Přála jsem si probudit se a být zase doma, ve svém pokoji, ve své posteli, doma se svými rodiči.
Ovšem, jakmile jsem otevřela oči a zjistila, že jsem pořád ve špatném snu, pocítila jsem znova ten skličující pocit.
Ležela jsem v téže posteli, na příjemně měkkém povrchu a povlečení, které mě obléhalo bylo taky velice příjemného materiálu, ale to je tak všechno. Byla mi i tak neskutečná zima, měla jsem vyprahlo v ústech a příšerně mě bolela hlava.
Rozostřeným zrakem jsem se dívala po celé místnosti, na vyhaslý krb, okna s mřížemi a nakonec jsem pohled stočila ke dveřím a zjistila, že se dokážu zase o něco víc hýbat. A moje noha ... Podívala jsem se na své, teď už, špinavé šedé triko, černé džíny, ale má poraněná noha byla jak bez boty, tak bez ponožky a ležel na ní příjemně chladivý modrý sáček.
Obklad? Hodlá o mně snad pečovat, nebo si kompenzuje své trhlé chování před tím, než mě zabije?
,,Ehm," odkašlala jsem si, ale v ten moment jsem myslela, že se udusím., jak jsem měla sucho v hrdle. Potřebovala jsem vodu, alespoň doušek.
Pořád jsem na krku cítila jeho ruku a vím víc než jistě, že nedokážu ani pořádně promluvit, z toho, jak mě málem uškrtil.
,,Ha-Haloo?!" zvolala jsem, ale opravdu jsem zněla příšerně. Jako padesátiletý kuřák. Ani nevím, proč jsem takhle riskovala, vlastně ani nevím co. To, že budu čelit naštvanému obličeji, nebo tomu, že mi zase ublíží? Jemu?
Má žízeň je ovšem nesnesitelná, takže...
,,H ... Halo," špitla jsem a zhluboka se nadechla.
,,Hej!" teď jsem zakřičela a opět mě natahovalo k pláči, z té hrozné bolesti.
Pár vteřin na to přišla rána z chodby, pak následné odemčení dveří, které jsem naposledy viděla vysazené z pantů.
Do místnosti vešel vysoký, hubený kluk a vypadal opět naštvaně. Nevědomky jsem se začala třást, jako osikový list, ale nevím, zda to bylo strachem, nebo tou zimou. Nebo tím, jak se na mně díval. Zakryla jsem se kouskem peřiny a dál sledovala jeho pohyby. Přešel přímo na proti mně a pomalu se opřel o rám postele.
,,Měla jsi tentokrát dobrý důvod mě budit?!" zavrčel. Přísahám, že jsem čekala, kdy po mně skočí a prostě mě zabije.
Vypadal tak, že by to nejraději udělal. Ty jeho odporně černé oči mi naháněly husí kůži. Prostě byly temné a plné zla, jak někdo může mít takové oči?
Jeho slova, mě mimoto udivila snad ještě víc. Otočila jsem hlavou k oknu, za kterým pražilo sluníčko. On vážně v tuhle dobu spal?
Otočila jsem se zpátky s úmyslem promluvit, ale místo toho jsem málem dostala infarkt. Můj křik se však hned ztratil v jeho dlani, byl najednou tak blízko u mně. Umí se snad teleportovat, nebo co?!
,,Tak, co chceš kurva!" zaskřípal mezi zuby a po chvilce pomalu odejmul ruku z mých ust. Skoro na mně seděl obkročmo a rukami se držel rámu postele za mnou, o který jsem se teď opírala.
,,Vo-du," řekla jsem tak tiše, až jsem se obávala toho, že mě neslyšel. Více se ke mně naklonil, až se mi začal mlžit zrak.
,,Tak mě popros," ač jsem věděla, že ho tímhle naštvu, začala jsem vzlykat a hlavou trhla do boku. Nechtěla jsem se už na něj dívat. To ho samozřejmě rozzuřilo, opět jsem ucítila jeho prsty, tentokrát okolo mé čelisti. Dál mou hlavu zpátky a nemilosrdně vyvíjel tlak na mé čelistní kosti. Kdyby přitlačil jen o trochu víc, zlomil by je. Při té představě bolesti jsem se bála ještě víc.
,,Tak popros, nebo tě nechám kurva chcípnout žízní," zavrčel a tentokrát na mně dosedl celým tělem, jeho obličej byl tak blízko, že se naše špičky nosů skoro dotýkaly. Jednou rukou stále objímal mou čelist a ta druhá sjela z rámu postele na mé rameno, po kterém následně sjela na můj bok.
,,P-Pros-" zaskřípala jsem a pohledem ho prosila, nemohla jsem už víc mluvit, kvůli stále menšímu přístupu kyslíku a čím dál většímu strachu.
Najednou ze mně ten tlak opadl, pustil mě a teď stál zase tam, jako před tím. Hlavu měl mírně skloněnou, oči zavřené a ruce viditelně zaťaté v pěst.
,,Neprovokuj," řekl a já nechápavě svraštila obočí, přičemž jsem si mnula čelist. To zase mluví s někým imaginárním? Já ho opravdu provokovat nehodlám a myslím, že kdybych něco takového měla v úmyslu, tak už tady dávno nejsem.
,,Do hajzlu!" křikl a kopl nohou do postele, leknutím jsem nadskočila, ale najednou jsem tady byla úplně sama. Zmizel.
Ta jeho rychlost je ... Vážně divná. Nelidská, stejně, jako on. Je prostě divný.
Podívala jsem se na svůj kotník a opatrně z něj sundala sáček. Vypadal pořád stejně, namodralý a nateklý. Sebemenší pohyb nepřicházel v úvahu, protože to bolelo i v naprostém klidu, bez pohybu.
Takhle vážně neuteču.
,,Ani se nesnaž utéct," polekaně jsem sebou trhla, kluk stál zase u postele, se sklenicí vody v ruce. Postavil ji na noční stolek.
,,Je ti to stejně k hovnu a i kdyby ses o něco pokusila jen jednou-" natáhla jsem se po skleničce, během toho co mluvil, ale když už jsem ji měla na dosah, chytl mou ruku a přiblížil se nehoráznou rychlostí, opět, do intimně nepříjemné vzdálenosti.
,,Zabiju tě," pak chvíli takhle setrval, přičemž mě jeho oči probodly skrz na skrz. Náhle jeho oční zorničky změnily směr, na polo osvětlenou postel, slunečním svitem, které postupně naplňoval celý pokoj.
Rychle pustil mou ruku a postavil se. Šel ke dveřím a když už stál v nich, napůl cesty venku, přemohla jsem se.
,,Děkuju," zastavil se, ale neotočil. ,,Za- ... vodu,"
,,Už mě nebuď!" s těmito slovy práskl dveřmi a já tady zůstala opět sama.
——
Hello guys 🌚
