Story of our Lives-cz

44.

Vyzváněcí tón mého telefonu mi už dál nedal spát, tak jsem tedy toho nedočkavce na druhé straně hovoru už nenechala déle čekat, "Haló, doufám že..." ani jsem nemluvila dál protože jsem v mobilu slyšela divné až strašidelné zvuky. "Ann... pomoc." podle hlasu jsem poznala Zayna, mluvil hrozně vyděšeně a zasekával se, "Co se děje." rychle jsem vylezla z postele a rychle si začala oblékat nějaké oblečení. "Pro-sím... přijeď...něc-něco se dě-děje." hrozně se zasekával a vydával děsivé zvuky jako by se dusil. "Zayne, lásko, vydrž už jsem na cestě, poslouchej mě, už nastupuju do auta, za minutku jsem u tebe, hlavně dýchej, nemluv jen dýchej." i cestou jsem na něj mluvila.

Zaparkovala jsem před vilou a rychle jsem spěchala za Zaynem. Odemkla jsem a jen zabouchla dveře. Po chodbě jsem doslova utíkala až do Zaynového pokoje. Rychle jsem otevřela dveře, a nemohla jsem věřit vlastním očím, "Zayne, Zayne vstávej, jedeme do nemocnice." křičela jsem na něj, bezvládně ležel na zemi a od pusy byla na zemi malá kaluž vyzvracené krve. "Zayne, probuď se, no ták, vstávej." křičela jsem na něj. Sama nemám šanci ho zvednout, tak jsem v neuvěřitelném stresu mu zkontrolovala ústa jestli v nich nemá ještě nějakou krev, přesně tak jak nás to učili ve škole. dala ho do stabilizované polohy a rychle vyběhla do Liamova pokoje, má ho hned vedle a Liam je takovej že za ním by šel každej, kdyby potřeboval pomoc. 

Normálně jsem rozsvítila a šla k posteli. "Ann, co tady děláš, vžyď jsou 3 rá" "Liame vstávej, Zayn zkolaboval, prosím musíme ho dostat do nemocnice." skoro jsem až hysterčila. Liam nevyžadoval žádné vysvětlení, hned vyskočil z postele a cestou do Zaynova pokoje si ještě oblékal kalhoty. "Musíme ho dostat do auta." řekla jsem. Liam se na nic nevyptával a bez optání začal zvedat Zayna ze země. "Zayne, Zayne slyšíš mě? No tak vstávej." oba jsme ho podpírali a nesli k autu, "Ann.." Vypustil jemně Zayn z úst po cestě do nemocnice. 

Cestou z auta jsme ho oba zase podpírali pod ramenama, ale tentokrát už trochu spolupracoval, konečně byl při vědomí. "Pomoc." zakřičela jsem na celou chodbu v nemocnici. Okamžitě přiběhl kolemjdoucí lékař a přivez dokonce i vozíček. "Co se stalo?" zeptal se doktor. "Má Hypoplazii a Dysplazii plic, navíc má vrozenou cystickou nemoc plic, dneska mi volal, a pak jsem ho našla doma na zemi s vyzvracenou krví, chvíli byl v kómatu, ale už je zase při vědomí, vsadila bych se že má v plicích sraženou krev." vysvětlovala jsem cestou do ambulance. "Dobře, prosím zůstaňte venku." doktor rukou naznačil ať s Liamem zůstaneme na chodbě. 

Po třech minutách, které za danných okolností pro mě byli dlouhé asi jako tři dny, se rozrazili dveře od ambulance a rychle vezli Zayna na sál. "Co se děje? Proč ho vezete na sál?" zmateně jsem se ptala ale ani jeden s mnoha doktorů mi neodpovídal. Nezbývalo nic jiného než čekat. "Ann, co se stalo?" otočil se na mě Liam. "Zayn mi zavolal, zněl hrozně, celou cetu k němu jsem s ním mluvila aby nezkolaboval a abych ho měla pod kontrolou, ale mezi tím než jsem zaparkovala a doběhla do jeho pokoje zkolaboval, našla jsem ho na zemi s krví u pusy, no a pak jsem šla pro tebe." vyhrkly mi slzy do očí a byl konec, pláč nešlo zastavil, Liam mě pevně obejmul a nepouštěl, nechtěla jsem aby mě vůbec pustil. 

"Promiňte, že ruším, ale jestli chcete, galerie je otevřená, doktor Smíšek ji otevřel, prý už budete vědět kdo to je." řekla jemným hlasem malá blonďatá sestřička. "Děkuju." poděkovala jsem a otřela slzy. "Chci tam jít sama." řekla jsem Liamovi a ještě jednou a krátce jsem ho obejmula. 

Cestou do galerie jsem chtěla napsat Tess a klukům, ale mobil jsem nechala u Zayna v pokoji. Pomalu jsem vešla do galerie, Stoupla jsem si co nejtěsněji ke sklu a dívala se dolů. Zayn byl připojen na spoustu přístrojů a kolem něj byly 4 doktoři. Ležel na operačním stole tak bezvládně akorát z pusy až do plic mu spouštěli hadičku, postupně odsávali sraženou krev, která hadičkou pomalu putovala do sběrného pytlíku, v ruce měl napíchlou flexilu, přes kterou mu do žíly kapala transfuze krve. 

Jen tak jsem stála a dívala jsem se dolů, nic jsem už nemohla dělat, když v tom najednou se doktoři začali po sále neobvykle rychle pohybovat, podívala jsem se na displej, zástava. Do prdele, ne kruciš. Z očí mi začali téct slzy proudem. Oživovali ho asi 3 minuty bez přestávky, než ho naštěstí oživili.  Jediné pochopitelné vysvětlení pro jeho zástavu byla velká ztráta krve. Trochu jsem se vzpamatovala a u bez vodopádů nešťastných slz jsem pozorovala průběh zákroku. 

"Promiň nemůžu tě tady nechat samotnou." uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se a zamnou stál Liam. "Dobře." šeptla jsem a bezmocně jsem si na jeho hruď opřela hlavu. "Dostane se z toho, neboj." uklidňoval mě. "Já vím." řekla jsem potichu.

Posadila jsem se k Zaynové posteli a chytila ho za ruku, Liama jsem poslala domů, teď už jenom budeme čekat, než se probudí. Doktor říkal, že se probudí až ráno, ať jdu domů, ale nemůžu ho tady nechat.

Jen tak jsem seděla na židli u jeho postele a dívala se na něj jak spí. Po dnešku jsem si uvědomila hodně věcí, můžeme si plánovat spoustu věcí, ale vždycky se může něco zvrtnout, kluci musí zrušit turné po Americe, a bůh ví jestli nebudou na pódiu už od teď vystupovat jenom ve čtyřech. Nikdy nemůžeme předpovědět, co bude, nikdy si nemůžeme být jisti ani co se stane zítra, nebo za pár hodin, ale jedno vím, a to že dokud budu se Zaynem, budu šťastná, i když už to možná nebude takový jaký to bývalo, vzrušení a adrenalin musí v životě být, a dokud bude budeme žít. 

**********

"Ann..." uslyšela jsem jemný šepot. Rychle jsem otevřela oči a naklonila se k Zaynovi. "Jsem tady." chytla jsem ho za ruku a s úsměvem jsem se na něj koukala, nic víc neřekl, položil si zpátky hlavu a zavřel oči. 

"Slečno budu vás muset požádat, aby jste odešla, bude velká vizita." oznámila mi sestřička. "Dobře, děkuju." řekla jsem. Vstala jsem ze židle, Podívala jsem se na Zayna, dala mu lehký polibek na čelo a odešla z pokoje. 

Mezi tím jsem si došla pro kávu a posadila jsem se na nejbližší židli u Zaynového pokoje. Právě z jeho pokoje, vyšlo 5 doktorů. Ještě chvíli jsem počkala, až obejdou všechny pokoje a pak jsem šla za nimi. "Dobrý den, chtěla bych se zeptat jak to vypadá se Zaynem Malikem, přijali jste ho dneska ve 3 ráno." řekla jsem. "Paní vy jste z rodiny?" zeptal se mě jeden z nich. "Ano." řekla jsem pohotově. "Pan Malik, měl plíce plné sražené krve, přesně jak jste říkala, odsáli jsme ji a budeme ho ještě monitorovat, ale přežil jen díky vám, kdyby jste ho nepřivezla v čas mohl by se udusit." řekl doktor. "Díky bohu, děkuju." řekla jsem a radostně jsem se usmála, až mi vyhrkly slzy radosti.  "Můžu za ním?" zeptala jsem se. "Samozřejmě." řekl jiný lékař a pousmál se. 

Vešla jsem do pokoje, Zayn už bych při vědomí. "Ahoj." řekla jsem a usmívala jsem se na něj. Zayn jen pozvedl koutky, nemohl moc mluvit, měl totiž v puse trubičku, která mu pomáhala dýchat. Nikdo z nás nic neříkal, jen jsme se na sebe šťastně dívali. Zaynovi začali po tváři stékat malé kapičky slz. "Miluju tě." řekla jsem a utřela mu ty malé slzičky. 

"Mi-lu-ju tě." pomalu a potichounku vykoktal. "Ššš, nevysiluj se." pošeptala jsem a oba jsme se chytili za ruce.