma. Byli jsme za ní teď dva dny po sobě a byla...divná. Nevím jestli proto, jaký tlak je tu na ní kladený, ale mám o ní strach. Dneska když jsme se loučili jsem měl pocit jakoby se jí chtělo plakat. Musím jí podpořit. Zkusím jí zajistit lepší podmínky u Louise.

Když dojdeme před Louisův dům, pozve mě dovnitř a já nikterak neodmlouvám a jdu. Sedíme oba u stolu a povídáme si, všechno by bylo OK, jenže si uvědomím co je zítra za den. 

"Já budu muset jít. Chci se ještě s někým vidět"  Louis se podezíravě podívá a zvedne se. Pomalým krokem dojde ke mně a dvěma prsty mi pozvedne hlavu. 

Tak intenzivní pohled. Má tak nádherné oči. Kdy se to z těch chladných, prázdných očí změnilo v tyhle? Koukám se na Louise a i kdybych chtěl, nemohu odtrhnout zrak. Když mě políbí, šílím. Já, i mé tělo. Narovnám se a obejmu ho. Mám strach, že se všechno vrátí do normálu, že se něco stane, ale ne. Teď ne. Nemůže se nic stát protože vnímám jen naše objetí.

"Nechtěl jsi odejít?" Zasmál se Tomlinson.

"Máš pravdu. Děkuju za všechno" Pomalu jsem odešel. Mířím přímo za Zaynem. Zítra je ten den. Ten den, kdy se buď zachrání a bude žít lepší život, nebo zemře. Mám o něj obrovský strach. Je to tady prakticky můj jediný kamarád a nechci o něj přijít.

"Zee?"

"Tady!" Ozval se hlas z mojí postele.

"Tady jsi..." Pohladil jsem ho po chladné paži. Měl jsem obrovský strach.

"Zayne...já...Mám o tebe strach." Zašeptal jsem, aby to slyšel jen on. Usmál se.

"To já taky Hazzy, ale je to šance na přežití." Věřil jsem, že se všechno povede a že Zayn i ostatní přežijí. Po chvilce jsem usnul a nechal si po dlouhé době zdát hezký sen. Sen, kde jsme si všichni rovni na svobodě, bez války, mučení, hladu a nenávisti. Byla tam i Gemma. Krásný sen, kdyby se opět nezkazil. Zničeho nic se v mém snu objevil Tomlinson. Svázal mi ruce a zacpal pusu. Chtěl jsem se vysmeknout, ale nebylo to možné. Gemma stála naproti mě a jen smutně koukala.

Objevil se u ní Grimshaw a držel pistol u její hlavy a pak..."Vstávat! Hned!"

Brr. To byl ošklivý sen. Musím dnes za Gemmou. Pro jistotu. Alespoň se ujistit, že je živá a v pořádku.

Rychle jsem vstal. A choval se podle pokynů. Šli jsme pracovat. Dnes je poměrně chladno. Nepříjemně fouká, ale po chvíli, kdy tu běháte sem a tam jako otrok se zahřejete.

Celý den jsem jako na jehlách. Pořád koukám na hodiny a na Zayna. Když se blíží daná hodina, omluvím se s výmluvou nutné potřeby na wc. Tam jsme si se Zaynem dali sraz.

"Podaří se to. Vím to. Nemusíš se bát." Opakuje mi tmavovlasý, kterého už nikdy neuvidím. Obejmu ho. Nechci ho pouštět mám strach.

"Zee...buď prosím opatrný. Nebuďte zbrklí a hlavně..."

"Klid. Dopadne to dobře. Až bude po všem slibuji, že ti dám o sobě vědět."

Vtiskne mi dětskou pusinku do vlasů a odchází s tichým 'sbohem'
"Pokud to já přežiju." Odpovím Zaynovi, který je už daleko ode mě. Vidím jen jeho záda. Je nervózní. I mně je špatně a chce se mi plakat. Strachy i štěstím. Vracím se do práce, ale už nemyslím na nic jiného než na Zayna.

Ihned co se večer vrátíme pospíchám za Tomlinsonem. Ten mi otevře dveře a podívá se na mě se zvednutým obočím.

"Potřebuji za Gemmou!" Rychle vyřknu prosbu a on jakoby ztuhnul.

"To jako proč?"

"Zdál se mi děsivý sen, bude to rychlé. Prosím" Žadoním, ale marně.

"Mám pro tebe úkol." Řekne úplně mě ignorujíc. Já se mu podívám do očí. Tváří se opravdu vážně. Na každé slovo klade důraz. Nic neříkám a tak pokračuje "Dneska bude nástup. Ty! Ty mi slíbíš, že ať se děje cokoliv, znovu opakuji COKOLIV nebudeš dělat žádné problémy!"

Vůbec nechápu o čem to mluví a tak se zamračím. "Cože?" Vypadne ze mě nakonec.

"Řekněme, že se na nástupu nebudou konat příjemné ani hezké věci. Ty, ať se děje cokoliv se nepohneš, nepromluvíš, nic!" Chápavě, ale poněkud zmateně kývnu hlavou.

"Tak slib mi to!" Zavrčí.

"Ale potom se mnou půjdeš za Gemmou" z ničeho nic mu najednou nevědomky tykám. On se na mě upřeně kouká. Po chvilce sklopí zrak, jakoby nad něčím usilovně přemýšlel.

"Fajn. Ale slib mi to na...na...na všechno co je ti milé, na boha!" Na boha? Ne. Něco se nedejbože stane a já zradím boha. To ne. Před tím mě babička vždycky varovala.

"Ne. Proč vlastně bych měl?"

"Protože chceš za Gemmou...a a taky proto, že kdybys něco udělal." Povzdechne si. "Já jsem váš dozorčí - musel bych tě zabít a...a já tě nechci zabíjet a už vůbec nechci abys zemřel. Tak mi to PROSÍM slib."

Byl jsem zmaten. Ale omámen řečmi jsem přikývl. "Dobře tedy. Slibuji na boha, že ať se děje cokoliv budu se chovat slušně a tak jak se má."

On se jen usmál. Lehce, nepatrně. Jakoby se bál, a pohladil mě po tváři. Po chvilce mi lehce slíbnul rty. Když se oddálil koukal mi do očí. Měl jsem pocit, že to jsou hodiny co si hledíme z očí do očí, ale bylo to asi jen pár vteřin. Palcem mi hladil bok.

"Umíš se rozbrečet?" Opravdu je dneska zvláštní.

Zakýval jsem hlavou na souhlas.

"Tak se rozbreč. Nechci ti ubližovat. Ne dneska. Ale budu tě muset vzít za vlasy" Proč mi to říká? Rychle jsem se snažil donutit slzy aby tekly. Povedlo se a mohli jsme jít...asi na nástup.

Cestou mi ještě sykl do ucha "Mysli na ten slib!" Došli jsme na místo, kde stáli všichni. Tomlinson mě vyměnil s nějakým klukem, aby mě měl u sebe.

Já jsem hledal mezi ženami mně známou tvář - Gemmu.