,,Co je zas," řekl ospalým hlasem a pořád na mně koukal. Nedokázala jsem v jeho obličeji rozpoznat žádnou emoci, v ten moment jsem se raději ani nehla z místa.
Zvedl jednu ruku a začal si dlaň třít o oko. Jistě jsem ho tou ránou vzbudila, jelikož venku je poledne, slunce je v plném svitu a ke všemu si jasně vybavuji jeho slova, která mě utvrdila v tom, že budit ho přes den není dobrý nápad. A já to teď udělala bez jakéhokoli uvážení.
S tím co teď vím už nic neudělám, nemůžu to jen tak hodit za hlavu a dělat, že nic nevím, takže to na něj buďto vybalím hned a nebo prostě počkám, až na to přijde sám, což už mohlo klidně nastat.
Otočila jsem se celým tělem na něj a jedním koutkem oka koukla, na setinu sekundy, na dveře, kterými jsem bouchla, čímž jsem se taky asi prozradila. Přestal si třít oči a jakoby mu to začalo docházet, co se asi tak stalo.
Jeho oči nabraly ten zvláštní odstín, jako tehdy v kuchyni. Rty stáhl k sobě a jeho ramena se nadzvedla hlubokým nádechem. Rázem se z ospalého Jungkooka stal naštvaný ... Ani nevím, jak ho pojmenovat, krom jména, jistě. Ale, co je vlastně zač z toho popisu v deníku?
Co za tvora stvoří jiného žijícího v noci se všemi těmi nemrtvými znaky, co na sobě nese?
,,Co jsi tam kurva dělala?" teď už jsem věděla, že nemá cenu zapírat a vše co řeknu na svou obranu, bude k ničemu.
Hned za mnou bylo nezatažené okno, čehož jsem hned využila a postavila se přímo do svitu slunce.
Na jeho tváři se v ten moment usadil úsměv, ale zákeřný úsměv a myslím, že už si plně uvědomil, co teď vím.
Pomalými kroky se rozešel, avšak těsně před slunečním světlem, se tělem natiskl ke zdi, čímž se potvrdilo mé mínění. Na slunce nemůže, pravděpodobně ne kvůli alergii, pravděpodobně by mu totiž nejspíš ublížilo.
Protáhl se podél zdi a teď stál před dveřmi, ve stínu.
,,Ano, vlezla jsem ti do toho tvého soukromí, z čehož lze soudit, že dobré vychování nemám," řekla jsem a sama jsem se divila, jak nebojácně jsem zněla, ačkoli jsem věděla, že jednou slunce stejně zapadne a já budu v koncích.
Překvapením povytáhl jedno obočí a ledabyle se opřel o zábradlí.
Jeho žilky okolo očí se zintenzivnily, jemně pohnul dolní čelistí do boku a naklonil hlavu, přičemž na moment zavřel oči.
Bylo to na jednu stranu fascinující, to všechno, ale já na pohádky prostě neuvěřím, dokud mě nepřesvědčí.
,,Tak by jsi mi mohl na něco odpovědět, před tím, než mě zabiješ," více jsem se natiskla na studené mříže, za nimiž bylo hned sklo nahřáté sluncem.
On na mně pořád upřeně koukal a chvilkami i na osvětlenou zem.
,,A na co maličká?" lehce pozvedl pravý koutek úst, což v kontrastu s jeho mračením působilo zvláštně. Nesouladně.
Lehce jsem pootevřela ústa, jež se chvěla strachem a můj dech taky.
,,Ty, nejsi člověk, že ne?" dostala jsem ze sebe a sevřela mezi prsty tyčky od mříží.
On se ušklíbl a sjel se pohledem od trupu až k nohám, pootočil pánví a pak se na mně znova otočil a mykl rameny.
,,Nevypadám tak snad?" pohodil rukami, což byla chyba z jeho strany, protože se jedna lehce dotkla slunečního svitu a na jeho kůži se v tom místě objevil dým a následně zarudlé místo.
Naštvaně sykl a načervenalé místo si otřel dlaní.
Podíval se pak opět na mně, jeho rty se jemně roztáhli do úsměvu, ale do tak falešného, který naháněl strach.
Odtáhl se od zábradlí a jedním pohybem teď stál skoro vedle mně, avšak stále ve stínu. Měla jsem strach, že se slunce náhle zatáhne za mraky, nebo bude najednou noc, pocit bezpečí byl, jako bych stála na tenkém ledě asi metr od bezpečného okraje. Stačil jeden nepatrný pohyb a utopím se.
,,Tak to řekni, co teda jsem, když ne člověk?" položil mi otázku, jež nesla lehký náznak řečnické, avšak odpověď vyžadoval. Jenomže já měla knedlík v krku a oči zalité horkými slzami, což mi mluvení značně ztěžovalo.
,, Ty jsi-" zhluboka jsem se nadechla, nechtěla jsem ztratit svou odvahu, ne před ním a ne po tom všem. Pokud dnes zemřu, tak rozhodně ne, jako srab. I když stojím proti něčemu, co se vyskytuje jenom v knížkách a filmech.
,,Jsi upír," z jeho bledých rtů vyšel výdech a hned na to lehké zasmání. Udělal jeden krok od zdi.
,,No, dejme tomu," řekl tajemně, za což jsem teda vděčná nebyla.
Dívala jsem se na jeho bledou pleť, na jeho černé oči a nemohla si být už více jistější. Ano, vím, že upír má odjakživa červené, alespoň, jak to popisují spisovatelé, povídkáři, či jiní literární vědci, jenomže pak tady byla ta jeho studená kůže a pak ta mrštnost, ta síla.
Lehce pootevřel ústa, jež se stále rozlévala do nepatrného úsměvu. Viděla jsem pár vyčnívajících špičáků a můj tep se zrychlil asi na své maximum.
,,Kdyby tvoje srdce mohlo, tak kurva exploduje," řekne zaujatě s pohledem upřeným na můj hrudník. Slyší ho. A jak by taky ne, on určitě slyší i jak mi krev tepe v tepnách, proudí v žilách a jak můj dech postupuje průduškami do plic.
,,Tak já ti to teda ulehčím, když už víš, co jsem zač," nadzvedl ruce a pak jimi prudce trhl, v ten moment se všechny závěsy na oknech zatáhly, včetně toho za mnou.
Trhavě jsem se nadechla a podívala se za sebe, ale opravdu jsem už nebyla chráněna slunečním svitem. Zavřela jsem oči a ruce zaťala v pěst.
Otočila jsem hlavou do předu a pomalu oči zase otevřela. Jungkook stál v těsné blízkosti přede mnou. Ani nevím, proč ho v mých posledních vteřinách života oslovuji jménem, za chvilku stejně skončím v pekle, kde se ho bojí i samotný Ďábel.
,,Prosím, udělej to rychle," první slza mi vyklouzla z koutků oka a sjela po mém líčku. Zvedl ruku a jemně po mokré cestičce přejel prsty.
,,A co přesně mám udělat rychle?" otázal se a pohyb prstů na mém líčku ještě jednou zopakoval, pak ruku odtáhl.
,,Zabít tě, nebo ošukat?" vyšlo z jeho úst a já zůstala nečině a beze slovně koukat.
,,Vyber si," špitl a svým tělem se dočista natiskl na to mé. Jednu ruku položil na můj krk, který okamžitě pocítil nemilosrdné sevření a druhou nasměroval pod podarované triko, kde zase nemilosrdně stiskl můj pravý bok.
Z mých úst vyšel bolestný stén plný strachu. Měla jsem pocit, že je se mnou amen. Už jsem mu chtěla říct, aby mě rovnou zabil a tohohle mě raději ušetřil, jenomže.
,,Jungkooku, pro Kristovi rány, nech toho!" ozvalo se ze zdola jemným klučičím hlasem, který v sobě nesl i jistou dávku naštvanosti.
Nevím proč, ale hlas mého zachránce mi byl hodně povědomí.
Ale co bylo hlavnější je to, že je tady někdo třetí, nejsme tady sami.
——-
Hello guys 🌚
Taak jsem zvládla ještě jeden a ten se napsal skoro sám 🌚😂 ačkoli se to může zdát, jako naprosté klišé od různých "upířích" scén, chtěla jsem být trochu originální 😁
A máme tady další postavu, která hraje podstatně důležitou roli 🌚
Za případné chyby se omlouvám 🥺
See ya! ❤️🖤
