,,Mám to brát tak, že mi opět dáváš na výběr?" řekla jsem a on lehce povytáhl obočí vzhůru a vycenil špičáky, kterým pak lehce stiskl koutek rtů.
,,Chytrá," ušklíbnul se.
Zhluboka jsem se nadechla, nahnula jsem hlavu do boku a zavřela jsem oči, opravdu jsem v ten moment pořádně nepřemýšlela nad tím, jak špatný nápad tohle je, veškeré mé přemýšlení šlo totiž naprosto stranou.
Nabízím se mu, doslova mu dávám povolení, aby požil mou krev a tím pádem mu dávám i možnost mě zabít.
Jenomže, pokud to má znamenat to, že díky tomu dokáže zabít toho, který tohle všechno způsobil, zachrání tím pádem sebe a získá svou svobodu, jsem už asi odhodlaná mu pomoct.
Možná je to taky tím, jak se teď chová, nebo ho prostě začínám mít ráda a opravdu je šílenost si to takhle přiznat.
Takže si tím pádem taky asi volím špatnou možnost, ovšem, ani jedna zrovna není přívětivá.
Uslyšela jsem tichý smích, můj krk ovanul jeho studený, lehce roztřesený dech.
,,Máš teda odvahu, maličká," špitl, lehce mě naklonil a jednou rukou držel pod zády. Pocítila jsem na své kůži dva špičaté body a pevněji stiskla oči k sobě.
V hlavě se mi začínal přehrávat, jakoby film, z celého mého života, až do teď, když jsem se sem dostala a pošetile si myslela, že se mi podaří se odtud dostat.
V hlavě se mi vybavil moment, kdy jsem Jungkooka viděla poprvé, až po tento moment. Svým způsobem je to monstrum, ale kdyby chtěl, zabil by mě hned ten den. Možná, že mu nejsem zase tak lhostejná, možná, že kdybychom tomu dali více času a zkusili vymyslet jinou alternativu, možná by to mohlo pro nás oba dopadnout jinak.
Jugkookova dlaň na mých zádech se sevřela a tím sevřel i látku mého trika. Ucítila jsem, jak pootevřel rty a oba špičáky více přitlačil na mou kůži. Moje srdce se rozbušilo, jako kostelní zvon, na čele mi vyrašil studený pot a do všech končetin mi vystupovalo mravenčení.
Stačil pouhý milimetr k tomu, aby mou kůži prorazil, ale najednou svými špičáky jen lehce popojel níž a zavřel ústa, přičemž své rty nechal přitisknuté na mém krku.
Otevřela jsem oči a chvíli přemýšlela, jestli jsem mu snad podala své rozhodnutí nejasně, či si to on sám rozmyslel.
Odtáhnul se ode mně a upřeně mi pohlédl do očí. Když jsem viděla ty jeho, zapomněla jsem snad i dýchat, jak teď byly krásné. Nebyli podlité krví, nebyly okolo nich žádné viditelné žíly. Jeho oči teď byly medové, světlé a uchvacující. Nevím, zda to bylo dobré, nebo to tak je běžné.
,,Jak tě mám zabít, když si mě pořád tak idealizuješ ve své mysli, hm?" jeho druhá ruka se zvedla a lehce přejela po mém podrážděném místě na krku.
,,Mohl jsem to za tu dobu udělat tak stokrát, získat svodobu a zabít toho čuráka," zamračil se a odejmul ruku pryč, od krku se mi znova podíval do očí a jeho ruka pomalu spočinula na mém líčku.
,,Tak dlouho jsem necítil lidské teplo, že mi přijde až škoda ho z tebe vysát," chtěl ruku odtáhnout, ale já ho za ní chytla, což nečekal.
,,Polib mě," vypadlo ze mně a hned na to mi ztuhl snad každý sval v těle, on taky zrovna vypadal, že ho to docela překvapilo a zůstal na mně jen mlčky koukat.
Trochu jsem se odsunula a Jungkook ode mně odstoupil, já seskočila dolů z piana a popošla k němu, stále jsem ho držela za ruku a nepřerušovala náš oční kontakt.
,,Slibuju, že se odtud dostaneme, oba," řekla jsem a Jungkook se pousmál, nevím jestli to bylo z upřímnosti, či s tou jeho klasickou ironií, ale když se usmál, vypadal nádherně.
,,Neslibuj nemožné," udělal nepatrný krok ke mně a sklonil se, oběma rukama uchopil mé rozpálené tváře a v milimetrové vzdálenosti se od mých rtů zastavil.
,,Taky ti neslibuju, že tohle přežiješ," po těhle slovech Jungkook přerušil tu konečnou vzdálenosti, mezi našimi rty, poprvé, kdy nás nikdo nevyrušil.
Jeho studená kůže se tiskla na mou, ale to mi v tu chvíli vůbec nevadilo, bylo to krásný a ze mně strach jakoby opadl, už jsem se ho nebála a možná už jsem se ani nebála toho, co má přijít. Asi by k tomu došlo tak, či tak a i když jsem z dvou variant zvolila tu horší, Jungkook to neudělal.
Nevěřím tím pádem, že v něm nezbyla ani špetka lidskosti.
Jenže, když jsme tam tak stáli a líbali se, jeho dva upíří špičáky se otřely o můj spodní ret více, než bylo přijatelné a já pocítila štípavou bolest, protrhl mou kůži a hned mě od sebe odstrčil.
Narazila jsem prudce zády do piana a přitiskla si ukazováček na ret.
Byla to jen trocha krve, ale když jsem se podívala na Jungkooka, věděla jsem, že je zle. Jeho oči svítili, doslova, teď byly nejen podlité krví, žilnaté, ale taky byly rudé, jako krev.
,,Vypadni, hned," sykl a hrubě se chytil za vlasy. Sklonil se do kolen a z jeho úst se vydral bolestivý vzdych.
,,Jungkooku," přistoupila jsem k němu a chtěla ho chytnout, ale to už mě surově chytil za ramena a doslova se mnou vší silou mrskl. Vypadla jsem z místnosti a díky bohu můj pád zbrzdilo zábradlí. Dveře od místnosti se zprudka zavřeli a následně jsem uslyšela zvuk zámku, pod dveřmi se protáhl kovový klíč, který jsem urychleně vzala k sobě.
Za dveřmi se začal ozývat křik, ale zoufalý křik, rozbíjení a bušení do zdí.
Seděla jsem na zemi, s koleny u těla a přitiskla jsem si dlaně na uši, bylo to hrozné. Nevěděla jsem, na jak dlouho ho ty dveře dokáží zbrzdit, ale když se na nich začínaly objevovat praskliny, usoudila jsem, že nejspíš dlouho ne.
,,Jimine, kde jsi když tě potřebuju," špitla jsem a rychle se postavila na nohy. S vědomím, že se stejně nedokážu schovat, avšak naivně to zkusím, jsem se otočila a v tu ránu vrazila přímo do něčí náruče.
,,Ut sigillum," zaznělo a já hned poznala Jiminův hlas, byl to tak nepopsatelně ulevující pocit, až se mi podlomili kolena. Jimin mě posadil na zem a klekl si vedle mně, s jednou rukou nataženou ke dveřím.
Podívala jsem na ně, byla na nich jakási zeleně zářivá clona, ale už se neozývalo bouchání, ani křik. Došlo mi, že Jimin musel opět udělat nějaké své kouzlo, aby se Jungkook nemohl dostat ven.
,,Tohle teda nebyl moudrý tah, Jessico,"
——-
Hello guys 🌚
Omlouvám se za neustále opoakující se pozdní vydávání dílů, ale už to asi lepší nebude 😅 není čas a pomalu ani energie 😁
