Story of our Lives-cz

38.

Bože dneska píšu maturitu z angličtiny, matematiky, španělštiny a mám pocit, že jsem úplně dutá. Naposledy jsem si upravila tmavě modré šaty, utáhla jsem si pásek, nasadila ortézu a obula se do černých lesklých balerínek.

Z postele jsem si vzala kabelku a šla do kuchyně. Měla jsem tak stažený žaludek, že jsem ani nesnídala a rovnou zavolala Zaynovi, slíbil mi, že mě dnes odveze.

Nasedla jsem do auta. „Ahoj." Políbila jsem ho. „Ahoj, jsi nervózní?" podíval se na mě. „Vážně ptáš se mě, jestli jsem nervózní." Podívala jsem se na něj nechápavě. „No dobře, ale neboj, ty to dáš." Dal mi ruku na stehno a chvíli mě hladil na uklidnění. Vydali jsme se na cestu a atmosféra nebyla moc příjemná, jsem pěkně nervózní a Zayn nechtěl rýpat nebo co já vím. „Ještě se musíme stavit pro Tess." Řekla jsem a ukázala na odbočku k Tessiné ulici. „Jasan." Odbočil s úsměvem. Tess už stála před domem.

„Ahoj." Řekla Tess nervózněji, než jsem zněla já. „Ahojky." Řekl Zayn. „Ahoj." Řekla jsem. „Ann, já jsem totálně dutá." Řekla Tess. „A co si myslíš, že já." Otočila jsem se na ni. „Hele kočky nesmíte se tak stresovat, není to zdraví." Řekl Zayn. „Zayný je to milý, ale neříkej, že i ty jsi nebyl nervózní." Řekla jsem a Zayn na to ani neodpověděl.

Zastavil nám před školou. „Moc rád bych tam byl s vámi, ale musím ještě něco zařídit, tak hodně štěstí a ať vám to myslí." Řekl a políbil mě, Tess políbil na tváře a vystoupili jsme z auta. Naposledy jsme mu zamávali a odjel.

Bez jakého koly slova jsme došly, až d třídy. „Tess, to musíme dát." Řekla jsem a objala ji. „My to dáme." Řekla Tess. Každá se posadila do samostatné lavice. Nachystala jsem si propisku a čekala, až přijde učitelka. Mezi tím než se do třídy dovalila paní McLerová jsme na sebe s Tess házely různé grimasy.

„Každý se podepíše, Není povoleno používat slovníky, mobilní telefony a ani žádné přístroje umožňující připojení k internetu, jsou povolené kalkulátory a tabulky." Řekla učitelka a všem rozdala papíry. „Ještě nic neotvírejte, podepište se a až napíši na tabuli čas ukončení zkoušky, můžete začít psát, na 10 otázek z angličtiny, 10 otázek z matematiky a na 10 otázek ze Španělštiny či Francouzštiny máte 60 minut." Dodala a začala prát čísla na tabuli. Neváhala jsem ani vteřinu a otevřela test.

„Máte posledních deset minut." Dívala se učitelka na hodinky. ..........................................

„Prosím odložte propisovací tužky a zavřete testy." Řekla paní McLerová, odložila jsem tedy propisku a zavřela test. Naštěstí jsem stihla všechno, ale Bůh ví, jestli to mám dobře. Bezmocně jsem se podívala po Tess a ta taky nevypadala nějak nadšeně. Učitelka nám vybrala testy a propustila nás. Obě jsme zalezly do školní kantýny a koupily si kávu. „Tess." Ani jsem nestihla říct nic jiného a už mě přerušila, „Ne na nic se neptej a ani neříkej tvoje odpovědi." Dala mi ruku přes pusu. „Okey." Zamumlala jsem přes její ruku. Tess oddělala ruku a napila se.

„Slečna Stewart a slečna Clark." Řekl nám velice povědomí hlas. „Paní ředitelko." Řekla Tess povzbudivě. „Dobrý den." Pozdravila jsem. „Ráda vás opět vidím na půdě naší školy." Řekla ředitelka a přisedla si k nám. „Obávám se, že tady ale dlouho nevydržíte, že?" dodala. „Máte pravdu, za dva týdny, už jedeme zase pryč." Řekla jsem a napila se kávy. „Ráda jsem si s vámi popovídala, ale teď se musím také mrknout na vaše testy." Řekla a odešla.

„Bude mi to tu chybět." Pronesla jsem. „Jo to jo, ale kde by si byla radši, na střední nebo se Zaynem." řekla a přidržela mi dveře od školy. „Vážně se ptáš." Podívala jsem se na ni nechápavě. „No vidíš." Popíchla mě.

Domů jsme šli pěšky, sice nám to trvalo o něco déle díky mojí ortéze.

Doma jsem padla na postel mozkovým vyčerpáním, než jsem musela vstát, abych zvedla bzučící mobil. „Haló?" líně jsem zvedla mobil, „Ahoj, tak co? Všechno mi řekni, stihla jsi všechno?" vychrlil na mě Zayn. „Jo mám to všechno." Bylo jediné, co jsem řekla. „A, jakej máš pocit?" zeptal se znovu, „Na pocity ser." Bože já už vážně nepřemýšlím, právě jsem byla před Zaynem sprostá. „Ann si v pohodě?" teď už zněl ustaraně. „Jo, al jsem unavená a to mám zítra zkoušku z ošetřovatelství." Vysvětila jsem mu. „Aha, ok tak já tě nechám odpočinout, mám pro tebe zase přijet?" zeptal se. „To by si byl zlatej." Řekla jsem. „Tak zítra." Řekl a típnul to.

„Ann." Křičela přes celý dům Elis. „Co je." Zařičela jsem zpátky, i když nevím kde je. „Mám rande a chci si něco půjčit." Křičela, až nakonec došla do mého pokoje. „Tak můžu?" řekla, jen jsem ukázala na skříň a nijak se nezajímala, co si vezme. Jen tak jsem ležela na posteli a odpočívala. „Můžu si vzít tyhle?" ukázala mi zelené šaty, které jsem měla na prvním rande se Zaynem. „Ne vezmi si jiný." Stručně jsem odpověděla. „Okey." Řekla a dál se hrabala v mém šatníku. „Tak tyhle?" ukázala mi černé šaty, uplé u krku s krátkou sukní. „Jdeš na pohřeb?" pronesla jsem. „Počkej, něco ti vyberu." Vstala jsem z postele a šla k šatníku. Chvíli jsem se prohrabovala, „Tak tyhle." Vytáhla jsem černé šaty na ramínkách a nadýchanější sukní. „Super, díky." Objala mě a přímo utíkala do svého pokoje.

Dostala jsem hlad a tak jsem šla do kuchyně, udělala jsem si sendvič a posadila se za bar. „Tak co říkáš?" přišla do kuchyně Elis, ty šaty ji hrozně slušeli a ještě, když si k tomu vzala červené lesklé boty na podpatku a krásný náhrdelník ve tvaru křídel. „Jsi nádherná." Řekla jsem s plnou pusou. „Díky." Přisedla si ke mně a upila mi džusu. Vzápětí zazvonil zvonek u dveří. Elis cupitala na podpatcích co nejrychleji, jak jí to šlo. „Ahoj." Zakřičela naposledy a zmizela ve dveřích.

Uklidila jsem si po sobě talířek a šla zpět do pokoje. Osprchovala jsem se a otevřela jsem si sešity z ošetřovatelství.