Story of our Lives-cz

27.

Probudilo mě, když mi sestra dávala kapačku. Studená tekutina mi teď proudila v žilách. Vedle mé postele sladce spinkal Zayn skrčený na křesle. V nohách jsem měla ještě jednu přikrývku, využila jsem toho a přehodila ji přes něj. Sestra mi ještě přivedla snídani. Na vyžádání jsem dostala i kávu. Ze dvou rohlíků jsem si dala jen jeden a kávu jsem nechala Zaynovi. Zayn s sebou začal šít, až nakonec otevřel i očka.

„Dobré ráno Růženko.“ Řekla jsem a široce jsem se usmála. Vlasy měl jako vrabčí hnízdo, které jsem mu prohrábla tak aby to alespoň nějak vypadalo. „Na to že máš velký otřes mozku a na třikrát zlomenou nohu, se směješ jak měsíček na hnoji.“ Řekl a taky se široce usmál.

„Nechala jsem ti nějakou kávu.“ Řekla jsem a podala mu hrnek. „Jsi zlatá.“ Řekl a vzal si hrnek. „Myslím, že by doktor mohl povolit ten převoz.“  Řekla jsem s krásným pocitem na hrudi. „Podle čeho soudíš.“ Řekl a usrkl si kávy. „Nic mě nebolí a cítím se… fajn.“ Řekla jsem nadšeně. „Když se na to cítíš tak to je supér.“ Řekl a upřímně se na mě usmál.

„Vypněte televize a mobilní vyzvánění probíhá vizita.“  Ozvalo se.

„Dobré ráno slečno Stewart.“ Řekl doktor, a přišel až ke mně. „Dobré to bych řekla, cítím se skvěle.“ Řekla jsem s úsměvem. „Tak vám uděláme pár testů a vyšetření a uvidí se, jestli budete schopna převozu.“ Řekl doktor a něco si zapsal do desek. „Uvidíme se.“ Řekl doktor a s partou doktorku, co stáli mezi dveřmi, odešel.

Zayna jsem doslova vyhnala z pokoje, aby si trochu oddechnul od sezení v nemocničním pokoji. Sanitář mě vzal na rentgen, cétéčko a na odběry krve. Když jsem se vrátila na pokoj, byla jsem selkem unavená a tak jsem se ani nestarala o to kde je Zayn a zdřímla jsem si.

……………………

Chvíli jsem mžourala očima, v pokoji byla Tess. Je sladký od nich, že se o mě tak starají. Je to jakoby u mě drželi stráž. „Nespi, jedeme domů.“ Řekla vesele Tessa. „Co?“ vyvalila jsem na ni oči. „Paráda.“ Řekla jsem nadšeně. „Jdu si pro něco na pití.“ Řekla, a jakmile vytáhla paty z pokoje, zjevil se tu Zayn. Stráž číslo 1. Řekla jsem si pro sebe. „Jedeme domů.“ Řekl vesele. Přišel až ke mně a daroval mi kytici bílých růží. „Jsou krásné Zayne, díky.“ Řekla jsem a přičichla si k nim.

„Zayne podal by si mi mobil, chtěla bych ještě zavolat mámě.“ Řekla jsem, a těšila jsem se, až uslyším její hlas. „Ehm Ann, nevím, jak bych to řekl, ale tvoje máma.“ Říkal a mě už bylo jasné, že je něco špatně, snažila jsem se vzpomenout na nějaký okamžik na základce nebo ve školce, ale nic se mi nevybavovalo. „Neříkej to.“ Zarazila jsem ho, protože jsem už věděla, co chce říct. „Zayne, já si nepamatuju nic ze školky ani ze základky.“ Řekla jsem a po tváři mi sklouzla horká slza. Utřela jsem slzu „Chci jet domů.“ Řekla jsem a posadila jsem se na posteli výš. „Půjdu pro doktora.“ Řekl a jemně mi rukou sjel po té mé. Já jsem jen kývla a otřela slzy, aby doktor nic nepoznal.

 Vše je v pořádku a já jsem připravená a převoz na nejbližší letiště, kde už na nás čeká 1D letadlo.

Let vrtulníkem jsem celý propřemýšlela a snažila jsem se na něco vzpomenout, ale nešlo to. S mojí zadrátovanou nohou mi do letadla pomáhal sanitář. O berlích jsem se doplazila k nejbližší sedačce a posadila se. V letadle jsem byla zatím jen já a Harry. Cítila jsem se trochu trapně, ale co nadělám, asi tomu neteču. Harry se posadil naproti mně, „Hele Ann, mrzí mě, co se stalo, moc se ti za to omlouvám.“ Řekl lítostivě a udělal na mě něco jako psí očka. „Víš, co jakoby se nic nestalo.“ Řekla jsem a přátelsky jsem ho pohladila od ramene až k předloktí. Do letadla nastoupili i ostatní. „Prosím připoutejte se, budeme vzlétat.“ řekl hlas z reproduktoru. Tak tedy připoutali jsme se a vzlétli.