War |larry stylinson| ✔

IX.

Když se vracel, šel s ním někdo další..."Gemmo?"

Harry

Přiběhl jsem k ní a pořádně ji obejmul. Plakal jsem, stejně jako ona. Byla to Gemma! Moje sestřička!

"Hazz. Hazz, tak ráda tě vidím! Já to nezvládám! Nejde to!" Plakala a já s ní. Snažil jsem se jí uklidnit, ale copak to šlo? Věděl jsem co prožívá, protože já prožívám totéž...

"To bude v pořádku. Zvládneme to. Neboj. Jsem tady. Jsem tady pro tebe" uklidňoval jsem mou pohublou, ostříhanou a špinavou sestřičku.

"Hazz, podívej se na mě...jsem ohavná. Udělali ze mě zrůdu. Nenávidím je!" Poslední větu řekla trochu hlasitěji a já jsem se podíval na Tomlinsona. Ten naštěstí dělal, že neslyší, ale já jsem věděl, že to slyší velmi dobře.

"Gemm, podívej se na mě..." pozvedl jsem sestřičce hlavu, aby mi koukala do očí "...jsi nádherná. Sluší ti to! Jsi nádherná žena, dostaneme se odsud a budeš mít nádherný život, rodinu, děti..."

"Ne."

Zarazila mě. "Co, Proč?"

"Nebudu mít děti." Hlas se jí tolik klepal.

"Proč bys neměla mít děti? Vždyť jsi je vždy tolik chtěla..." nechápavě jsem na ní pohlédl

"Znemožnili mi to Hazz. Nemůžu mít děti, protože mi ty zrůdy zničily vaječníky. Chápeš? Já...já nikdy nebudu těhotná! Nikdy nebudu mít rodinu! Nikdy si nikoho nenajdu!"

Bože prosím...ať tohle skončí. Alespoň Gemmě. Objímal jsem jí a ona pokračovala už klidnějším tónem.

"A-ale jinak to zvládám...hlavně díky tomu vojákovi, který tě přivedl. Každý den mi přinese kousek chleba. Riskuje kvůli mně svůj život...to je hezké ne?" Podíval jsem se na Tomlinsona.

"Co za to chce?!"

"Nic" vypadala zmateně. Jakoby netušila, co je to za hajzla.

"Dobře. Kdyby po tobě něco chtěl, nedělej to. Jasný?" Ona jen přikývla.

"Tak jdem" ozvalo se za mnou. Tomlinson mě chytil jak psa a táhl mě pryč od plačící Gemmy. Šli jsme k Tomlinsonovi domů. "Teď už padej k sobě." Pronesl ke mně úplně bez zájmu.

"Moc ti děkuji. Vážím si toho." Řekl jsem upřímně a koukal se do Louisovo očí.

"Dovolil jsem ti snad abys mi tykal? Nevzpomínám si..."

"O-omlouvám se." Byl jsem z toho smutný. Na jednu stranu je Tomlinson opravdu člověk bez slitování a s černou duší, na druhou stranu jsem měl obrovské nutkání ho políbit a říkat mu Lou. Jenže to bych nemohl být tady s těmito lidmi, abych mohl být šťastný.

Cestou 'domů' jsem si všiml nehlídaného východu. To je snad poprvé. A je to zvláštní. Tohle vidět Hitler všechny by tu pozabíjel. Brrr...tak odporný člověk. 

Rychle jsem zahnal černé myšlenky a místo toho jsem začal vymýšlet plán. Pokud to bude takhle nehlídané každý den, nahlásím to Zaynovi, ten je velmi nápaditý.

S myšlenkami na útěk a plány co budu dělat jako svobodný občan jsem došel téměř na místo mého cíle. To by mě ale nemohl zastavit právě Zayn. Hehe. My o vlku...

"Hazz, hledal jsem tě! Honem pojď." Táhnul mě za sebou. Tohle nemám rád, ale dělá to tu každý. Dorazili jsme do budovy, kde jsme ale nebydleli.

"Zee? Co tu děláme?" otočil se a mrknul na mě. Zatáhl mě až do kouta. Jestli nás tu najdou, bude to velkej problém. Zayn si sedl na zem a šťastně se na mě koukal. Takhle jsem ho ještě neviděl.

"Harry," začal vážně "nechtěl jsem ti o tom říkat před tím, než to bude jisté, ale dnes jsme se rozhodli..." Podíval jsem se na další tři muže "Máme plán na útěk. A je dokonalý..." Tomu říkám náhoda.

Rozhlédl jsem se, jako bych kontroloval zda někdo neodposlouchává a zůstalo jsem stát s pusou dokořán. "C-Cože? Zay vždyť víš jak je to riskantní!" Měl jsem z toho špatný pocit, ačkoliv bych moc chtěl utéct a sám jsem před 3 minutami vymýšlel plán.

"Říkal jsem ti, že spolupracuje s dozorcema..." ozval se jeden z mužů. Měl obrovské kruhy pod očima a rozseklé obočí. "To není pravda!" ihned jsem vztekle vykřikl.

"Jenom...jenom mám prostě strach." Ten muž jakoby se mi smál. "A z čeho? Co může být horšího než tohle?!"

Musel jsem uznat, že měl pravdu. Já sám jsem trpěl a to jsem měl oproti ostatním obrovské výhody.

"Já vám slibuji, že si to nechám pro sebe, ale ještě si to musím promyslet." Jako odpověď se mi dostalo pouhé zakývání. Se Zaynem jsme potom šli zpět. Noc probíhala v klidu a ráno jsem se snažil být poslušný.

Den už ale tolik v klidu nebyl. Práce bylo víc, než kdy jindy a vojáci na nás byli snad ještě hrubší než byli do teď. Co se sakra stalo?! Naštěstí jsem vyvázl jen s několika fackami a pohlavky. To byl úspěch. Bohužel mrtvých dnes bylo tolik...

Dále následovalo jídlo a nařízení stavit se u Tomlinsona. To už jsem tolik nevnímal. Myslel jsem na ten útěk, na pocit svobody, na volnost, ale taky dost možná na mučení, týrání a ohavnou smrt. Bohužel si toho všiml i Tomlinson.

"Nad čím furt přemýšlíš?" Koukal na mě modrýma studánkama.

"Nad tím plánem." Pronesl jsem zamyšleně. Sakra! Ne! Jsem takovej "Plán útěku?" Zeptal se. Čekal jsem že po mně ihned vyjede, ale nic. 

"A-Ano" řekl jsem nejistě. Byl jsem zmaten sám sebou. Co to sakra dělám?! Nechci být podrazák, ale právě jsem se jím úspěšně stal.

"Doufám, že ty nic takového neplánuješ. Nebudu vyzvídat, budu dělat, že jsem nic neslyšel. Ale zamysli se nad pár věcma...Jistě sis jako spoustu ostatních všiml volné brány. Nedochází ti to? Něco se mezi vojáky řeší. Co přesně? To ti říct nemůžu. Jen nad tím přemýšlej...no a mysli na to, že nejsme idioti. Máme to pod kontrolou. Jo a...jen tak mimochodem... co Gemma? Ty bys jí tady nechal? Domnívám se, že by to bez tebe nezvládla." Odmlčel se.  "Ostatně...heh...taky co já? To bys mě tu nechal?"

Tolik myšlenek, tolik otázek, tolik zmatenosti. Sám jsem si nebyl s ničím jistý. Louis se ke mně naklonil a zašeptal "Venku je kilometr čtvereční kolem celého tábora nastražených min. Nejde utéct. Je to jistá smrt..." asi chtěl pokračovat, ale to bych nebyl já, abych se neozval "TO NENÍ PRAVDA!" věděl jsem, že to pravda je, ale nechtěl jsem si to přiznat. Měl jsem takovou radost, naději.

"Omlouvám se. Nevím co to do mě vjelo..." ihned jsem zachraňoval situaci

"Tak se hlídej, nebo do tebe vjedu já, ale takovým způsobem, že si budeš přát smrt!" Byl opět velmi rozčílen a tentokrát ho chápu. Vždyť on mi tady radí a vlastně pomáhá a já jsem akorát drzý a nevděčný.

Chvíli jsem jen seděl se skloněnou hlavou. Asi 15 minut potichu. Nechtěl jsem Louise dráždit. On začal něco dělat. Podíval jsem se na něj, seděl u stolu a něco psal. Asi dopis. Bylo by mi to jedno...kdybych si nevšiml té jedné neposlušné slzy co mu stékala po tváři.