Story of our Lives-cz

47.

Už uplynuly 4 měsíce od Zaynovi diagnózy rakoviny plic. Pravidelně už 4 měsíce dochází na ozařování. A už je to 5 měsíců, co kluci neměli koncert. Média říkají, že se  skupina rozpadla, nebo že už nikdy o sobě nedají vědět, a v nejhorším, že se kluci rozhádali a už spolu v životě nepromluví. Ale je to vlastně úplně naopak, kluci pilně každý den nahrávají nové písničky a přemýšlejí nad novými videoklipy.

"Ann?" řekl Zayn, beze slov jsem se na něj točila. "Které si mám vzít?" ukázal na mě jedno bílé triko s černou kapsičkou a černou košili s bílými knoflíčky. "Na oběd s rodiči? tu košili." vzala jsem mu z ruky to triko a dala ho zpět do skříně. "A vážně nechceš jít s námi?" zeptal se. "Nemůžu musím do galerie, dokoupila jsem vedlejší prostory a tak potřebuji obvolat nějaké zedníky aby to tam dali do nějakého kulturního stavu." řekla jsem a dala mu pusu na čelo. "Škoda, už to vidím, to bude samé, Zayne a neměl by ses přetěžovat, a Zayne jak to zvládáš, a opovaž se někdy ještě stoupnout na jeviště, A Zayne, A Zayne...." podíval se na mě psíma očima. "Nemůžu." řekla jsem a šla do koupelny. Nalíčila jsem se a šla zpět do pokoje.

"V kolik máte sraz?" zeptala jsem se ho. "Za půl hodiny před vilou." řekl. "Aha, škoda chtěla jsem je alespoň pozdravit." řekla jsem a ze skříně si vzala tmavě modré úzké krajkové šaty s dlouhým rukávem. Oblékla jsem si je, přes ramena hodila černý zimní kabát. Popadla jsem kabelku a už chtěla odejít, ale Zayn mě chytil za ruku. "Ani se nerozloučíš?" pousmál se. Taky jsem se pousmála a dala mu pusu. "No proto." pousmál se. "Já bych nezapomněla." řekla jsem a odešla z pokoje.

Šla jsem rovnou do garáže pro auto. Vzala jsem si jedno ze Zaynovích aut a jela rovnou do galerie, rozšiřuji galerii, protože máme stále víc a víc zájemců.  

Zastavila jsem před galerií a šla do mojí kanceláře, odložila jsem si kabát a kabelku. Ze zásuvky od stolu jsem si vytáhla potřebnou složku. z kanceláře jsem šla do nově koupené, zatím prázdné místnosti. Už by tam měli být zedníci, teda doufám, že tam budou. Když jsem pocházela galerií, na chvíli jsem se zastavila u Zaynova a máminého obrazu, sarkasticky jsem se trochu pousmála a šla dál.

Když jsem došla do rozestavěné části. "Dobrý den." pozdravila jsem 4 zedníky. "Já jsem Anne Stewart." podala jsem ruku jejich šéfovi. "Dobrý den, Mark Katner." řekl. "Nesu plány, jak by to tady mělo vypadat, teda tak jak bych chtěla aby to tady vypadalo." řekla jsem a podala papíry s návrhem. "Na to abychom mohli vysekávat do zdi tyhle výklenky potřebuju stavební plán tohoto objektu, jestli to tady vůbec můžeme udělat." řekl a ukázal mi daná místa na plánu. "Počítala jsem s tím, jsou tady v té složce." ukázala jsem na složku, kterou jsem mu již dala. "Tak dobře, máte nějaké datum, do kdy by to mělo být hotové?" zeptal se. "Nejlepší by to bylo, kdyby jste to stihli do příštího týdne, ale netlačím na vás, mám dost času." řekla jsem a pousmála se. "Dobře, domluveno." řekl Mark a podal mi ruku. "Děkuju." řekla jsem a taky jsem mu podala ruku.  "Naschledanou." řekla jsem a odešla. 

Šla jsem zpátky do kanceláře, když jsem narazila na Zayna a jeho rodiče a jeho obrazu v galerii. "Zayne?" řekla jsem nadšeně. "Tak tady jsi." řekl stejně nadšeně. Zayn mi šel na proti. "Ahoj lásko." řekl a něžně mě políbil. "Ahoj." řekla jsem. Vzal mě za ruku a šli jsme za rodičema. "Ahoj." řekla mamča nadšeně. "Ahoj." řekla jsem a objali jsme se. "Dobrý den." řekla jsem tátovi a podala mu ruku. "Ale no ták, ahoj." řekl a objal mě. Všichni jsme se začali smát. "Omlouvám se." řekla jsem. "To nic." řekl.

"Jaký byl oběd" zeptala jsem se. "Zayn nás vzal vážně do hezké restaurace, a úžasně jsme si popovídali." řekla mamča, vzala si mě dopředějc a kluci šli za námi. "Zayn vůbec nechtěl jít, vypadal jako malé štěně, když mě prosil abych zrušila schůzku a šla s vámi." řekla jsem tišeji. "To znám, Zayn se vždycky tváří tak nevině." řekl a obě jsme se usmály. "Zayne, co kdyby si ukázal rodičům svoji dílnu?" otočila jsem se na něj. "Já ti nevím." řekl, "Ale no tak, nebuď malé štěně." řekla jsem s úsměvem. Zayn se jenom nechápavě podíval. "A je rozhodnuto, ukážu vám Zaynovu malou pracovnu." řekla jsem.