War |larry stylinson| ✔

I.

Harry

"Je tam někdo?!" Slyšel jsem zpoza dveří. Bylo mi jasné kdo to je. Podíval jsem se na otce, který šel otevřít a v duchu jsem se modlil. Když se otevřely dveře, lehce se mi podlomila kolena. Je to tady. Přišli si pro nás. Někdo nás musel nahlásit. Ale proč? A kdo?

"Okamžitě si zabalte věci. Jen to nejcennější a nejdůležitější" řekl jeden z vojáků. Gemma začala plakat a mně se taky chtělo. Ovšem když jsme si zabalili, nevypadalo to jakože by nás chtěli zabít. To bylo pozitivní. Jenže zároveň to bylo to poslední pozitivní na tomhle dni.

Každý jsme si nesl svůj kufr a v obavách jsme došli k autu, kde bylo dalších asi deset lidí. Všichni byli smutní a měli slzy v očích. Viděl jsem v rohu drobnou dívenku. Plakala a mně jí bylo tak moc líto. Naskládali jsme se do auta a čekali. Nic jiného nám totiž nezbývalo. S Gemmou jsme se pevně drželi za ruce a rodiče nás drželi za ramena. Báli jsme se. Nikdo jsme nevěděli co nás čeká.

Po nekonečné cestě nás vojáci jednoho po druhém neopatrně vyházeli z auta. Ohlédl jsem se za hočičkou která šla úplně sama. Zatahal jsem mamku za rukáv aby věděla že se odpojuji a došel jsem za malou. "Ahoj zlatíčko. Já jsem Harry." Řekl jsem drobné uplakané holčičce "J-já nemůžu mluvit s-s cizíma lidma" zašeptala tak tiše, že jsem ji sotva slyšel. Sklonil jsem se k ní a podal jí ruku "Už nejsme cizí princezno. Pojď nemusíš se bát. Postarám se o tebe co ty na to?" Mrkl jsem na ní. Malá brunetka na mě jen zamrkala a přikývla na souhlas. Šel jsem s ní zpět k mojí rodině.

Čekali jsme u kolejí. My někam pojedeme? Cítil jsem jak se na mě ta malá škrábe tak jsem ji vysadil. Držel jsem ji v náručí a jemně pohupoval. "Já jsem Amy." Řekla mi tiše. Usmál jsem se. Chtěl jsem jí říct pár uklidňujících slov, ale jeden z vojáků mě okřikl "Okamžitě toho spratka sundej! Za chvíli přijede vlak. Vy si vezmete svá zavazadla a nastoupíte tam, kam vám přikážu! Je to jasný?! Kdo tak neučiní bude bez milosti zabit!" Zasyčel nakonec. Sundal jsem tedy Amy, nechtěl jsem vyvolat konflikt, a společně jsme čekali na vlak.

"Tati? Kam nás odvezou?" Zeptala se Gemma. Viděl jsem ten pohled který říkal vše. Ten otcův pohled kterým mi dal jasně najevo, že to bude peklo. "Obávám se, že do pracovního tábora" řekl táta.

Co ale bude s Amy? Vždyť jí může být sotva pět let. Nemůže pracovat. Začal jsem se strachovat co s námi bude. Nejsme ani jeden z nás (teď už pěti) dostatečně silný na náročnou fyzickou práci.

Uslyšel jsem houkání vlaku a pevněji stiskl drobnou ručičku Amy. Když vlak zastavil, vzal jsem si kufr a pomalu jsem pochodoval do vlaku. Když jsem stál ve vagónu všiml jsem si spousty lidí která nastupovala k nám. Nakonec jsme se nemohli skoro ani hnout. Zavřely se dveře a my jsme se vydali na další cestu.

Cesta vůbec neubíhala. Byla nekonečná. Mohlo být tak poledne když se vlak rozjel. Teď jedeme už asi čtyři hodiny. Lidi si sedli na zem už nikdo neměl sílu na to stát. Náhle jsem uslyšel lítostný křik. "Neeee...! Babi! Babi vstávej! Prosím vzbuď se!" Paní už se ale nevzbudila. Zemřela a po dalších třech hodinách nebyla jediná. Bylo to hrozné jet ve vlaku s mrtvými lidmi, ale nikdo na to nebral ohledy, nikdo nás nepřišel zkontrolovat, nic. Amy naštěstí spinkala a tak jsem se věnoval rodině.

Vlak prudce zastavil. Všichni sebou cukli a Amy se probudila. Ve vlaku opět zavládla panika. Otevřely se dveře, ale nikomu se ven nechtělo. Slyšel jsem křik a štěkot psů. Bylo už šero. Vystoupil jsem a podle pokynů zvláštně oblečených mužů a vojáků odevzdal kufr a vnímal jen křik "Děti a ženy nalevo, muži napravo!" Stále dokola. Musel jsem malou Amy pustit. Dal jsem ji na starost matce a šel jsem s otcem doprava.

Rozdělování ale nekončilo...

Ahoj, jsem rád že jsi dal/dala mému příběhu šanci. Budu moc ráda, když si ho přečteš celý. Snad se Ti bude líbit! 🥰