,,Jungkooku?" Jimin stál nehnutě u dveří a když nepřišla žádná odezva, tak na ně lehce poklepal prsty. Stála jsem opodál a nervózně si kousala nehty na rukou, neskutečně jsem se o něj bála a zároveň mě taky ochromoval naprostý šok. Tohle se naprosto, dokonale podělalo a když mi došlo, že málem bylo opravdu po mně, zmocnil se mě z toho dost špatný pocit.
,,Můžeš mi vysvětlit, co přesně se stalo?" Jimin se na mně otočil, ale zůstal stát stále u dveří. Když viděl můj rázem zahanbený pohled, stáhl rty k sobě a dvěma prsty se uchopil za přepážku nosu. Hlasitě si oddychl a mávl rukou, následně přešel ke mně a zaujal kázeňský postoj.
,,Mohl tě opravdu zabít, víš? Uvědomuješ si to?" po jeho slovech jsem se na něj nechápavě zamračila, leč jsem se i zamyslela nad jeho slovy, které mi jasně utkvěly v hlavě.
,,Ano, ale díky tobě ... Přece ne, vím, co se stalo," řekla jsem a Jimin pokroutil hlavou. Postavil se vedle mně a opřel se o zábradlí, přičemž překřížil ruce na prsou.
,,A jen proto sis dovolila tak riskovat? Víš vůbec, že ztratit poloviční lidskost je mnohem horší, než ji ztratit úplně? Tajemství a to vše kolem, pomyslela jsi na to, kdyby ses dostala zpátky k rodině?"
Byla jsem ticho, jen jsem si povzdychla a protřela si prsty víčka očí, abych se nerozplakala. Na rodinu jsem už zcela zapomněla a myslím, že po mně už taky ani pes neštěkne.
,,Jimine, já už rodinu nemám," špitla jsem a mlčky se na něj, s lesknoucími se oči, podívala.
,,Jediné, co teď mám jsi v podstatě ty a Jungkook," pokrčím rameny, Jimin se ke mně s povadlým obličejem otočil a vtáhl do velkého objetí.
,,Sice to nechápu a opravdu nevím, jak tohle vůbec mohlo nastat, ale," začal a rukou přejížděl po mých zádech, až se zastavil v úrovni mezi lopatkami.
,,Ty ho máš ráda, viď?" strnula jsem, když to vyslovil, ale i tak se mi proti mé vůli, usadil pod nosem lehký úsměv.
,,Hm," špitla jsem a odtáhla se od něj. Podala jsem to s velkou nejasností a Jimin se na mně posměšně šklebil, protože jsem zněla, jako nerozhodná puberťačka.
,,No, možná asi, trochu, ano," uznala jsem a pokrčila rameny.
,,Štěstí, že ty aspoň nelžeš, protože bych to stejně poznal na tvém rytmu srdce, když slyšíš jeho jméno," pousmál se a koutkem koukl ke dveřím se zářivou zelenou clonou.
,,Jenže u něj ... Ani ťuk," jeho úsměv rázem povadl a můj taktéž. Jistě, že u Jungkooka nic neuslyší, když jeho srdce ... Nebije, tak to je, nemůže za to. Přesto však nevěřím tomu, že by nebyl schopen nějakého projevu citu.
Jimin najednou zpozorněl a nadzvedl prst, přešel ke dveřím a pomalu mávl rukou v jejich úrovni, přičemž zase něco nesrozumitelného zamumlal.
Přiskočila jsem rychle k němu, v momentě kdy otevřel dveře.
Jungkook bezvládně ležel v prostředku místnosti, na zádech a ztěžka oddechoval. Jeho obličej byl od krvavých šrámů, jako od drápů, celou pusu měl od krve, která byla i na podlaze.
,,Málem jsem podruhé chcípnul," vyšlo z něj nakřáplým hlasem. Chtěla jsem se k němu rozběhnout, ale Jimin mě okamžitě zastavil.
,,Promiň, Jessico," řekl a přešel k Jungkookovi sám, poklekl si k němu a uchopil ho po krkem. S Jungkookem to ani nehlo, najednou ho Jimin chytil za hlavu a prudce s ní škubl.
,,Proboha, přeskočilo ti?!" vykřikla jsem a rozběhla se, na což zase pohotově reagoval.
,,Neboj, jenom se trochu prospí," mrkne na mně a otočí se k bezvládnému tělu, které hravě chopil a vyhoupl si Jungkooka do náruče.
,,Asi se ti po tomhle nebude chtít, ale budeme tohle muset podstoupit znova,"
——-
Hello guys 🌚
Anoo, mně se po dlouhé době povedlo vydat díl aniž by jste museli čekat měsíc 🥲😂😂
Bylo to hlavně proto, že musím pořádně promyslet, jak to vlastně bude celé probíhat dál 😂
TAk prosím trpělivost a stálou podporu, jste skvělí 🥰❤️❤️
