War |larry stylinson| ✔

III.

(1944 Srpen) =>O měsíc později...
Harry

Už je to měsíc co pracuji jako pes, hladovím a stále nic nevím o Gemmě. Jsem unavený a špinavý. Snažím se chovat dle předpisů a pracovat pořádně ale nějak zvlášť to nejde. Pro upřesnění se právě nacházím v koncentračním táboře. V Osvětimi. Myslel jsem si, že nás odvezou do některého z pracovních táborů, třeba do Terezína. Osvětimi se často přezdívá továrna na smrt a každý kdo zde strávil jen minutku, chápe.

Každý den, hodinu, minutu, vteřinu mi tady hrozí smrt. Lidé umírají hlady. Všude jsou tu vši a špína. Také jsou tu nemocní lidé. Bojím se, abych něco nechytil taky.

Včera jsem byl přemístěn na nové pracovní místo. Inu jsem vskutku zvědav zda to bude horší nebo lepší.

Brzy ráno k nám přijdou dva vojáci. My jsme v pozoru ani nedutáme. Všichni mají strach. Jen dnes v noci zemřelo pět lidí 'přirozenou smrtí' a dalších asi osm zastřelili. Oproti ostatním nocím je to vcelku nízký počet. Je to tu hrozné! O váš život se tu nikdo nezajímá.

...

V mé nové 'práci' jsem nosil věci z kufrů nově přivezených lidí. Nosím to různě. Něco ke švadlenám, něco ke zlatníkům...je tu spoustu 'odvětví'.

Momentálně otvírám velký hnědý kufr. Je v něm spoustu šperků a drahého oblečení. Také je tam chléb. Začalo mi kručet v břiše. Každý den mám hlad, jídla je tu příliš málo a tohle je příležitost. Rozhlédl jsem se zda někdo nekouká a tajně jsem si onen chléb vložil do úst. Nikdy bych neřekl jam může být suchý chléb dobrý.

"Číslo A 13280 ke mně!" Do háje! To je Tomlinson. Ale kde se tady vzal. Myslel jsem si, že hlídá jen náš blok. Pomalu jsem se k němu rozešel "Dělej! Myslíš si že mám na takovýho kreténa celej den?!" Zrychlil jsem krok "pojď se mnou!"

Tady končí můj život. Tomlinson si každého bere do baráku a tam ho znásilní a při nejlepším zastřelí - jako každý voják tady. Tohle je můj konec. Zavřel za námi dveře a ve vedlejší místnosti mě namáčkl na stěnu "Tak ty kradeš ty děvko jo?! To je vám podobný!" Zařval na mě. "J-já...pane je to jen kousek chleba..." chtěl jsem se obhájit, ale on mi vrazil facku.

"Vyndej to!" Přikázal a já jsem vyndal drobný zbyteček chleba z kapsy a dal mu ho. "To je všechno?" Přikývl jsem "Kvůli tomuhle by ses jako nechal zabít?" Zasmál se. Já jsem chvíli koukal do blba a poté odpověděl "Podle mě je jedno jestli mě zastřelíte nebo umřu hlady" přiletěla druhá facka, která mi spustila slzy.

"Hajzle zachránil jsem ti život! Měl bys mě uctívat jako boha!... Ale to je fuk já přece nejsem takový abych tě hned zabíjel. Né...Naopak. Můžu ti chleba dát. Mám ho dost. Ale vykouříš mi" nepotřeboval jsem nad tím ani přemýšlet a rovnou jsem zavrtěl hlavou na hrubý nesouhlas. On ale přiložil pistol k mému spánku "Tak jinak... Ty mi teď vykouříš protože jinak tě zabiju...máš 30 vteřin na rozmyšlenou"

Sakra to neudělám! Je to nechutné. On je nechutný, zlý člověk. Tohle je vskutku nefér.

"20 vteřin"

Ale co Gemma...? Nemůžu zemřít. Musím tu být pro ní. A třeba mi pak Tomlinson ještě dá ten chléb.

"10"

Pomalu jsem si kleknul a rozepl mu poklopec...

...

Po tomto incidentu jsem byl zmlácen. Chléb jsem nedostal. Ani mě nepochválil, nepoděkoval, ale co jsem čekal. Zkrátka...jakobych nic neudělal. Avšak možná právě v tuto chvíli můžu nazvat svou orientaci štěstím. Být heterosexuál, už bych byl pravděpodobně mrtev. Naštěstí ale žiji a to je důležité. Musím přežít. Protože zítra se vydám hledat Gemmu.

Zbytek dne mi naštěstí utekl rychle. Dvakrát jsem byl prohledán kvůli podezření z krádeže, ale nikdy nic nenašli. Už jsem se totiž raději ničeho ani nedotkl. Kdybych si ten chléb, který jsem si vzal, stále měl, už bych byl mrtev. Tudíž beru celou událost s Tomlinsonem jako pomoc boží.

Šli jsme zpět k našemu bloku do naší budovy. Tentokrát jsme se ale museli seřadit před budovou. "Všichni nad 50 let si vystoupí z řady!" Přikázal voják Grimshaw. Vystoupilo asi deset mužů. Ti byli následně odvedeni a vzhledem k tomu, že se nevrátili, šli do plynových komor. Strašný osud, strašný osud nás všech.

Podíval jsem se ze dveří k obloze a hledal hvězdy. Bylo ale zataženo a tak jsem na nebi nic neviděl. Oproti tomu na zemi se toho dělo až příliš. Viděl jsem dvě osoby, které mířily přímo k naší budově. Honem jsem si zalezl do postele a modlil se, aby si mě nevšimly.

"Čísla A 13280, A 16293 a A 19617 okamžitě sem" opět Tomlinson a opět mé číslo. Opravdu nemám šanci přežít...