War |larry stylinson| ✔

IV.

Harry

"Čísla A 13280, A 16293 a A 19617 okamžitě sem" opět Tomlinson a opět mé číslo. Opravdu nemám šanci přežít...

Nejistě jsem vstal a došel ke dvoum vojákům. Stál jsem u nich se sklopenou hlavou já a vyhublý klučina kterému nemohlo být více než 18 let. Podíval jsem se mu do jeho oříškových očí ve kterých byl jen strach. Pokusil jsem se na něj usmát, ale ihned jsem dostal pohlavek od jednoho z vojáků.

Třetí muž stále nešel. "Kde je doprdele A 19617?!" Nikdo na vojákův dotaz neodpovídal. Proto se rozešel k posteli ve které muž ležel. Opravdu tam ležel. Tedy spíše jeho tělo. Jeho duše už byla volná. On byl volný. Vysoký voják jen procedil zkrze zuby pár nadávek a vybral si jiného náhodného hocha.

Odtáhli nás za budovu. "Ty a ty..." ukázal Tomlinson na mě a na mladšího "se odsud ani nehnete. Jinak je po vás." My jsme přikývli a o krok ustoupili. Stáli jsme vedle sebe v nejistotě a strachu. "Mám strach" zašeptal mi hnědooký. Já jsem ho vzal za ruku a placem ji pohladil. Hnědooký ke mně přišel blíž, namáčkl se na mě a hlavu si opřel o mé rameno. Nebylo to divné. Potřebovali jsme podporu jeden druhého. Měli jsme strach.

A měli jsme proč. Dva vojáci se vrhli na toho jednoho nevinného muže a začali do něj mlátit a kopat. Nakonec vzal Grimshaw pistoli a rozstřílel mu tělo. Obzvláště se v těchto krutostech vyžíval - očividně. Víc než kdokoliv jiný. Podíval jsem se na mladšího. Ten měl pevně semknutá víčka k sobě a slzy mu neposedně stékaly po tvářích.

Vojáci si nás rozebrali. Já jsem šel s Tomlinsem do budovy kam normálně nesmím. Byla to jeho 'chatka'. Moc hezky zařízená, řekl bych za normální situace. Jen v ní přebývalo monstrum.

Tomlinson si stoupl naproti mně a pohladil mě po tváři. Zatáhl závěsy a zašeptal "byl jsi šikovný odpoledne. Pokud budeš i teď dám ti ten slíbený chléb" mlčky jsem přikývl a nechal své slzy ať si klidně utíkají po mých tvářích. Alespoň ony mají volnost.

Podíval jsem se nižšímu, i přes to silnějšímu a mocnějšímu do očí. Tak ledové. Tak prázdné, ale zároveň tolik plné...čehosi. Mohl to být strach? Smutek? Nejspíš ne. Vrátil jsem se z hlubin mých myšlenek a pohladil jsem tvořící se bouli v jeho kalhotách. On zaklonil hlavu a přivřel oči. Klekl jsem si a s nechutí políbil penis vojáka. On mě chytl za pomalu dorůstající vlasy. Sundal jsem mu kalhoty...

...

"Moc dobrý... vezmi si krajíc chleba. Ani o kousek více!" Zakýval jsem hlavou a vzal si ho. Držel jsem chléb. Jídlo které bylo pro mne posvátným...má dost jídla Gemma? Chléb jsem položil zpět.
"Proč sis ho nevzal?" Zeptal se Tomlinson a došel ke mně. "J-já si nevezmu. Ale...ale prosím doneste tento krajíc mojí sestře" on se nad mou prosbou jen zamračil.

"Dones jí to sám"

"Zabijí mě." Řekl jsem prostě a snažil se prolomit ten led v jeho očích.

"Ne. Ne. Mě taky můžou zabít! Myslíš že si můžu dělat co chci?! A...navíc je mi tvoje sestra ukradená! Ty teď sežereš ten krajíc nebo si mě nepřej!" Povzdechl jsem si, ale neodmlouval.

Pomalu jsem dojídal když jsem uslyšel výstřel. Vyděšeně jsem se podíval z okna. Neměl jsem to dělat. Naproti mně byl domek podobný tomuto akorát na jeho omítce byla krev. Krev mladého hnědookého kluka který se mnou ještě před chvilkou komunikoval. Je mrtvý...

"No. Asi si nevedl tak dobře jako ty" řekl s povzdechem Tomlinson. Byl to posměch, nebo lítost? Určitě posměch. Nechápal jsem to. Jak se tomu může smát! Jak se může smát něčí smrti?!

Rychle jsem dojedl svou porci a se smíšenými pocity šel 'domů'.

Další den za mnou. S úlevou jsem si lehl na své místo a přemýšlel o svém životě. Proč tohle musím trpět? Za co mě bůh trestá? Nebo mi pomáhá? Mohl jsem už tolikrát zemřít. Vlastně paradoxně díky Tomlinsonovi žiju. Člověk který mi tady nejvíce ubližuje a i přes to mě vlastně jistým způsobem chrání. Je to velmi divné to takhle říct, ale kéž by takové štěstí měla i Gemma.

Dnešní noc byla velmi chladná a deštivá (ostatně prší už od poledne). S tisícem otázek a s pocitem ukrutné zimy jsem nakonec usnul.