War |larry stylinson| ✔

XV.

Grimshaw se na mě usmál.

Harry

Já jsem ihned věděl, že tohle nebude nic dobrého.

"Ale, ale, ale...kdepak jsi byl ty kurvičko? Nemysli si že jsem vypatlanej jak ty, kdepak. Já mám narozdíl od vás rozum. A vzhledem k tomu, že ty ho nemáš...budeš muset jít teď se mnou."

Nasucho jsem polkl. Mé tělo celé ztuhlo. Kéž bych si teď 'užíval' s Louisem. Můj rozum se hádal s mým srdcem. Měl bych jít s ním a být mu poslušným poskokem, otrokem, děvkou...čímkoliv bude chtít. Jenže kdybych mu teď utekl, schoval bych se mezi ostatní, později našel Louise a ten by mě určitě nenechal.

Rozum naštěstí vyhrál a já jsem se nechal vláčet jako kus hadru. Aby toho všeho nebylo málo, zahlédl nás Will. Moc dobře ví co je tenhle krutý voják zač a tak zakřičel "Nechte ho!"

Grimshaw se otočil. Já jsem na Willa jen kroutil hlavou a snažil se mu naznačit aby odešel.

"Copak jsi to říkal?" Zeptal se s pozvednutým obočím voják.

"No...a-aby jste ho nechal být." Ach ne.

"A co z toho tak asi budu mít hmm?"
Viděl jsem jak si připravuje pistol.

"Mě! J-já půjdu za něj!"

"V žádném případě!" Ozval jsem se ihned, načež mi dal Grimshaw facku.

"Tak zaprvý tady rozhoduju já, ty kurvo! Za druhý, ale jistě, pojď se připojit." Usmál se. Na jeho úsměvu ale nebylo nic hezkého. Byl nechutný, přímo z něj vyzařovala ta nadvláda a zlost.

Teď už bylo všechno jedno. Nic jsme dělat nemohli, nikdo nám nepomohl. Věděl jsem, že o bezpečném míště, které mi nabízel Louis, si můžu nechat jen zdát. Nikdy se tam nepodívám. Skončím na zemi, mrtev, pravděpodobně vedle Willa, před Nickovou chatou. Osud je krutý a bolestivý.

Došli jsme na místo - jak jsem si myslel k Nickovo chatě, ovšem vzali jsme to dost oklikou, Nick měl chatu hned naproti Louisovi, ale my jsme šli pěkný kus cesty. Byl jsem stejně jako Will unavený, uplakaný. Bál jsem se o naše životy.

Všiml jsem si Louise. Vyšel ze své chaty, věnoval mi jeden pohled, poznal jsem že byl vyděšený, a šel za námi.

"Nicku..?! Neříkal jsem ti snad něco týhle děvce?!"

"Nezajímá mě to Louisi, jenom ho chráníš a to bys neměl, pomůžu ti a zabiju ho."

Louis mě chytl za lem košile a odtáhnul. Já jsem ale nechtěl. Vím co je Nick zač a o chvilinku později se mi mé obavy a domněnky staly skutečností.

Nick na mě koukal, přímo do očí. Potom vystřelil. Trefil Willa do nohy, chtěl jsem za ním, ale Louis mi to neumožňoval. Poté se ozval další, další a další výstřel. Mrtvých lidí je zde spoustu, ale proč vždy zemřou moji nejbližší?

Slzy mi tekly proudem a moje tělo se zhroutilo. Omdlel jsem. Nikde nic, jen tma a ticho...to je pro mne momentálně ráj.

Tma netrvala dlouho, po chvilce jsem se opět probral. Trošku mě to ale vykolejilo, protože jsem netušil kde jsem. Nikdy jsem tu nebyl a když jsem se rozhédl, stále jsem netušil. Byl jsem v místnosti, byla tmavá, ale okno tam bylo, sice jen jedno se mřížemi, ale bylo.

Sedl jsem si. Nic mi není, jsem živý a zdravý. Byl jsem na nepohodlné posteli a bez peřiny. Netušil jsem co se děje. Podíval jsem se tedy z okna. To mi moc nepomohlo. Jediné co jsem díky tomu zjistil bylo to, že jsem stále v táboře.

Otevřely se dveře a mně bylo víc než jasné, že bude zle. Jsem v Osvětimi a nikdo mi nedovolil se zvednout natož se tady procházet po pokoji. Radši jsem se ani neohlédl kdo přišel. Měl jsem strach a hlavu plnou myšlenek. Co se mi vlastně stalo?

Slyšel jsem blížící se kroky a cítil letmý dotyk na mém boku. Asi Louis.

"Jak ti je?" Zašeptal Louis. Nejdříve jsem si oddychl, že je to opravdu on a poté jsem též šeptem odpověděl.

"Jsem v pořádku. Co se stalo?" Otočil jsem se na něj. Louis mi položil ruku na tvář a pohladil ji palcem. Povzdychl si a zadíval se mi do očí. "Bude to v pořádku Harry, všechno."

Moc jsem z jeho odpovědi nebyl moudrý, ale zněla nadějně. To mi ke štěstí momentálně stačilo. Alespoň do chvíle než jsem si uvědomil co se skutečně dělo. Vzpomněl jsem si na Willa a bylo mi opět smutno.

"Kde to jsem?" Rozhlédl jsem se po místnosti. Jen postel, noční stolek, dvě skříně. Nikdy jsem tu nebyl.

"Bydlíval jsem tu já. Nikdo by tě tu neměl hledat. Pro ostatní jsi teď mrtvý. Ale náhoda je blbec, Harry. Kdybys slyšel někoho jak sem jde, musíš se schovat. Rozhodně ne pod postel. Támhle za tou skříní je místo. Tam případně zalez."

Odsouhlasil jsem to, ačkoliv jsem byl stále zmatený. Šel jsem zpět k oknu. Chvilku jsem koukal na tábor. Musel jsem být alespoň ve druhém nebo třetím patře. Louisova ruka mě vyrušila z myšlenek. Přitáhl si mě k sobě. Nebyl jsem si jistý zda mě chce políbit, nebo co se děje. Trošku mě překvapilo když si mě přitáhl do obětí a pokračoval v řeči.

"K tomu oknu choď co nejmíň. Poslouchej dál, mám pro tebe dalších pár pravidel. V šuplíku je nějaký jídlo. Dokud ti budu nosit jídlo já, na to v šuplíku nesahej. Mělo by ti vystačit tak na měsíc, ale budeš muset trochu šetř..." skočil jsem mu do řeči: "Co se děje?"

Louis se oddálil z obětí, ale stále měl ruku na mém pohublém pasu. "Nic, jen..." odmlčel se. "jen mi slib, že když se něco změní, myslím...kdybych jednou nepřišel, nepřežil, že ty se pokusíš přežít. A že se budeš řídit tím, co ti tu teď říkám."

Byl to divný rozhovor. A následovalo ještě pár dalších takových. Bylo poznat že byl Louis vystrašený a to mi moc nepřidávalo.