Neuměla jsem otevřít oči, neuměla jsem vlastně pohnout žádnou částí svého těla a to mě neskutečně frustrovalo. I když jsem ležela na něčem příjemně měkkém, mé tělo bylo oproti tomu, jako tvrdá guma.
Pootevřela jsem pusu, ale nedokázala jsem ani promluvit a tak ze mně vyšel pouze jakýsi skřehotavý pazvuk. Celé moje tělo, bylo jako v paralýze, nedokázala jsem ho ovládat, ani ťuk.
Co se to se mnou děje? Co to se mnou sakra udělal? Dal mi snad nějakou drogu?
Vůbec nic si nepamatuji!
Zpanikařila jsem. Snažila jsem se sebou všemožně škubat a posouvat se, až jsem nakonec z onoho měkkého povrchu spadla, přímo na tvrdou podlahu a tím pádem mé hlasivky dočista oživly a já bolestí zakřičela. Možná až moc.
Dokázala jsem v tu ránu otevřít i oči a zjistila, že se začalo rozednívat. Nebo už se zase začalo stmívat? Těžko říct, jak dlouho člověk spí po nějakém tom hypnotiku, nebo co to do mně nacpal.
A těžko říct, co se mnou pak dělal ... Kdybych se mohla znechuceně ošít, nebo pozvracet nad tou představou, udělám to.
Pokusila jsem se pohnout hlavou dolů, chtěla jsem se alespoň očima přesvědčit, že mám pořád obě ruce i nohy, ale nedokázala jsem to. Hnula jsem hlavou maximálně o centimetr, opravdu jsem měla pocit, že všechny moje svaly něco paralyzuje. Byl to tak hrozný pocit, že jsem veškeré své snažení vzdala a prostě jsem se rozplakala, čemuž se divím, že to vůbec šlo.
Navíc to byla docela bolestná procedura, v krku mě bolelo, škrábalo a po každém vzlyku mým hrudníkem projela ostrá bolest.
Najednou jsem odněkud z dálky uslyšela hlasitou ránu a hned na to zvuk připomínající odemčení zámku. Následně kroky, jdoucí mým směrem.
Je tady snad ten ...
Zakryla jsem si pusu dlaní, teda alespoň jsem se o to pokusila a dál nehybně ležela. Viděla jsem jenom pohybující se stín, který se postupně zvětšoval, až se nakonec zastavil.
,,Můžeš kurva přestat s tím otravným zvukem?" zase ten hlas, který mě snad bude strašit i ve spánku. Teda, pokud ještě něco takového prožiju. Spánek.
Chtěla jsem něco říct, ale vycházelo ze mně jenom jakési kňourání a nesrozumitelná slova, co ani možná nebyla slova. Tak jsem jenom popotahovala a všemožně sebou kroutila. Pak jsem ucítila bolest na zátylku, jako když Vás někdo zatahá za vlasy, což se zrovna teď dělo. Každý další pohyb byl nesnesitelný, jako by mou kůží projížděl ostrý nůž.
Zvedl mou hlavu a já mu zase viděla do obličeje. Bledý, tak mrtvolně bledý a pohublý obličej jsem snad ještě v životě neviděla. A co teprve tak černý oči.
Vážně vypadá, jako démon z pekla, nebo, jako totálně vymaštěný feťák, co bydlí v kostele. Uprostřed lesa.
,,To nebyla prosba, maličká," zavrčel a sklonil se hlavou blíže k mému uchu.
Má hlava byla zakloněná až moc dozadu, takže jsem se nemohla ani pořádně nadechnout, skoro vůbec, ještě když jsem měla ochablé svaly. V podstatě mě teď dusil.
Nemohla jsem nic. Něco říct, prosit, nebo něco udělat.
,,Nechám tě ležet na tý podlaze, dokud kurva neztichneš!" jeho dech projel okolo mého ucha, jako mrazivý rampouch. Jak někdo může mít tak studený dech? Jak vůbec může někdo takový existovat?!
Pustil mé vlasy a má hlava bezvládně dopadla zpátky na zem. Postavil se a jeho stín se ode mně začal vzdalovat. Chtěla jsem na něj zavolat, přeci mě tady takhle nemůže nechat ležet!
Práskl za sebou dveřmi a zase zamkl. Nevím, jestli ta slova o tom, že mě tady nechá ležet, dokud nezmlknu, myslel vážně či teď stojí za dveřmi a chvíli počká, ale kašlu na to.
Nechala jsem své slzy téct minimálně další dvě hodiny a ze svých úst vydávat další pazvuky připomínající pláč. Možná jsem pak vysílením usnula, nebo mě zase zdrogoval.
——
Hello guys! 🌚
Musím říct, že mě toto psaní docela chytlo 😂 což je možná i špatně, když začínám za týden maturovat a možná bych spíš měla od rána do večera ležet v učení, než psát 🌚
Nu což, ono to nějak dopadne 💪🏽😂 a doufejme že dobře 🌸
Jinak, z pokoje, kde se Jessica nachází, se ještě nějakou dobu nedostaneme, tak si počkejte ! ❤️🌚
See ya!! 🖤🌚
