,,Vítej zpátky, ospalče," zaslechla jsem něžný hlásek po mém boku, jakmile jsem pootevřela oči a hned se za ním otočila.
Vedle mně ležel Jimin, na boku a hlavu si podpíral dlaní. Samozřejmě se usmíval, jako sluníčko a mně v ten moment bylo ještě lépe, i když jsem se i tak cítila dobře a odpočatě.
Usmála jsem se na něj zpětně a protřela si oči dlaněmi.
,,Zpátky? To jsem někam odcestovala?" protáhla jsem se v leže a najednou se zarazila nad mnoha fakty a jedním z nich byla i naprostá časová dezorientace.
,,Co se mi vlastně stalo?" optala jsem se do ticha a otočila hlavou zase na Jimina, který teď malinko znejistil.
,,Spala jsi dva dny," řekl a já vykulila oči.
,,Cože?" vyšvihla jsem se do sedu, což byla asi veliká chyba, protože se mi okamžitě zamotalo v hlavě a můj žaludek následně udělal několik kotrmelců dopředu i dozadu z čehož se mi okamžitě zachtělo zvracet.
Dala jsem si ruku před ústa a najednou se přede mnou objevil kýbl, který Jimin držel, a to byl, jako povel, můj žaludek to neustál a všechen jeho obsah šel v tu ránu ven.
,,To je bohužel následek Arbinu, co jsi v sobě měla. Je to jedovatá rostlina, která paralyzuje a mnohdy dokáže i zabít," Jiminova ruka přejížděla po mých zádech, dokud jsem ze sebe nedostala vše škodlivé. Hned jsem dala kýbl pryč, aby se mi neudělalo znova zle.
,,To mi způsobil on?" otočila jsem se na něj s tázavým pohledem, avšak věděla jsem, kdo to tady vlastně byl, i když jsem jej nejmenovala, ostatně jsem si ani nebyla přesně jistá, jak to jméno znělo.
,,Min Yoongi, vím, že ti už o něm Jungkook říkal," lehce jsem přikývla, ale hned na to jsem se vyděšeně otočila a vstanula z postele, přičemž jsem se musela přidržet stolku, jelikož jsem se zapotácela.
,,Je naživu," řekl s klidem, ale to nebylo úplně přesně to, co jsem chtěla vědět, ale ano, byla jsem svým způsobem ráda, že je v pořádku.
Chtěla jsem vědět, co se přesně dělo, jelikož jsem měla celý ten incident v mlze. Otočila jsem se na odchod, ke dveřím, avšak mé kroky byly pořád motající se, až jsem nakonec svou rovnováhu neudržela vůbec. Na to však Jimin reagoval a hmed stál u mně, přidržoval mě pod rameny.
,,Myslím, že bys za ním teď neměla chodit," řekl dost zneklidňující větu a sklonil se. Chtěla jsem něco povědět, jenomže to už mě nabíral do náruče a nesl chodbou, ven z pokoje.
,,Štěstí, že je v tak hrozném stavu a nemůže se hýbat," poznamenal docela zákeřně a opatrně začal scházet točité schodiště, až se zastavil u dveří vedoucích do koupelny.
Neuměla jsem si představit pojem hrozný stav u Jungkooka, který ve své přítomnosti Jimina nestrpí ani pět vteřin, ale jelikož jsem byla mimo dva dny, asi to bude hodně hrozný stav.
,,Pro mně to teda štěstí je," dodal, když jsem se na něj pořád dívala a opatrně mě postavil na nohy.
,,Prostě za ním teď nechoď, dokud neodejdu, ano?" prosebně se na mně podíval a po tom, co jsem mlčky přikývla odešel zpět nahoru a nechal mě na pospas samé sobě.
Nejprve jsem si tedy dopřála dlouhou koupel s pěnou, která mě postavila na nohy. Pak jsem si z věcí, co Jimin donesl posledně, vybrala černé obyčejné rifle a bílé, volnější triko s krátkým rukávem. Mokré vlasy jsem si nechala rozpuštěné a přešla k umyvadlu, kde jsem svůj obličej obdařila výživným krémem. Byla tady i nějaká kosmetika, i když tomu líčení moc nedávám, tak jsem si alespoň nanesla lehkou řasenku na oči a trochu balzámu na rty. Málo k tomu, abych už nevypadala, jako zombie.
Vyšla jsem z koupelny a když Jimin pořád nepřicházel, tak jsem se otočila a šla do kuchyně, kde jsem si připravila pořádnou snídani, kterou můj žaludek po dvou dnech spánku nutně potřeboval.
Cítila jsem se dobře, na to, že ani nevím, co přesně se mi stalo. Měla jsem v sobě jed a je štěstí, že jsem na živu. Jenomže celý ten incident mám v mlze a to mě malinko frustruje, i to, že si nepamatuji, jak ten kluk vypadal, ale pamatuju si ten pocit, který jsem z něj měla a byl horší, než u Jungkooka.
,,Věř mi, že tě tady teď opravdu nechci nechat s ním samotnou," ozvalo se za mnou, když jsem doumývala nádobí. Otočila jsem se na Jimina, stojícího ve dveřích. Vypadal vyčerpaně a dost na to, že už by chtěl i jít pryč.
,,Ale nemůžu tady zůstat, teď se o něj musíš postarat ty," pokroutil hlavou. Pousmála jsem se a přešla k němu, chytla jsem ho za ramena a objala ho, z čehož byl malinko překvapený.
,,To už snad, po tom všem, zvládnu," řekla jsem a pevněji ho stiskla, nakonec mi objetí opětoval a tak jsme setrvali, dokud se zase samovolně nerozplynul v prach, nebo teda spíš v mlhu.
Zhluboka jsem se nadechla a vydala se z kuchyně po schodišti nahoru, následně po chodbě až na konec. Lehce jsem zaklepala na velké dveře a následně opatrně otočila klikou a vešla do potemnělé místnosti.
———
Hello guys 🌚
MOC A MOC SE OMLOUVÁM 🥺
já vím, že vydávám díly, jako ponocná, pravda a pokusím se Vám to následující týdny vynahradit co nejvíc 🖤
See ya 🖤🍀
