War |larry stylinson| ✔

XIII.

Nemůžu. Dál už nemůžu! Zastřel mě, zabij mě, dopřej mi klid! Pošli mě za mou rodinou. Ty si alespoň ulevíš ode mě....od děvky. A rovnou si poznamenej 1001. rodinu, kterou jsi zabil. Pro všechny to bude lepší. Pro všechny..."

Harry

Strach jsem necítil ani vzdáleně. Vztek a neskutečná bolest bylo to jediné co jsem byl schopen cítit. Nemohl jsem dál. Smrt Gemmy mě velmi vzala a to, že k Tomlinsonovi chovám jisté city, to už jsem si také bohužel přiznal a tak každá jeho nadávka je pro mne jako šíp zabodnutý v mém srdci.

"Nebuď blázen" odpověděl mi jakoby se nic nedělo.

"Ach tak...sbohem." rychle jsem se dostal ke dveřím a odešel. Budu z toho mít problém a jsem si toho vědom, ale to je momentálně poslední věc na kterou myslím.

/O dva týdny později - prosinec 1944/

Stále větší chlad, bída, strach. Ano toť vše. Nic jiného se za poslední dva týdny neodehrálo. Tomlinson nepřišel ani se na mě nepodíval, nic. Za to ten Nick, ten druhý dozorce na mě kouká až příliš. Vůbec se mi jeho pohledy nelíbí.

Mám dojem, že válka pomalu končí, nebo se děje něco velmi zlomového, protože je to tady jako minové pole. Jestli jsem byl ze začátku špatný z toho jaké to tu je, teď bych se z toho rovnou zhroutil.

Zabíjeli děti a starce, to teď nikoliv. Zabíjejí naprosto všechny. Berou do plynu celé 'domy'. Stačí jít ohnutý, nebo se podívat špatně a ihned je po vás. Mám neskutečný strach a hlad. Nemocí je tu stále víc a víc, zima ukrutná a deku nemám. Nemám nic, jen strach a hlad. Strach a hlad. Strach a hlad. Na nic jiného snad ani nedokážu pomyslet.

Dnes nás probudil opět Nick s Louisem. Rozhodli že se všichni máme seřadit a jít za Grimshawem. Je to všem jasné. Toto je naše poslední hodinka. Ani se nesnažím přemýšlet pozitivně, protože jdeme přímo k plynovým komorám.

"A 13280 ke mně!" Prodral jsem se k Louisovi.

"Pojď!" Rozkázal a já ho tiše následoval. Došli jsme až k němu domů, kde se posadil a spustil.

"Mám obavy. Obavy, že budou chtít zabít všechny." Sklopil hlavu.

"Stejně s tím počítám." Poznamenal jsem tiše. Tomlinson se zvedl a došel ke mně. Podíval jsem se mu do očí, které byly z kdo ví jakého důvodu zalité slzami.

"Ne. Nesmíš. Neztrácej naději. Přežiješ. Vím to Harry." Lehce mě políbil. Hlupák. "Neuchráníš mě do nekonečna."

"To se pleteš." Zašeptal. Překvapilo mě to. Jeho nervozitu by poznal každý. Co se sakra děje? Tohle mu nehodlám zobat z ruky - tu jeho falešnou naději, obavy, lásku. Nic už od něj nečekám ani nechci. A protože už nemám co ztratit, nebojím se ozvat.

"Nepletu. Všichni kromě vás tu chcípnou víš?! Nehraj si na něco co nejsi, už jsem z toho unavený! Nech mě odejít s nimi protože už je mi jedno kde zemřu! Já. To. VZDÁVÁM!"

"Tak tohle už nikdy neříkej! Beze mě bys chcípnul mezi prvníma a víš proč?! Protože se takhle chováš! Jestli sis nevšiml tak tě tu chráním navzdory tomu, že bych kvůli tobě mohl sám zemřít!"

Oba jsme křičeli. Bylo to velmi nepříjemné.

"Jo tak zachraňoval?! Nevím na co si to furt hraješ, ale rád bych ti připomněl třeba jen to, jak jsi mě znásilnil, několikrát zmlátil, nepomohl mé sestře a dokonce jsi mi zabránil, abych jí to mohl rozmluvit!"

Už jsem ani tolik nekřičel jako spíš plakal. Louis se přesunul ke mně. Naše obličeje od sebe nebyly dál než dvacet centimetrů.

"Tak poslouchej...Gemmu mi ani nepřipomínej! Bylo to její poslední přání! Já jsem jí kurva slíbil, že ti to neřeknu a že se o tebe postarám tak laskavě zavři tu svojí nevděčnou držku nebo ti jí ještě zmaluju!" Řval jako pomatený. Bál jsem se ho, opravdu z něj šel strach.

"A teď..." pokračoval už klidným hlasem "...teď pojď se mnou. Musím tě přeřadit do jiné budovy." Upravil si košili a vyšel z domu. Následoval jsem ho.

Přešli jsme do jisté budovy. Všichni tu jsou mladí. Ve věku maximálně jako já, víc ne. Naopak bylo tu dost dětí. Byl jsem velmi překvapený.

"973506 ke mně!" Zvedl se chlapec sotva osmnáct mu mohlo být a uplakaný došel k Loui- k Tomlinsonovi. Ten ho někam odvedl. Moje zvědavost mě ale nenechala na pokoji a tak jsem sledoval kam jdou.

Šli k němu. Je mi to jasné. Byl a jsem pro něj opravdu jen děvka. A já si troufal naše pouto nazvat láskou. Tak hloupý, naivní. Se slzami v očích jsem se chtěl přesunout na některou z postelí, ale žádná nebyla volná.

Rozhodně to tu bylo jiné. Palanda byla jen jedna dlouhá na kterou jsme se měli nacpat všichni, ale jistě že se tam spoustu z nás nevešlo.

"Tady je místo" ozval se klučina s věkem tak 15 let.

"Děkuji, jsi hodný, ale už takhle se tam mačkáte." Co nejzdvořileji jsem odpověděl. On se zvedl, čímž ztratil své místo na posteli a došel ke mně.

"Nevadí když tu budu s tebou? Připomínáš mi brášku." Zamumlal smutně.

"Ale jistě že nebude. Jsem Harry. Kde máš brášku? Je tady někde s tebou?" Možná poněkud hloupá a zbytečná otázka.

"Není. Zmlátili ho holí a on...nezvládl to. J-já jsem Will." Bylo mi ho líto a tak jsem s ním zůstal. Našli jsme si na zemi volný a co možná nejméně špinavý kus podlahy a uvelebili se. Mezi tím se vrátil Tomlinson s tím klukem. Ovšem chlapec se nemohl snad ani dožít dalšího rána. Byl tak znetvořen Tomlinsonovýma pěstma...chtělo se mi z něj zvracet. Z Tomlinsona. Hraje si na dobráka, ale tohle co dělá je zkrátka nechutné.

Voják mi věnoval jeden naprosto prázdný pohled a odešel.