,,Na tohle se mě už raději neptej, pokud tady chceš přežít další skurvenej den," vypadlo z něj po nekonečně dlouhém tichu. Z jeho hlasu i toho, co řekl, mi naběhla husí kůže.
Kousala jsem se do jazyku i líce, abych neřekla nedej Bože něco, co by ho naštvalo ještě víc. Pokud to teda ještě víc jde? Za tu dobu ještě neprojevil jinou emoci. Z jeho hlasu šla cítit podrážděnost, která jasně říkala: drž zobák!
Ale copak to jde? Jsem tady zavřená, možná už víc jak čtyřiadvacet hodin, nevím proč tady jsem, nevím s kým tady jsem! Můj tamní život je očividně v háji a fakt, že mě tady v týhle ruině najdou dříve, nebo později, je tak dvaceti procentní. Matika mi teda nikdy nešla a předvídání taky ne, ale tímhle jsem si jistá a dala bych za to ruku do ohně.
,,Jestli sis nevšiml, tak tady přežívám už nějakou dobu," vyšlo ze mně a on se napružil, stále byl otočený zády. Ruce zaťal v pěst a jeho ramena se mírně nadzvedla. Fajn, asi jsem to neměla podat s takovýmhle tónem, ale tohle všechno už mě pomalu začíná srát, omlouvám se za ten výraz. Ale je to tak. Snad mám pořád právo něco vědět.
,,Tak znova," řeknu s naprostým klidem, že to už snad ani klidněji nešlo.
,,Přestaň,"
Sykl, doslova jsem mohla počítat žilky vystouplé na obou jeho zápěstích. Možná jsem opravdu teď riskovala hodně, ale už mi to bylo fuk. Opatrně jsem seskočila z linky, na jednu nohu, hlavně aby mě nemusel znova chytat.
,,Já tě kurva varuju," řekne, když jsem udělala nepatrný krok k němu. Ta napjatost by se teď dala krájet, čekala jsem jenom na to, kdy se otočí a do pěti vteřin je po mně.
,,Když umíš tak vyhrožovat, tak se snad umíš představit ne?" teď už jsem zněla skoro, jako on. Adrenalin ve mně stoupal a s ním i paradoxně strach.
,,Kdo kurva seš a proč mě tady držíš, jako vězně!" měla jsem chuť dát si v ten moment pěstí, ale slova už zvrátit nejde a to, co člověk řekne v nějakém afektu, už taky ne. Věděla jsem, že tohohle výstupu budu litovat a taky, že ano.
Jak tam stál, najednou se rozpřáhnul a rukou udeřil do zdi vedle dveří, která pod náporem jeho nelidské síly praskla a nejen to. Mým leknutím, praskla i sklenice, kterou jsem svírala v ruce. Střep projel mezi mým palcem a ukazováčkem a krev byla najednou úplně všude. Na podlaze a na mém tričku taky.
,,Do háje!" vyjekla jsem, ani ne bolestí, spíš šokem a hned jsem si ruku omotala do svého trika, stejně už je naprosto zničené.
Stála jsem v mírném předklonu a snažila se uklidnit, aby šokem nebylo krvácení horší. Došlo mi , že tlak, který jsem na něj vyvíjela, to ještě zhoršil. Svým způsobem mě to mrzelo, protože jsem nečekala, že ho to až tak naštve. Očividně chce zůstat v anonymitě, to abych mu říkala pane X. Jindy by to bylo úsměvné, ale ne teď.
,,O-Omlovám se, já-" přestala jsem mluvit v momentě, jakmile jsem se na něj podívala od své ruky a on se otočil od zdi, proražené skrz. V ten moment jsem měla pocit, že už přede mnou stojí něco hodně temného a slovy člověka nepopsatelného.
Jeho oči byly podlité krví a okolo nich šly vidět jasně modré žíly. V kontrastu s tak bílou pletí to vypadalo děsivě. Teď už nevypadal, jako člověk, teď už vypadal, jako nestvůra.
Podíval se na mou ruku, pak na podlahu, připomínající místo činu vraždy. Najednou se s kašlem předklonil a zavřel oči, položil si dlaň na ruku, vypadalo to, jako by se mu chtělo zvracet. Nevím, jestli jsem v ten moment měla pořád strach o svůj život, či jsem se možná asi trochu začala bát i o něj.
,,Hej-"
,,Ne, nepřibližuj se!" zakřičel, když jsem se k němu s oslovením přiblížila sotva o milimetr. Nevěděla jsem, jak mu pomoct a docela mě to i frustrovalo.
Najednou se narovnal, byl to mžik, ale vypadal, že se na mně snad vrhne. Instinktivně jsem si zakryla obličej a skrčila se. Čekala jsem, cokoli. Bolest, ránu, krev, řev, tmu.
Nic.
Pomalu jsem dala ruce pryč, byla jsem v kuchyni teď sama.
Ztěžka jsem vydechla a smažila se uklidnit. Neměla jsem v úmyslu jít za ním, nepotřebuji to ještě zhoršovat. Vzala jsem kus hadru u dřezu a namočila ho. Jakžtakž jsem setřela krev z podlahy, i linky. Špinavou hadru jsem vymačkala pod tekoucí vodou a následně si i vypláchla ránu na ruce. S přesvědčením, že tam nezůstal žádný střep jsem si ruku znova zamotala do trička. Mám dojem, že něco jako lékárnička, se tady asi nepovede. Mohla by být, když je tady skoro všechno, ku příkladu celá domácnost! Vážně už tady chybí jenom televize, ale to už bych asi přeháněla.
Chtěla jsem se podívat po čemkoli, co by připomínalo obvaz, když v tom jsem uslyšela vrznutí dveří. Trhem jsem se otočila a uviděla ho stát ve dveřích. Hlavu měl mírně povislou, tak nějak se ani netvářil, ale rozhodně neměl ten samý výraz, jako před chvílí, což mě dělilo.
Beze slovně přišel až ke mně a já měla chuť proskočit oknem, i přes to, že na něm byly mříže.
,,Jungkook," řekl, ale já v ten moment nepostřehla skoro nic z toho.
Podíval se na mně, ale ne tak, jako vždycky a jak říkám, děsilo mě to. Ten jeho výraz plný zlosti byl zafixovaný v mé hlavě a vidět teď jenom takový netečný výraz, bylo zvláštní.
,,Jmenuju se Jeon JungKook,"
———
Hello guys 🌚
Tak můžu s klidem říct, že mám za sebou didaktické testy a doufám teda, že úspěšně 😂 Angličtina byla docela hardcore, na to, že jsem zrovna s tímhle, jako asi s jediným předmětem vůbec, nikdy neměla problém 🙃😂
Takže to snad dotáhnu až do samotného konce ❤️💪🏽
See ya u dalšího dílu! ❤️
