War |larry stylinson| ✔

VIII.

Harry /srpen 1944/

"Zayne?" Zavolal jsem. Zayn je můj kamarád. Seznámili jsme se když jsem přišel znásilněný a unavený ke své posteli, a tam ležel právě Zayn.

***
"Promiň, ale tohle...to je moje postel" podíval jsem se na černovlasého klula, který ležel v mé posteli.

"Omlouvám se. Já...myslel jsem si, že jsi mrtvý. Nebyl jsi tady dva dny." Se sklopenou hlavou mi uvolnil postel. Věděl jsem, že by byl radši když bych zemřel. Tak to tady chodilo. Někdo zemře a vy budete mít možnost vzít mu ponožky, deku (pokud má), postel... Já ale žiju.

"Hele...jestli chceš, pojď ke mně." On přicupital a lehl si vedle mě.

***
"Zayne?" Zavolal jsem podruhé. Kde jen může být? Je večer a Zayn stále nikde. Snažím se myslet pozitivně, ale opravdu to moc nejde. Jdu se podívat ven. Nikdo nikde. Kouknu se za roh, ale rychle se zase schovám. Sakra!

Určitě mě viděli dozorčí. Stojí tam a opět někomu vyhrožují. Modlím se, že si mě nevšimli. Tohle bych bez Tomlinsona prostě nepřežil. Pomalu jsem chtěl zalézt zpět do 'postele'.

"Ale, ale, ale...kampak tak rychle?" Ozvalo se za mnou a já jsem věděl, že jsem v háji. Byl to Grimshaw. Ten ukrutnej vrah. Mnohem horší, než ostatní. Alespoň pro mě, protože před mýma očima zabil toho malého uplakaného, hnědookého kluka. Když se nad tím tak zamyslím, byl trochu podobný Zaynovi.

Grimshaw mě popadl a táhl mě k ostatním.

"Tenhle debil taky nerespektuje noční klid a leze ven!" Řekl dalším vojákům.

"Toho si beru já!" Nemusel jsem se ani koukat, abych věděl, že je to Tomlinson. Chytl mě za vlasy, které mi už trochu povyrostly a táhnul mě opět do jeho domu.

Tam mě konečně pustil. Strčil do mě a já jsem to neustál a spadl. On došel přímo ke mně a poručil, abych se postavil.

Stáli jsme od sebe kousek a on se ke mně stále přibližoval. Couval jsem, ale po chvíli jsem neměl kam. Cítil jsem jeho dech na mých rtech a nebudu lhát...byl jsem z toho naprosto omámen.

Moc dobře vím co je to za zrůdu a co se stalo minule, ale i přes to jsem spojil naše rty. Jen na chvilku, ale přece. On mě neshodil, neuhodil, nenadával, nic. Jen poodstoupil a podíval se mi do očí. 

Bylo mi najednou moc hezky. Jakobych zapomněl na všechny trable, vnímal jsem jen jeho.

"Svlékni se a lehni si na postel." Zkazil to. Všechno zase zničil! Nejsem žádná děvka! Měl jsem takovou radost z toho polibku a on tohle.

"J-já nechci" Tomlinson si všímal svého, ale jakmile se k němu donesla má slova zvedl zrak ke mně. Trochu jsem se bál, aby mě nezabil pohledem. Z očí mu šlehaly blesky. Nikdy jsem to u nikoho neviděl a nedokázal si to představit. Tenhle pohled to ale přesně vystihoval.

"Chceš snad odmlouvat? Chceš aby to dopadlo stejně jako minule? Pokud ano, tak pokračuj..."

Chvilku jsem přemýšlel, ale stačila jedna vzpomínka a hned mi bylo jasné, že to už zažít nechci. Pomalu jsem se vysvlékl a lehl si na postel, přesně podle pokynů. Tomlinson někam odešel a já jsem měl chvilku na psychickou přípravu.

Sedl jsem si a peřinou si přikryl nohy a rozkrok. Chtěl jsem trochu posunout polstář a tak jsem ho nadzvedl. Pod polštářem bylo několik obálek s dopisy.

Jeden jsem si přečetl.

Milý Louisi,
jak se máš? Je nám tady bez tebe smutno. Vypadá to s námi špatně. Válka je v plném proudu, ale nejsem si již tolik jista, zda to opravdu vyhrajeme my - Němci. Uživit rodinu je bez tebe obtížné a to i přes fakt, že nám díky tobě nějaké finance chodí.  Musím zmíňit svou únavu a také strach o maminku. Vím, že ti to už psala. Je nemocná a je jí moc špatně. Sama to tady nezvládnu Louisi. Vím, musím být silná, ale co mám říct sestřičkám a bráškovi? Co jim mám říct, až maminka zemře? Nemohu - tedy nebudu schopna jim to oznámit. A to ani nemluvím o bombardování německa. Mám strach, kéž bys tu byl s námi. Vrať se. Prosím.

Doufám, že ty se máš lépe a prosím, pošli mi opět nějaký dopis. Dlouho od tebe nic nepřišlo.

Tvoje Fizzy

Přečetl jsem dopis a mé pocity byly velmi smíšené. Vůbec mě nenapadlo, že by mohl mít taky problémy.

Slyšel jsem dveře a tak jsem rychle dopis schoval opět pod polštář.

Tomlinson ke mně přišel a nepříjemně řekl "Jsi hluchej, nebo blbej?! Řekl jsem lehnout!"

Lehl jsem si, zavřel oči a čekal nejhorší. Opak byl ale pravdou. Ucítil jsem jeho rty na svých.

Po chvíli jsme se líbali jako prachobyčejný pár. Tohle bylo jiné než to první. Ano. Milovali jsme se. Teda...my se nemilujeme. Prostě jsme spolu spali, ale bylo to jiné. Něžné, milé, příjemné, řekl bych až zamilované.

Možná by se do mě zamiloval, kdybych nebyl žid...

.../září 1944/...

Po druhém orgasmu jsme oba znaveni jen leželi vedle sebe. Bylo to úžasné. Když se stmívalo Tomlinson mě pobídl abych šel za ním. Hodně se toho změnilo. Je trošku milejší a dává mi víc jídla. Sehnal toho dost. Mimo chleba i různé polévky, klobásy, jednou mi dal i kousek čokolády.

Vstal jsem, oblékl jsem se a došel za ním. Chvíli na mě koukal a potom mi dal pěstí. Bolelo to. Za co? Budu tam mít určitě monokla. Nechápu ho. Dělá to vždy, když se spolu vyspíme. Občas dostanu facku, občas pěstí do obličeje, do břicha...zajímalo by mě ale proč.

I přes to jsem musel jít za ním. Připadal mi velice nervózní, což úplně nechápu. Proč je on nervózní?

Šli jsme celkem dlouho. Byli jsme v holčičí části. Pohled na vyhublé a unavené muže je smutný. Pohled na vyčerpané a zmlácené ženy je naprosto strašný! Jak můžou? Jak tohle můžou dělat i ženám? To jim to není hloupé?

Asi ne. Dosvědčil mi to i Tomlinson, který zastřelil jednu ženu. Ta na tom byla opravdu špatně. Chudinka. Chytla ho za nohu a opakovala "zastřel mě! Zastřel mě ty svině!" Vidět zničenou ženu bez života jak padá k zemi ze strašné. Dívala se na mě, ale v očích už neměla žádné emoce. Už nic neřekla. A Tomlinson ji jen překročil jakoby nic. Musela nehorázně trpět.

Nakonec jsme došli k jedné budově "Tady počkáš. Ani se nehni a buď nenápadnej!" Přikázal mi Tomlinson a odešel do budovy. Já jsem se natiskl na stěnu a čekal co si Tomlinson přichystal.

Když se vracel, šel s ním někdo další..."Gemmo?"