Styles na zabití...

Duchové minulosti

Louis:

Konečně jsem v práci. Vstoupil jsem na okrsek a mířil si to k výtahu, když mě zastavil recepční. „Detektive Tomlinsone?" Otočil jsem se za postarším strážníkem na recepci. „Ano?" Harry zpozorněl a počkal na mě o kousek dál. „Kapitán Cooper vás chce v kanceláři." Poděkoval jsem a přikývl. Harry se na mě lehce usmál a chytil nám výtah. „Něco důležitého?" Zeptal se mě a já nesouhlasně zakroutil hlavou. „Šéf mě chce vidět. Asi mi chce dát jen zbraň a odznak." Usmál jsem se a ledabyle pohodil hlavou. Výtah cinkne a já se rozejdu ke dveřím kapitána. Harry se pousměje a míří k mému stolu. Lehce zaklepu a vejdu. „Kapitáne, chtěl jste... Ou, příjdu za chvíli." Pousměji se a chci odejít, když se náhle osoba otočí a promluví: „Loui?" Dech se mi zadrhne, srdce vynechá několik úderů. Do očí se mi natlačí slzy a z hrdla se vydere jeden vzlyk. Nohy mám jako zcepenělé a ruce se mi najenou začaly potit. Prohlížel jsem si osobu předemnou a nevěřil vlastním očím. Rychle jsem se vzpamatoval, nabral tolik potřebný kyslík a vzal nohy na ramena. Běžel jsem do pitevny. Nečekal jsem na výtah, to bylo zbytečné. Schody jsem bral po dvou nebo po třech, abych byl dole co nejdřív. Slyšel jsem za sebou dvoje zmatené volání. Harryho a jeho. Nedokázal jsem ani odpovědět. Bylo mi to jedno. Hlavně být co nejdál. Rozrazil jsem dveře a hledal Zayna. Snad už tady je. Rozrazil jsem další dveře a vpadl zmatenému brunetovi do náruče a naplno se rozvzlykal. Už mi to bylo jedno. Zayn je můj přítel, zná mě a já znám jeho, jsem s ním v bezpečí. Neptal se na nic, jen si mě přitáhl do pevnějšího objětí, všechny ostatní přihlížející vyhnal a svezl se semnou na zem. Netišil mě, nechtěl nic vědět, jen tiše vyčkával. Hladil mě po zádech a čehral mi vlasy, kam mi dal několik polibků. „Ahhh, jak je to možné?!" Křičel jsem do prázna. Chtěl jsem se uklidnit, ale prostě to nešlo. Svým neutichajícím pláčem jsem mu máčel bílý plášť i košili co měl na sobě, ale v tuhle chvíli jsem na to nebral ohledy. Je mi zle. Můj dosavadní život se začal bortit jako domeček z karet a já se stále dusil vzlyky a nechával se zmítat v bolesti a vzteku.

Harry:

Pokýval jsem na Louise a mířil k našemu stolu. Je to sice Louisův stůl, ale jsem tam stejně jako on, takže je to náš stůl. Zasmál jsem se nad sebou a ještě než jsem dosedl, volal na mě Niall a já se rozešel za ním. „Kde jsi nechal Louise?" Zeptal se Payne a poplácal mě po rameni. „Šel za kapitánem. Asi mu chce dát odznak a zbraň." Oba souhlasně pokývali a z příjemně nenucené konverzace nás vyrušil až náhlý vzlyk. Všichni tři jsme se otočili za zvukem a zůstali zcepeněle stát. Louis plakal. Vyběhl z kanceláře a běžel ke schodům. „Louisi!" Zavolal jsem za ním a semnou ještě někdo. Podíval jsem se na dotyčného a stejně jako on mě, jsem si ho prohlížel. Vysoký namakaný maník s účesem alá mariňák se na mě koukal tak dlouho, až mi to bylo nepříjemné. Dvoje zalapání po dechu za mnou mě vytrhly z očního kontaktu s borcem ve dveřích kapitánovy kanceláře. „Co se děje? Kdo to je? Vy ho znáte?" Oba souhlasně přikývli, ale nic neříkali. Jen se rozešli za dotyčným a začali se s ním objímat. Co se to tu děje? Rozhodl jsem se jít hledat Louise. Nejdřív jsem šel do pitevny. Vím, že je Zayn jeho nejlepší přítel. Třeba bude tam. Otevřel jsem jedny dveře, ale bylo prázdno. Už už jsem se chystal opustit místnost, když se ozvaly další vzlyky. Šel jsem podle zvuku a došel až do místnosti, kde jsem se posledně skácel k zemi. O stěnu tam byl opřený Zayn a v náručí pevně svíral Louise. Ten se dusil svým pláčem, ale nebral na to ohledy. Zayn mě zpozoroval a pokynul mi abych se posadil k nim.

Louis:

Jako mávnutím proutku jsem se uklidnil. Ve vzduchu se vznášel lehký odér kolínské, kterou používá pouze Harry. Měl jsem zavřené oči a vdechoval omamnou vůni Zayna a kolínské mého Harryho. „Harry?" Pronesl jsem potichu. Hlas jsem měl zdrsnělý dlouhým pláčem, až jsem se polekal jak to zní. „Ano Lou?" Řekl tiše. „Jsi tady." Nebyla to otázka, spíš konstatování, přesto jsem dostal odpověď. „Ano jsem. Nechtěl bych být nikde jinde než tady." Slyšel jsem v jeho tónu hlasu lehký úsměv. Odlepil jsem se od Zayna a podíval se na Harryho. Zrak jsem měl ještě stále lehce rozostřený a zakalený. Promnul jsem si oči a uvědomil si, že svým pláčem jsem někde startil své kontaktní čočky. A brýle mám nahoře ve stole. Natáhl jsem ruku k Harrymu a když mě za ni chytil, přitáhl jsem si ho k sobě. Nevadilo mi, že sedím natisklý na Zayna a ještě na něj natlačím Harryho. Objal jsem je oba dva a nechtěl pustit z medvědího sevření. „Někde jsem si vybrečel čočky. Jelikož je nenajdu, musím si zajít pro brýle." Uchechtl jsem se nad představou sebe, jak hledám kontaktní čočky někde po cestě z oddělení až sem. „Zavolám Liamovi, aby je sem donesl." Přikývl jsem. „Ale ať přijde sám." Zayn se na mě trochu nechápavě podíval, ale přikývl. „Ty nosíš čočky?" Jen jsem přikývl a Harry se na mě zasmál. „Nedokážu si tě představit v brýlích." „Tak to se ti za chvíli splní." Pokusil jsem se o úsměv, ale spíš to muselo vypadat jen jako škleb.