,,C-Co tím chceš jako říct, ž-že mi co nevidět narostou křídla?" vyprskla jsem po dlouhém tichu, až sebou i Jungkook cuknul a přiložil si dlaň na ucho, přičemž se otráveně zamračil.
,,Nešil, maličká-"
,,Jak nešil?!" teď už jsem na něj křičela, vyjeveně koukal a já doslova panikařila, tohle bylo už docela silné kafe, i na mně.
Třebaže teď už věřím na anděly, upíry a podobné věci, ale abych se měla stát jedním z nich?
Jungkook ke mně přišel a mé tváře uchopil do svých ledových dlaní, přiblížil se do tak milimetrové vzdálenosti, až jsem zapomněla i dýchat.
,,Uklidni se a poslouchej mě. Jelikož jsi nějakým zázrakem přežila poslední návštěvu, tak tě Jimin sice ochránil, ale pro to, aby ses stala andělem, musíš umřít, jak víš," po těhle slovech mě konečně pustil a odstoupil krok dozadu.
Nepamatovala jsem si, co přesně se stalo, ale když řekl, že jsem nějakým zázrakem přežila, tak jsem za to i ráda.
,,Ovšem, jakmile sem ten hajzl vtrhne jsme v naprosté prdeli, oba," pokrčil rameny a otočil se zády ke mně, chtěl se rozejít pryč, ale já ho v ten moment uchopila za lem černého trika, tudíž musel stát.
,,P-Proč? Vždyť jsi říkal, ž-že moje krev by ti dala sílu!" vyhrkla jsem bez toho, aniž bych svá slova zvážila. Řekla jsem jen to, co vím, co mi ona sám řekl.
Nic neodpověděl, prostě se mi vytrhl ze sevření a vydal se na odchod, pomalými kroky, což za celou tu dobu bylo snad poprvé, kdy jsem ho viděla jít normální, lidskou chůzí.
Stála jsem tam s pootevřenou pusou a dívala se, jak odchází.
,,Jungkooku!" zvolala jsem ho jménem, nerada se opakuji, ale tohle bylo asi taky poprvé, kdy jsem ho oslovila bez zadrhnutí, či koktání a znělo to úplně jinak.
Teď to ale bylo opravdu to poslední, co jsem potřebovala řešit.
Nechal mě tam naprosto zmatenou a vystrašenou.
Otočila jsem se a naštvaně kopla do proražené lavice, následně jsem si sedla na zem, přitáhla jsem si kolena k sobě a opřela se o ně čelem. Z mých úst vyšel třesoucí se výdech, který se na konci zlomil ve vzlyknutí.
Mou mysl zachvátil strach a nejistota. Co se opravdu stane, když tady ten kluk znovu přijde? O co mu vlastně jde? Proč chce Jungkookovi tak moc ublížit a proč chce ublížit mně, která s tím absolutně nechce mít nic společného?
Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy prsty a nechala své slzy kapat na látku riflí.
,,Doprdele, proč tohle muselo potkat zrovna mně," neostýchala jsem se mluvit nahlas, bylo mi fuk, že to Jungkook uslyší, i když za to, že tady jsem, vlastně nemůže. V podstatě si za to můžu já sama a přiznávám to. Měla jsem tehdy poslechnout jak instinkt, tak Jimina, který mě varoval přímo a já si myslela, že už ze strachu blouzním.
A Jungkookovi to je v podstatě taky u prdele, jak by sám řekl.
S konečným verdiktem, že jsem zkrátka pitomá, jsem se zvedla a v ten moment jsem to uslyšela.
Pomalu jsem se otočila k točitému schodišti, na balkón a pootevřené dveře, zpoza kterých to vycházelo a to byl krásný zvuk piana, které se tlumeně ozývalo kostelem.
Chvíli jsem jen stála a poslouchala, znělo to opravdu nádherně a uklidňovalo mě to. Hrát na piano asi umí perfektně, když to byla, po takovou dobu, jeho jediná zábava.
