Stála jsem v kuchyni a dělala nám, oběma, oběd. U Jungkooka samozřejmě nebylo co vymýšlet, prostě jen sáček s krví, ale u sebe jsem už pomalu nevěděla co, takže jsem snížila alternativy, protože moc na výběr nebylo. Nalila jsem si džus do sklenice a na talíř nadělala pečivo s pomazánkou a kousky zeleniny.
Když jsem měla vše nachystané na tácku a chtěla se bojácně vydat za ním do pokoje, na mé překvapení se tam objevil najednou sám. Vypadal už mnohem líp, jeho kůže se zhojila a měla opět svou nepřirozenou, alabastrovou barvu.
,,Ne, že by se mi nelíbila tvá péče maličká, ale musel jsem se už projít, jinak by mě na tý posteli asi mrdlo," pronesl a sebral sáček z tácku, který následně protrhl zuby a začal z něj pokojně sát.
,,Navíc jsi mi pokaždé dala polovinu a já opravdu nechci pojít hlady," dodal a jazykem si olízl rty od krve. Snažila jsem se nezardít nad tím, jak jsem ho doteď, celé dva dny, krmila já a raději si usedla na linku.
Začala jsem jíst a nemohla si nevšimnout Jungkookova zaujatého pohledu na můj výtvor.
,,Hm?" natáhla jsem k němu chleba, aby si mohl nabídnout, ale jeho obličej dal najevo jasný nesouhlas a raději si šel pro další sáček. Stál tam a najednou se na mně s udiveným pohledem otočil.
,,Tohle se vážně jí?" zeptal se s mračením, když jsem si znova kousla. Jenom jsem přikývla a dožvýkala sousto, aby mi náhodou nezaskočilo.
,,Jo, ale nemá to na takovou pizzu, hamburgry a jiné věci," řekla jsem a při té představě dobrého Mcdonaldu se mi seběhly sliny. Když jsem viděla jeho výraz, nechtíc jsem vyprskla smíchem a hned na to jsem mu ukázala omluvné gesto. Opomněla jsem, že vlastně neví, o čem mluvím.
,,Ne, že by mě to nějak zajímalo, už teda jenom z principu, že se odtud asi nikdy nedostanu, ale-" zadrhl se a po krátké chvilce usedl na linku vedle mně, což bylo dost překvapivé a nečekané. Pokud teda pominu to, co řekl, z toho mi nebylo dvakrát nejlépe.
,,Jak vlastně vypadá lidský svět teď?" vyšla z něj otázka, kterou bych od něj vůbec nečekala, že se na ni někdy zeptá sám od sebe. Odložila jsem talíř bokem a odkašlala si.
,,No, nevím, jestli tomu vůbec porozumíš. Svět je teď úplně jiný," podívám se na něj a stáhnu rty k sobě.
,,Třebas oblečení," poukážu jak na svůj, tak na jeho outfit.
,,Jo, to vypadá fakt debilně," podíval se na sebe a ušklíbl se.
,,Ne, ne, sluší-" přestala jsem mluvit v momentě, kdy na mně zvedl pohled a já si uvědomila, co jsem chtěla říct a ač jsem to teda nedořekla, vím, že tu myšlenku slyšel, protože povytáhl obě obočí vzhůru a jeho rty se zkřivily do divného úšklebku.
,,No, třeba teď máme auta," plácla jsem to první, co mě napadlo a on vykulil oči.
,,To je nějaký druh koně?" zeptal se a já se neudežela a opět vyprskla smíchy, protože vypadal zmateně a to působilo mile a zároveň opravdu děsivě. Je tady zavřený tak dlouho, přečkal snad všechny světové události, války, revoluce, pokroky, kde jaký lidský průlom a to by mu kde kdo záviděl, kdyby to teda prožil a viděl.
,,Ne, ale lidi to taky používají, jako dopravní prostředek. Má to čtyři kola, motor a volant, kterým určuješ směr," snažila jsem se mu to nějak popsat, ale pořád jenom kulil oči a vypadal, že nechápe ani jedno slovo.
,,Takže to není živé zvíře?" vyhrkl a já pokroutila hlavou. Nečekala jsem, že vysvětlovat pojem a podstatu automobilu, bude tak složité. Taky jsem nečekala, že tohle budu zrovna vysvětlovat někomu z osmnáctého století.
,,Ne, vyrábí to lidé, je to obrovský prostředek, převážně z kovu a plechu," řeknu a Jungkook nakřiví vrchní ret, z čehož se mi opět chtělo smát.
,,Ty vole, dobře, to zní kurevsky hrozně," natáhl ruce a položil je na linku, ze které seskočil na zem a otočil se na mně.
Mlčky jsme na sebe zůstali koukat a já přemýšlela, proč se o to tak najednou zajímá. Přemýšlela jsem nahlas, nedošlo mi, že to slyší, dokud ke mně nepřišel do těsné blízkosti a pronikavě mi pohlédl do očí.
Kupodivu jsem sebou neucukla, nebála jsem se ho, alespoň ne tak neskutečným způsobem, jako když jsem tady byla ten první den.
Jungkook si položil ruce vedle mých nohou a jeho obličej se zase o něco víc přiblížil k tomu mému. Těžce jsem polkla a očima těkala mezi těmi jeho, jeho obličej byl uvolněný, nebyl tak napnutý, jako obvykle. Přišlo mi, že je teď jiný, ale nevím, či se doopravdy jeho osobnost lepší, nebo to jenom předstírá.
,,Nikdy mě to vlastně nezajímalo, dokud jsem nespatřil lidskou bytost," jeho hlas dolehl k mým uším a po mém těle přeběhla husí kůže, když prsty jedné ruky začal přejíždět po mé dlani. Naše kůže byly, jako oheň a led, ale už to nebylo tak mrazící, zároveň to nebylo tak nepříjemné, ale nechtěla jsem si přiznat, že se mi to líbilo.
,,Nevím, jak by jsi vypadala v mé době, ale asi bys umřela dřív, než bychom se potkali, maličká," ušklíbl se a zvedl ruku, kterou měl doteď na mé rozechvělé dlani. Položil ji na rameno a odhrnul prameny mých vlasů a následně bříšky prstů jemnými doteky přecházel po mé kůži na krku.
Krve by se teď ve mně nedořezali, ale můj tep musel cítit, i když se sotva dotýkal.
,,Chtěla jsi vědět, proč jsem tak moc chtěl tvou krev," jemně jsem přikývla, snažila jsem se zklidnit své srdce hlubokým nádechem, ale Jungkookův neustálý pohled mi to ztěžoval.
,,Když někdo jako já, požije krev takové neposkvrněné květinky, jako jsi ty, dá mi neskonalou sílu," nahnul hlavu do boku a pomalu se sklonil k mé tváři, pak níž až jsem jeho dech ucítila na svém krku.
Moje srdce vynechalo úder, když jsem ucítila, jako jeho jeden špičák lehce projížděl okolo mé tepny. Najednou jsem se bála, tak neskutečně, ale troufale jsem si myslela, že nic neudělá. Jenomže je nevyzpytatelný.
,,Takovou, se kterou bych dokázal zabít i toho hajzla," Jungkook těžce vydechl a jeho špičáky znova pojížděly po mé kůži. Nehty jsem zaryla do linky a zkousla si spodní ret, dívala jsem se ke stropu a modlila se.
,,Jenže, asi tak úplně nechci zabít tebe, maličká," konečně se ode mně odtáhl a ty jeho dvě studánky, v jejiž okolí se vyrojily žilky, se znova upřeně zabodly do mých očí. Už jsem se těch očí nebála, jako na začátku, vlastně mě teď fascinovaly, jako on sám.
,,Proč-Proč by jsi mě měl zabít, kdybys mě-"
,,Shh," jeho ukazováček spočinul na mých rtech, po kterých lehce přejel až ke koutky, na kterém byla zastaralá ranka.
,,Protože, to je tak zakázané ovoce, že bych nejspíš nedokázal přestat," zase položil ruce vedle mých stehen s tentokrát se bez varování naklonil ke mně tak blízko, až se špičky našich nosů dotýkaly. Polil mě chlad a zároveň neskutečné horko, musela jsem alespoň zavřít oči, jinak bych nejspíš omdlela.
,,Navíc, pořád mi něco dlužíš, maličká," špitl a jeho ruce spočinuly na mých zádech, do kterých zatlačil a natiskl si mě blíž k němu. Nohou jemně odstrčil jednu moji nohu od druhé a tak se bez problému vkradl mezi mé nohy do klína.
Polekaně jsem hekla a otevřela oči, uviděla jsem ty jeho, podlité krví a žilky v jejich okolí, jako vždy, když ho přepadne nějaká emoce. Ovšem měla jsem za to, že to způsobuje jenom naštvanost, ale teď ... Teď asi naštvaný nebyl. Byl, opravdu si troufnu to říct, byl podle všeho
vzrušený a já se srdcem sice až v krku, já možná taky.
——-
Hello guys 🌚 KONEČNĚ
jsem se opět rozepsala 😂 já vím, že to je se mnou hrozný, ale opravdu se teď snažím využít každé minimum času, které mám 😁
DĚKUI ZA POCHOPENÍ❤️ užívejte prázdniny, dovolené a tak daale ☀️❤️
