War |larry stylinson| ✔

II.

Rozdělování ale nekončilo...

Harry

Začali rozdělovat muže zvlášť a ženy zvlášť. Jen my muži jsme byli ve třech řadách. Na konci každé řady byl voják s bílým pláštěm a ten rozděloval. "Ty doprava, doprava, doleva..." pořád dokola. Přišla na mě řada. Byl jsem nervózní. "Kolik ti je?" Zeptal se muž v bílém. "Dvacet dva" muž jen kývnul "doleva" a pokračoval dál. Další byl můj otec. Naštěstí byl přiřazen ke mně.

Podíval jsem se k ženám. Až tam jsem si všiml toho rozdílu mezi skupinami. Levá skupina byla složena z mladých žen kdežto ta pravá byla plná dětí, matek a důchodců. Mimo jiné tam taky byla maminka s Amy. Gemma byla v levé skupině. Netušil jsem co to znamená. Možná berou na děti, matky a starší lidi ohledy a nemusejí tolik dřít.

Po rozdělení se obě pravé skupiny vydaly někam pryč. "Kam jdou?!" Zeptal jsem se ihned muže v tom prapodivném pruhovaném pyžamu, který nás měl hlídat. "Kam asi mladej? Do plynu." Odpověděl soucitně a sklopil hlavu. V tu chvíli se mi zatemnilo před očima. Myslel jsem si, že je to jen pracovní tábor, že se nám tu ubližovat natož zabíjet nebude. Ihned jsem si uvědomil ten bolestivý fakt...Moje maminka...

Otec který stál vedle mě to slyšel též a hned začal na mamku volat a šel za ní. Ona jen kroutila hlavou a plakala. Tátu se snažilo zastavit několik mužů, ale povedlo se to jen jednomu. Vzal svou bouchačku a sprostě otce zastřelil.

Viděl jsem jeho padající tělo. Jeho krev. Viděl jsem Gemmu, která sotva stála a nejhorší pohled byl na maminku jež musela pochodovat se skupinou. Plakala. Já taky. Teď nemám nikoho! Gemma je u dívek a já jsem sám!

Náhle jsem si všiml výrazů všech lidí. Všiml jsem si zmlácených obličejů. Když jsme vešli do tábora, myslel jsem že omdlím. Ležel tam člověk. Je mi jasné že již bez života. I přesto u něj stáli vojáci a kopali do něj. Jeho tělo bylo vyhublé na kost. Měl jsem strach. Ani ne tolik o sebe, ale o Gemmu.

Vzali nás do jisté budovy kde jsme museli odevzdat všechny cennosti jako třeba hodinky, řetízky, spony. Ale také třeba zlaté zuby. Když jsme vše odevzdali měli jsme se svléknout do naha. Bylo mi to velmi nepříjemné. Už delší dobu vím jak jsem na tom se svou orientací a zrovna hrdý na to nejsem. Ví o tom jen moje sestřička.

Nahé nás, kteří jsme měli delší vlasy posadili na ošklivé dřevěné lavičky a začali nás stříhat. Mé dlouhé lokny padaly na zem. Plakal jsem stále. Chtěl jsem domů. Ostatně...tohle rozhodně není jen pracovní tábor.

Dali nám každému jakési pyžamo do kterého jsme se oblékli. Nijak zvlášť teplé ani čisté nebylo. Pokračovali jsme dále. Další 'zastávkou' byla místnost s několika stoly. K jednomu jsem byl přinucen si sednout naproti muži též v pyžamu.

"Jméno?" Optal se "Harry Styles" řekl jsem rozhlížejíc se kolem. "A 13280 to je tvoje číslo. Pamatuj si ho!" Jen jsem přikývl a chtěl odejít. On ale vzal mou ruku a začal mi toto číslo tetovat. Řeknu vám nic příjemného to opravdu není. Nakonec se mě jeden voják zeptal v čem jsem dobrý. Řekl jsem pravdu. "Umím šít a mám poměrně sílu" on přikývl a napsal si to.

Potom už jsme šli do jedné z mnoha budov. Byla protáhlá, velká, vysoká. Po stranách byly postele. Něco jako palandy akorát to bylo tvrdé. Každému byla jedna postel přidělena. Vůbec se mi to tu nelíbilo. Kde je teď asi maminka? A co Gemma? Neubližují jí? Vybavil se mi celý dnešek. Jak přišli, jak jsme jeli, jak nás rozdělili, jak mi zavraždili otce, odvedli matku i sestru. Opět jsem plakal.

"Do řady!" Všichni se rychle postavili a ani nepípli. Já jsem to tak rychle nestihl a tak jsem se postavil později. Voják si toho všiml "A tady uvidíte co se děje s lidmi kteří neposlouchají nebo jsou pomalí..." došel pomalu ke mně. Podíval jsem se mu do očí. Byl nižší než já a i přesto jsem z něj měl husí kůži. Jeho chladné modré oči mě probodávali. Najednou mi dal obrovskou facku až jsem sletěl na zem. Štiplavá bolest se dostavila okamžitě. Chytl jsem si bolavou tvář. On ke mně došel a několikrát mě nakopl. Plakal jsem schoulený na zemi. Chytil mě za ruku a zvedl mě. "číslo?!" Rázně se optal. Trochu jsem zašátral v paměti a nakonec jsem si vzpomněl "A 13280 p-pane" řekl jsem rozklepaně s bolavým tělem. On si mě celého sjel pohledem a stejným tónem se zeptal na jméno. "Harry Styles" on se zamračil a křikl "zařadit!" rychle jsem se postavil ke své posteli a klepal se strachy.

"Od desíti hodin je noční klid! Sám tady často držím hlídky a mohu vám říct...vyleze někdo ven, nebo bude rušit, ihned bude zastřelen!" Všichni jsme jen tiše přikývli až na jednoho "Ale to přece nemů..." už to nedořekl. Muž naproti mně ležel mrtvý. Voják, který stál u dveří, mnohem vyšší než ten, který mě zmlátil, ho zastřelil. Rána mu projela tělem jako nic. A já jsem jen vyděšeně koukal nevěříc svým vlastním očím. "Ty a ty ho odneste. Ostatní spát!" Nakázal nakonec modrooký dvěma mužům a odešel.

Well, první interakce Harryho s Louim. Musím se zeptat na názor čtenářů. Má tohle vůbec cenu zveřejňovat? Líbí se to? Hvězdička i komentář potěší.

*To že se Louis zeptal Harryho na jméno je nevšední. V koncentračních táborech vězně zbavovali identity a naopak se snažili jména úplně vynechat. Místo jmen měli vězni používat přiřazená čísla.