War |larry stylinson| ✔

XII.

Já jsem hledal mezi ženami mně známou tvář - Gemmu.

Harry

Neviděl jsem ji. Chopil se mě strach. Stoupl jsem si na špičky a zahlédl Gemmy vlasy. Uff...snad je to opravdu ona.

Ucítil jsem dlaň na mém boku. Byli jsme nastoupeni tak, že ve prostřed bylo asi 30 metrů čtverečních. Na tento prostor vešel jeden voják.

"Dnes se pokusili utéct čtyři vězni..."

Ne!

"Samozřejmě se jim to nepovedlo. Ale abyste věděli, tohle čeká každého, kdo se jen pokusí o útěk!" Stisk na mém boku sílil. Je tam určitě Zayn. To není možné...

"Dva chlapci, dvě dívky. Jedna chcípla už po cestě. Hlupka. Ti ostatní chcípnou teď. Rád bych všem oznámil, že odsud se nedá utéct! Je to zkrátka...NEMOŽNÉ!"

Viděl jsem tři postavy. Vojáci je dovedli na vyvýšené 'pódium' a ony si klekly. Ihned jsem vše pochopil. Zamlžil se mi svět, zamotala hlava, bylo mi na omlení. Gemma. Co tam dělá?! Zvedla hlavu a pohledem někoho hledala. Klepal jsem se. Co s ní bude? Přece ji jen tak nezabijou!

Koukala mi přímo do očí a já jí. Najednou se zvedla.

"Miluju tě Hazz!" Bylo poslední co řekla. Pak jen výstřel. A pak nic. Gemma je pryč. Slzy mi tekly proudem. Nic jsem ale neříkal ani jsem toho nebyl schopen. Nevěřil jsem tomu. Jen jsem si rozklepaně zakryl ústa.

To ale nebyl konec. Zayna s tím chlapem, s kterým plánovali tento útěk, pověsili. Pohled na rozstřílenou sestřičku a obvěšeného kamaráda. Nohy se mi podlamovaly a jen trošku jsem vnímal stálý dotyk na mém boku.

Byl jsem někam dovlečen. Nemohl jsem dělat nic.

Po chvilce mi ale všechno došlo. Jsme u Tomlinsna.

"Hazz?"

"Ty zrůdo! Nenávidím tě! Co tam dělala?! Proč jsi ji nezachránil?! Já tě NENÁVIDÍM! Všichni jste stejné zrůdy! Nenávidím! Zabil jsi mi celou rodinu! Nemám nikoho! NIKOHO! Věděls to?! Lhal jsi mi, že jo? Lhal! Zrůdo!"

Histericky jsem řval. Nešlo to jinak. Zhroutil jsem se na zem. On si ke mně kleknul a šáhl na mě.

"Ne! NE! Nešahej na mě! Už nikdy! Nenávidím vás! Nenávidím TEBE! Chci umřít! Co mám bez ní dělat! Já ji miluju! A...a co Zayn?! To je normální?! Takhle sprostě obvěsit člověka?! Je to lidské?! NE! Vy nejste lidi! Jste monstra!"

Pohled třetí osoby

Harry křičel a plakal. Není se čemu divit. Po chvilce únavou usnul na zemi.

Louis ho položil na postel a pohladil po tváři. Sám plakal. Nevzlykal, ale nechal slzám volnost. Louis je viděl odcházet. A taky se snažil zabavit ostatní dozorčí, ale zachránit je nemohl.

Sedl si ke stolu a plakal. Přemýšlel nad válkou, nad Harrym, nad Gemmou, nad sebou. Z toho všeho mu bylo jen více a více k breku. Kdyby někdo přišel, zabil by Harryho i Louise.

Když se Harry probudil po poměrně krátké chvíli, všiml si plačícího Louise.

Najednou vypadal jako úplně obyčejný člověk. Hlavu měl podepřenou rukama a na sobě jen vojenské kalhoty a nedbale zastrkanou bílou košili.

Harry tušil, že to přehnal. Že přehnal vše co mu řekl. Fakt, že by Louise nenáviděl je naprosto lživý a i když zelenookého chlapce odchod jeho sestry a kamaráda velmi zdrtil, nemohl to dávat za vinu jiným. Přesněji...mohl, ale ne zrovna Louisovi.

Díky němu se mohli vidět, žít o trošku lépe. Pomáhal jim stále. Náhle Harry pociťoval obrovský pocit viny. Tiše se zvedl a došel k boku Louise.

"Omlouvám se." Zašeptal. Slzy se opět spustily a kapaly na podlahu.

Louis si stoupl. Chlapci od sebe stáli jen pár centimetrů. "Ty se nemáš za co omlouvat. Vše co jsi řekl chápu a rozumím tomu." Měkce slíbnul rty vyššího, i přes to slabšího chlapce.

"Jestli chceš, můžeš jít. Ale nevyhazuji tě. Budu rád když zůstaneš" poznamenal voják a pomalu se přesouval k posteli, na kterou si v okamžiku lehl. Nechtěl aby kudrnáč odešel, ale chtěl pro něj to nejlepší. Svobodu. Alespoň takovou, jakou mu může poskytnout.

Harry taktéž nechtěl odejít a proto došel k posteli. Lehl si vedle Louise, opřel si hlavu o jeho rameno.

"Proč ty tohle vůbec děláš? M-myslím vojáka." Zeptal se zvědavý Harry se vzpomínkami na sestřičku.

"Musím uživit rodinu"

"A kvůli tomu zabíjíš tisíce jiných rodin?!" Harry byl rozrušen chováním staršího. To ovšem rozrušilo i Louise, přeci jen dělal pro Harryho vše. Vše na co mu síly a postavení stačilo.

"Jestli s tim máš problém, tak můžu oddělat i tebe a budu mít 1001 rodin!" Naštvaný Louis to tak ale nemyslel. Harryho měl rád a nechtěl ho ztratit. Nejen proto se velmi polekal, když někdo zaťukal na dveře.

"Musíš pod postel. Opovaž se vydat hlásku" snažil se být Louis drsný, ale jakmile viděl Harryho ustrašený výraz, hned ho pohladil po tváři.

"Ať se děje cokoliv, ať řeknu jakoukoliv ohavnost nesmíš být slyšet" Mladší se schoval pod postel a Louis šel otevřít.

Přede dveřmi stál Nick s flaškou nějakého alkoholu. Louis ho pozval dovnitř, modlíce se, aby byl Harry potichu. "Tak cos říkal dnešní podívaný?" Nespisovně a přiopile mluvil Nick.

"Co by..?"

"Podle mě si to ti kreténi zasloužili. Jenom by mě zajímalo, kterýho kreténa ta děvka milovala. Rád bych ho trošku potrápil" na konci se zlomyslně zasmál.

Louis moc dobře věděl, že poslední slova nevinné dívky byly mířeny Harrymu a při představě Nicka jak trápí Harryho musel zatnout pěsti vzteky.

To Harry se klepal strachy. Modlil se aby ho Louis nenechal Nickovi.

"To nemám vůbec páru. Ale jo. Máš pravdu zasloužili si to." Louis si nalil skleničku alkoholu.

"Víš Louisi, vlastně jsem přišel kvůli jedný takový zasraný věci." Nick si stoupnul a začal pochodovat po místnosti. Louis i Harry dostali strach.

Jediné na no se Louis vzchopil bylo pouhé: "Hmm?"

"Rád bych si vypůjčil toho tvýho kolouška. Když vidim jak ho furt chráníš, musí být sakra dobrej"

To Louis nedovolil. "Tak to se opovaž..." došel k Nickovi "tu děvku si nechránim proto, abys mi jí vojel ty! Jenom na něj šmátneš a budeš z toho mít sakra průser! To ti slibuju!"

Nick se ušklíbl "klid brácho...klid" s kroucením hlavy dopil pití ve své skleničce a pomalu odešel.

Louis zamkl a přikázal Harrymu aby vylezl.

Harry

"Takže děvka..." Zašeptal jsem ještě z podpostele a pomalu se škrábal ven.

"Víš ty vůbec co?" Pokračoval jsem bez ohledu na cokoliv "posluž si" zvedl jsem ruce nad hlavu jako kdyby na mě mířil pistolí.

"Nemůžu. Dál už nemůžu! Zastřel mě, zabij mě, dopřej mi klid! Pošli mě za mou rodinou. Ty si alespoň ulevíš ode mě....od děvky. A rovnou si poznamenej 1001. rodinu, kterou jsi zabil. Pro všechny to bude lepší. Pro všechny..."