War |larry stylinson| ✔

Epilog

Jak to nakonec s Harrym dopadlo? Po několika hodinách pláče ho vojáci odvedli. Po částečném zotavení v nemocnici se dostal Harry domů. Neotálel ani chvilku. Celý barák Harrymu připomínal maminku, tatínka, Gemmu i ten osudný den. Den kdy se jim všem zcela změnil život.

Harry tam nemohl trávit času víc, než bylo nutné. Proto vzal z domova pár cenností a vydal se na cestu za Louisovo rodinou. Věděl jak moc to bude těžké, ale Loui si to přál a Harry mu jeho poslední přání hodlal splnit.

Dům našel. Byl nervózní. Když zaklepal a byl pozván dovnitř, sdělil celé rodině tu smutnou zprávu o smrti jejich bratra. Zdrcené obličeje byly další nelehkou zkouškou. Ale zvládli to. Všichni. Harryho přijali mezi sebe a vážili si jeho pomoci.

Začátky lehké nebyly. Harry byl stále žid a všichni měli v hlavě rovnici 'žid = zlo'. Hodně všem pomohlo vědomí toho, že Louis Harryho miloval.

To bylo další nelehké období. Harry samozřejmě potřeboval odbornou pomoc. Byl za ní vděčný, než se dostali k Louisovi. "Bylo to jen z nouze"

"Nebyla to skutečná láska."

"Znáte pojem Stockholmský syndrom?"

"Jsem si téměř jistá, že to tak nebylo"

"Určitě vás nemiloval jako vy jeho"

"Jste si jistý že to nebyl sen? Či nějaké denní snění?"

Nebylo pro Harryho lehké o Louisovi mluvit. A už vůbec ne před někým, kdo jejich lásce nevěřil. Občas se nad tím zamyslel a musel uznat, že je to divné, ale byl si jistý vzájemnými city.

Po tomto bolavém období se Harry postavil na vlastní nohy. Našel si práci, našel si byt. Začal žít sám. S Tomlinsonovo rodinou zůstal v kontaktu, ale už ne v tolik blízkém. Když měl pár korun navíc, poslal jim je na lepší žití.

V jeho životě následovaly i mnohé další překážky, ale tentokrát už i radosti. Našel si ženu. Ano, ženu. Miloval ji a tak si jí vzal. Ovšem ani zdaleka to nebyla taková láska, kterou choval k Louisovi. Byla to spíše láska postavená na vzájemném respektu a přátelství. Po několika letech si vzali do péče děťátko. Byl to zvláštní vztah, ale byl šťastný.

S dcerkou měli krásný vztah. Tolik si přál aby jej viděla jeho sestra. Aby mohl jet na návštěvu za maminkou, pro malou Darcy za babičkou. Aby mohl jít na procházku s jeho milovaným.

Harry si párkrát zalezl do postele s mužem, ale nebylo to pro něj lehké a proto z toho nikdy nebylo nic víc než jen jednorázový sex.

Ve svém životě si mnohokrát řekl: "Jsem šťastný, nechci na něj myslet celý život. Omezuje mě to." Nakonec se k Louimu vždy myšlenkami vrátil. Napsal dokonce i knihu, popis toho jak se měl, jak přežíval v táboře. Lidé si to musí připomínat. Knihu nikdy nevydal, ale uschoval ji, aby se z ní dalo čerpat .

A na konec, neměl se špatně. Měl rodinu, měl vlastně vše co si kdy přál.

Sem tam napsal Fizzy, která mu, kdo ví z jakých důvodů, nikdy neodepsala. Kdyby jen věděl...kdyby lépe naslouchal poslednímu přání Louise a více se rodině věnoval. Harry měl svůj život. Je pochopitelné, že se snažil žít naplno, věnovat se sobě, své rodině, ale Tomlinsonovi to lehké neměli. Naopak. Pomoc by se jim tak hodila. Tolik by ji ocenili. Tolik si ji přáli. Fizzy zemřela. A to byla další velmi těžká překážka. Tím to ovšem nekončilo. Zjistilo se, že do jejich rodiny patřil jistý dozorčí a jejich osud byl velmi těžký. Ale to je jiný příběh.

Harry dožil svůj podivný život do krásných let. V jeho 73 letech ho přepadla nemoc. Bojoval s ní, ale dlouho boj netrval. Ve svých 75 letech zemřel. Zda se někdy, někde setkal opět s Louim...to nikdo neví.

Kéž setkat se s milým,
mohl bych naposled
a jeho tvář pohladit jemně.
Nežádám tolik,
jen jedno přání
Však je mu smutno - beze mě.

Je to podivný příběh. Podivná láska
když kvůli osobě srdce ti praská
Snažíš se rozumět myšlenkám svým
Nelze to - toužíš po jediným.
Touha tak silná, políbit rty
Je to jen blud, nebo jsi to ty?

Nemůžeš rozeznat osobu v šeru
Máš strach. Jdeš dál. Odvahu beru
Políbím jemně, jako když naposled
a ve tvých očích praská ten silný led.
Měníš se, vím to, cítím tvou lásku,
Loui, je po všem, sundej z očí pásku.

Pásku jež bránila každému pohledu,
vím, jsem jen kluk však sleduj co dovedu,
Dovedu býti ti věrným mužem,
i tvému nepříteli pohrozit nožem,
budu vším, čím budeš si přát,
i kamny v posteli jež budou tě hřát.

Dej mi tvou ruku, já dám ti svou,
půjdeme spolu světlem i tmou
Miluji teď a milovat budu
Ať už jsme chudí, či pár snobů.
Dávám ti na starost celého sebe
Šťastně teď umírám - vždyť uvidím tebe.

Tak tedy naprosto a jistě poslední díl. Hodně jsem nad tímto dílem přemýšlel, ale takhle je to nejreálnější. Chtěl jsem jiný konec, šťastnější. Nicméně tohle není pohádka a já jsem měl tu snahu napsat to co možná nejreálněji.

Ohledně básničky na konci...Napsal jsem ji, vymazal, napsal, vymazal, bla bla bla. Nakonec jí tu nechávám. Je to jen hloupý pokus o báseň, ale k tomu konci mi sedí. Je to pro mě trošku potupa, cítím se zastarale a trapně, ale snad vás to příliš neodradilo od celého příběhu.

Mám teď v nejbližší době v plánu napsat další válečnou povídku, tentokrát jinak zaměřenou, z jiného prostředí a taky nejspíš z 1.Světové. Ale pokud vás toto válečné téma zajímá, až povídku zrealizuji, dám sem název i úvod, abyste si ji mohli najít.

Děkuji čtenářům a doufám že si ode mě ještě něco přečtete <3