Stál na proti mně a pronikavě, bez hnutí hleděl do mých těkajících očí.
,,Řekni mi pravdu, že tě to rajcuje," špitl do momentálního ticha. Znělo to od něj tak dychtivě, ale nevěděla jsem, upřímně, co za emoci mě teď naplňovalo. Jestli to bylo tak, jak on říkal, nebo jsem se už možná začínala i trochu bát, i když jsem si v hloubi duše říkala, že snad ani není čeho se bát.
Nevím, cítila jsem se, jako lapená v síti emocí, do které mě Jungkook zamotal.
Z prvu jsem se ho k smrti bála, a to doslova, dalo by se říct. Potom se to mísilo s naprostou nenávistí, způsoboval mi jenom strach a bolest a ne málokdy jsem si přála, aby mě raději zabil, než tohle.
A teď?
,,A neříkej kurva, že nevíš," pošetile se zasmál a jeho ruce sklouzly z mých zad níž, pod hýždě, které silně stiskl a přitáhl si mě více na sebe.
Hlubokým nádechem jsem se snažila zabránit tomu, aby v mé puse nebylo tolik tlaku, který mě nutil ke vzdychům.
Nechtěla jsem mu ukázat, že se mi to líbí, hlavně jsem ani nevěděla, jak to ukázat. V těhle věcech jsem, doslova, panna a to je to, že jí pořád jsem.
Hlavně jsem při tom všem zapomněla myslet na svou hlavu, protože v té už bylo miliony erotických obrazců a myšlenek, až mě samotné z toho bylo hanba. Vědomí toho, že o nich Jungkook ví, mě nutilo se hanbou propadnout.
,,Tvoje myšlenky jsou, jako červená knížka," sběhle se ke mně sklonil a začal mě pokládat na linku. Položila jsem své dlaně na jeho hrudník a jemně do něj zatlačila, zmocnila se mně najednou obrovská nejistota a navíc pocit, že tady někdo je.
,,Ehm," ozvalo se hlasité zakašlání za námi a Jungkook naštvaně zavrčel. Narovnal se a zvedl i mně, avšak neotočil se na Jimina stojícího u dveří, s ne moc potěšeným pohledem.
Nebylo divu, když nás viděl posledně, nechybělo málo a Jungkook by mě nejspíš poslal na onen svět, možná.
Před chvílí jsem ho slyšela říct něco úplně jiného, něco, co vyvrátilo mé tvrzení o tom, že mě chce zabít.
,,Jenže, asi tak úplně nechci zabít tebe, maličká,"
,,Jungkooku, na slovíčko," z myšlenek mě vytrhl hlas od chlapce s bělostnými vlasy a zněl docela vážně.
Trochu jsem se od něj odsunula, abych mu umožnila otočit se, což s nevrlým zavrčením udělal.
,,To tvoje zasrané slovíčko nemohlo počkat tak hodinu?" rozmáchl rukami, pak se na mně otočil a s uvolněným úšklebkem si olízl spodní ret, přičemž mě sjel pohledem od hlavy až k nohám.
,,Možná i dvě a dvacet minut na opáčko," raději jsem se po jeho slovech podívala jinam a s bušícím srdcem jsem seskočila z linky.
Kdyby se tady teď Jimin neobjevil, tak by možná došlo i na ... To. A já nevím, zda mě ta představa pořád odrazuje, hnusí, nebo už by mi to zas tolik nevadilo, ale to se teď už asi nedovím, když jsme byli "vyrušeni".
Jimin protočil oči v sloup a udělal krok k Jungkookovi.
,,Jde o Yoongiho," promluvil a v mé hlavě se vytvořil jasný obrazec jeho obličeje. Kluka, který vypadal, jako by přišel z černých hlubin a jeho kruté výlevy, které zanechal na Jungkookovi a ... Pravděpodobně i na mně.
Podívala jsem se na Jimina a došlo mi, že mi tehdy ani neodpověděl na mou otázku, po tom, co jsem se probudila ze toho dvou denního komatu.
Co se mi vlastně stalo?
Všimla jsem si, jak na mně Jungkook koukal, jakoby mu zrovna docvaklo, co tíží mou mysl a v tu ránu zase vypadal úplně jinak. Napjatě.
Zhluboka se nadechl a otočil se na Jimina.
,,Ten tady už nepáchne, jinak mu urvu hlavu a pověsím si ji, jako ozdobu nad postel. Tak o co ti doprdele jde?" zavrčel nevrle a jednou rukou si prohrábl vlasy. Nevím, zda to byl jenom vizuální pocit, ale když o něm začal mluvit, znejistil.
,,Na to bych nespoléhal," hlesl tiše a s provinilým pohledem sklopil pohled. Jungkook se najednou napružil, udělal rychlý pohyb, jakoby na něj chtěl zaútočit, ale v tu samou chvíli Jimin prudce zvedl ruku, místností jakoby se roznesla tlaková vlna, kterou jsem teda pocítila i já a neuměla jsem se tak půl minuty pořádně pohnout.
Jimin je anděl, je jasné, že musí chránit, hlavně sebe, před takovými, jako je Jungkook, či ten druhý.
V místnosti bylo ticho, šlo slyšet jenom hlasité oddechování. Pak se najednou Jungkook uvolnil a Jimin na něj jenom kývl hlavou. Dali se na odchod z kuchyně, oba.
Chtěla jsem jít, nevím proč, za nimi. Tak nějak jsem tušila, že se to bude týkat i mně.
,,Ani se nehni," zavrčel na mně Jungkook, aniž by mi věnoval jediný pohled a bouchl dveřmi.
Frustrovaně jsem si povzdychla a pochodovala po malé místnosti sem a tam, nevím, jak dlouho, ale najednou se za dveřmi ozval hluk. Strašný hluk, jakoby se něco rozbíjelo.
Neváhala jsem ani minutu, už jsem otvírala dveře a vběhla do obrovské kostelní místnosti, kde se to teď spíše podobalo ringu.
Jimin se zrovna nemotorně zvedal z proražené kostelní lavice a na proti němu stál Jungkook, hlasitě se nadechoval a jakoby na něj snad i vrcěl. Se zděšením jsem to sledovala a neměla jsem odvahu se pohnout ani o milimetr.
,,Já to musel udělat," hlesl Jimin se zavřenými oči.
,,Omlouvám se, Jessico," v ten moment jsem ztuhla a doslova cítila, jak se mé oční zorničky rozšířili do všech stran.
Otevřel oči a konečně se na mně podíval, udělal pár pomalých kroků až ke mně a já nechápavě kroutila hlavou.
,,Byla by jsi mrtvá, kdybych to neudělal," lehce se na mně pousmál a než by se Jungkook stihl dostat až k němu, zmizel. Já nerozuměla ani jednomu jeho slovu, vůbec ničemu.
,,C-Co se mi stalo?" špitla jsem a koukla se na své roztřesené ruce. Pak jsem pohled zvedla na nahněvaně vypadajícího Jungkooka, který se přihnal ke mně, až jsem musela ustoupit. Najednou jsem se ho zase bála.
,,Co se ti stalo? Ten zkurvysyn strkal jazyk tam kde neměl a zachránil ti život, když jsi byla polomrtvá, to se ti stalo,"
——-
Hello guys 🌚
Nemám co dodat, působí to docela zmateně, uznávám 😅
Ale tak nějak už vím průběh i konec povídky 🤩😄 tak teď už to jen zformulovat ať to je smysl dávající ❤️
See ya 🔥❤️
