War |larry stylinson| ✔

VI.

"Zůstaň tady! Jdu p....r.....o........"
Pak už jen tma. Osvobuzující a nekonečná tma.

Harry

Probudila mě štiplavá bolest na tváři.

Rozhlédl jsem se. Kde to jsem? Doma? Mami, tati? Oh...nebyla to noční můra. Je to skutečné. Jsem stále v Osvětimi. Nade mnou sedí Tomlinson a...a nějakej druhej voják. Dle bílého pláště usuzuji že je to doktor. Pohnul jsem se a pode mnou zavrzala postel. To snad né! Usnul jsem na posteli vojáka? To bude jistý trest...

Rychle jsem se pokusil si sednout ale moc to nevyšlo. Zastavila mě něčí ruka na hrudi.

"Jaký je tvůj kód?" Zeptal se muž v plášti. Kód. Jaký mám sakra kód?!

"A 1326..ne...eh...A 13280" podíval se na Tomlinsona, který mu opětoval pohled. Nervózně je sleduji.

Pohled třetí osoby

Zatímco Niall - jeden z doktorů v tomto téboře přemýšlí nad vážností nemoci, Louis se podívá na ruku vyhublého klučiny. Moc dobře ví, že kód řekl správně. Pamatuje si ho, ale chce aby byl nemocný nervózní. A to se mu taky daří.

Mnozí by se mohli ptát zda je Louis Tomlinson dobrý, nebo zlý. Ve svém životě to neměl lehké a když mu byla nabídnuta tato práce, nevěděl co to bude obnášet. Pod tlakem okolí ji přijal. Teď už odejít nemohl. Neměl na výběr. Snažil se vězňům pomáhat, ale nešlo to lehce. Harryho si obzvláště oblíbil. A už v tento moment, možná i dříve mu bylo jasné, že chce aby Harry přežil a pomůže mu. Mimo bonusové stravování mu hodlal zajistit i sprchu a relativně čisté oblečení, což se nezdá jako přílišná pomoc, ale co se týče například různých nemocí, nebo riskování svého vlastního života, pomoc to byla velká.

Harry vůbec netuší co s ním bude, ale obavy má obrovské. Ani jeden ze dvou vojáků nevypadají nějak nadšeně. Je to s ním vážné? Plánujou jeho popravu? Nějaké pokusy?

Doktor mu šáhne na čelo. Už pravděpodobně ví co je Harrymu. Bude to jen chřipka, která se vzhledem k únavě a hladu jeví mnohem děsivější než ve skutečnosti je. S Louisem pak odejde do vedlejší místnosti. Jsou domluvení, že Harryho zachrání. Přece jenom je to Louiho děvka, tak to Louis všem tvrdí. Ale domluvili se, že ho trochu potrápí.

Harry

Odešli za dveře, ale všechno bylo slyšet.

"Hele Louisi, jsou tu dvě možnosti. Buď prášek nebo injekce. Ve výsledku je to jedno."

"Je to fuk. Stejně by nám měl být vděčný za osvobození z tohodle. Je to TEN prášek?"

"Ano je..."

Zlomyslný smích "Dáme mu prášek"

Slzy mi tekly proudem. Nevím co je to za lék, ale bude to nějaká sviňárna. Nějaká droga. Něco po čem ochrnu, nebo budu mít bolesti...

Přišli do mého pokoje. Tomlinson přede mě natáhl ruku s daným lékem. Podíval jsem se mu do očí. Nic. Nemá tam tentokrát ani kousek citu. "Ne. Nechci to! Nevezmu si to!" To jsem přehnal. Teď už měl oči plné emocí. Ten vztek...

"Dělej! Sežer to!" Procedil skrze zuby. "Ne...NE! Prosím" nechci umřít. Nechci! Musím najít Gemmu! Začal jsem sebou házet, ale Tomlinson si na mě sedl a chytil mi ruce. Házel jsem sebou stále, ale proti němu jsem neměl šanci. "Nialle! Dej mu injekci!" Tímto se s vámi můžu rozloučit. Můj život je u konce ještě dřív než vlastně pořádně začal.

Celý život žiji v opovrhování, skrývání a věznění. Je to vůbec život?

Uklidnil jsem se. Věděl jsem, že se tomu nevyhnu. Jehla mi projela skrz kůži. Cítil jsem jak mi látka zabíjí tělo. Zavřel jsem oči a jen poslouchal hlasy.

"Díky Ni."

"Nemáš za co. Chvíli ho tu nech. Ale Louisi? Jen...jen ať to nevypadá podezřele, chápeme se."

"Neboj. Dyť je to jen...jen zasraná děvka..."

Pak už nic. Tak tohle je smrt?

Cítím pohlazení po tváři. Maminka? Ta má jemnější ruce. Pokusím se otevřít oči, ale marně. Nechávám je tedy zavřené a užívám si ten krásný pocit.

Po chvilce už na tváři necítím nic. Opět se pokusím otevřít oči. Nejdříve mě oslní světlo z lustru. Všimnu si postavy u mě sedící. Nezemřel jsem. Je to Tomlinson. Ach.

"Výjimečně tě nechám v mojí posteli. Ale jestli pak budeš stát v posteli za nic, tak si mě nepřej." Byl to on kdo mě pohladil? Nebál jsem se ho. Najednou jako bych mu byl vděčný.

"J-jakto že..že...já...já myslel že umřu"
Zasmál se.

"Myslíš že bych tě nechal?" Pohladil mi ruku. Nechápajícího mě nechal v pokoji když odešel asi do koupelny. Slyšel jsem vodu. Věděl jsem že teď chvíli nepřijde.

Co to bylo? On mi pohladil ruku jako bych byl jeho přítel. Jako bych nebyl žid. Zvláštní. Tomlinson se občas chová zvláštně. Všiml jsem si jak na nástupech při veřejném vraždění odvrací pohled. Jak když vidí něco zakázaného, s rychlostí se otočí a změní směr trasy. Dělá spoustu věcí jinak než ostatní vojáci. Možná má strach? Možná končí válka!

Se skvělým pocitem jsem usnul.

...

Vzbudily mě sluneční paprsky. To je zvláštní. Spal jsem tak dlouho?

"No sláva! Myslel jsem, ze budeš chrápat celej den!" Ach. A je po odpočinku.

"Omlouvám se. Už vstanu." Začal jsem se zvedat. Měl jsem na sobě jen kalhoty. Zakryl jsem si břicho.

Přišel ke mně a pohladil mě po boku. "Už se těším na večer. Teď se dojdi vysprchovat a přijď sem. Tady máš košili" dal mi instrukce a já se jimi řídil. Košile nebyla moje. Byla nová.

Vlezl jsem si do sprchy a smyl ze sebe všechnu tu špínu. Byl to pro mne zážitek. Když jsme se sprchovali hromadně, bylo to hrozné -jako všechno tady- byli jsme všichni najednou. Voda byla chvíli chladná potom zase horká pak zas ledová. Dělali to dozorčí. Když jste vykřikli příliš hlasitě zabili vás. Kdo chtěl se na vás mohl jít podívat.

Tady byl klid. Hezky jsem se vysprchoval ve vlažné vodě. Odpočinul jsem si.

Po sprše jsem došel zpět k Tomlinsonovi. Seděl u stolu. Došel ke mně a naklonil se. Cítil jsem jeho horký dech na svých rtech. Rozhodl jsem se spolupracovat a tak jsem uzavřel tu mezeru mezi námi.

Natiskl jsem své rty na ty jeho a chtěl jsem jimi pohnout. Jenže to bych měl moc hezký život. Odstrčil mě takovou silou, že jsem spadl na zem a praštil se do ruky. Chytl jsem si bolavé místo.

Podíval jsem se na Tomlinsona. Chodil sem a tam.

"Ne. Tohle nejde! Prostě jsi moc...jsi...jsi hrozně...jsi vězeň! Nemůžu tě políbit protože se mi do prdele zvedá žaludek! Ty zasranej kreténe! Měl jsem tě nechat chcípnout! Stojí mi to za to? Ten risk, hmm?" Proč mi nadává? Co jsem udělal? Nechápu ho.

"Ty odsud nevylezeš. Dáš si chleba a budeš tu potichu!" Přikývl jsem a on odešel.

Po chvilce jsem snědl krajíc chleba. Je tohle vůči ostatním fér? Tak rád bych věděl jak je na tom Gemma.

Přepadaly mě ošklivé myšlenky. Myšlenky na osvobození tábora. Když zabiju Tomlinsona, tak mohu utéct! Určitě tady někde má náhradní pistoli. Stačí se jen porozhlédnout. Je tu jedna místnost ve které jsem ještě nebyl. Ihned se tam vydám.

Ano, vidím šuplíky. Otevřu první a dle mého očekávání najdu pistol. Opatrně ji vezmu do rukou. Najednou mám pocit všehoschopnosti a obrovské moci. Ale když bych zabil Tomlinsona...venku je tolik vojáků, že by potom zabili oni mne. Nemá to vůbec žádnou cenu a navíc...já nejsem stejný jako on. Nejsem vrah...

Položím ji zpět, ale rozhodnu se tady trošku porozhlédnout. Vidím malý stolek na kterým stojí lampa a pod ní...