Lady Ambrosia

493 48 0
                                    

Harry:

„Louisi?" Zavolal jsem do útrob bytu. „Ano?" Ozvalo se mi tlumeně. „Kde jsi?" Zase jsem křiknul. „Jsem v koupelně." Ozval se a otevřel dveře. „Co se stalo?" „Nic, jen, že máme byt zase sami pro sebe. Tak mě napadlo..." Telefon. „Proč ti vždy musí zvonit telefon?" „To je proto, že jsi moc nadržený." Zazubil se na mě a políbil mě. Jen v boxerkách přešel ke svému telefonu a zvedl ho. „Ahoj." Chvíli mlčel a pak se zamračil. „Ne, už tam nebydlím. A nemyslím si, že je dobrý nápad mě kontaktovat." Dodal lehce naštvaně. Raději jsem šel ke stolu a dělal, že koukám do monitoru, ale poslouchal jsem ho. „To je mi jedno. Nepřeju si, abys mi volala nebo za mnou chodila. Je to tvůj problém a já s tím nic nemám společného. Chtěl jsem ti pomoct, ale teď je už moc pozdě. Mrzí mě to, ale nemůžu s tím nic dělat." Dodal trochu sklesle a otočil se ke mně zády. Přecházel po ložnici, jako lev v kleci a mračil se. „Mě to nezajímá. Pochop mě!" Položil hovor a mrštil telefonem do přikrývek. „Nechci o tom mluvit." Otočil se na mě a já přikývl. Jasně, že mě zajímalo, co to bylo, ale nechal jsem to být. „Pojď ke mně." Přitáhl jsem si ho na klín a objal ho svými pažemi. „S tebou jsem v bezpečí, že?" „Jistě." Zas tak jsem si tím jistý nebyl. Přitulil jsem se k němu a vdechoval vůni sprchového gelu a kolínské. „Harry?" „Hm?" Broukl jsem mu do krku. „Že mi nic netajíš?" Napnul jsem se. „Co tím myslíš?" „Říkáš mi pravdu?" Mlčel jsem. Louis se na mě otočil a s ublíženým pohledem vstal. „Vždy ti popravdě odpovím na tvé otázky." Dodal jsem. „Je pravda, že mám před tebou nějaké tajemství, ale pokud je budeš chtít říct, řeknu to je." „O jaká tajemství jde?" „Například" Zase jsem si ho stáhl na klín. „Když mi bylo dvacet vydal jsem desku. Taky jedno z mých tajemství je, že mám tajný účet, chceš vědět i pin?" „Ne to ne. Ale deska?" Zasmál se. „Jasně. Taky jsem napsal i jiné knihy, které si koupila jenom moje matka." Zasmáli jsme se společně. Zbytek jsem mu nemohl říct. „Dobře, to mi bude stačit. Měli by jsme se obléct." Přikývl jsem a Louis vstal z mého klína.

Louis:

Cítím, že mi Harry něco tají, ale já před ním mám taky tajemství, která chci, aby zůstala tajná. Například moji rodinu. Oblékl jsem se a společně jsme nasedli do auta. Vyrazili jsme na stanici. Jen co jsme dorazili a otevřel se výtah, už čekal Liam s novinkami. „Co se stalo? Zase vražda?" Zeptal se Harry. „Tentokrát ne. V obchodě našli chlapce. Živého, je v nemocnici Gateways Hospital." „Dobře, pojedeme tam." Řekl jsem a otočil se zase k výtahu. „Niall ať se koukne na záznamy z kamer a vyslechněte toho, kdo ho našel." Ještě jsem stihl dodat, než se zavřel výtah.

Dorazili jsme na pokoj, kde chlapec ležel a už u něj byla sociálka. „Dobrý den, jsem Arleen Rowenová, vy musíte být detektiv Tomlinson?" „Ano to jsem já a toto je náš konzultant Harry Styles." Ukázal jsem na Harryho a ten si s ní potřásl rukou. „Jak je na tom?" Ukázal jsem na chlapce, který byl duchem nepřítomný. „Nekomunikuje. Je to autista a očividně byl pryč dlouho." Oba jsme přikývli a do místnosti vešel doktor. „Zdravím, vy jste od policie?" „Ano, detektiv Tomlinson." „Chlapec se jmenuje Bradley Wood. Je mu dvanáct a je zcela zdravá až na pár boulí a odřenin. Už jsme volali rodiče." „Co to má na obličeji?" Zeptal se Harry. „Nějaké rituální značky? Nevím." Koukl se doktor a po chvíli odešel. „Ano, Nialle? Co jsi našel?" „Ahoj, zjistil jsem, že ten chlapec, Bradley, je tři roky mrtvý. Rodiče to nahlásili. Tak mi řekni, jak je možné, že podle DNA a všeho je ten kluk v nemocnici Bradley Wood?" „Tak to opravdu nevím Nialle, našel jsi ještě něco?" „Jo, další dvě děti se našly před pěti a třemi lety. Chlapec a dívka. Věk nalezení bylo dvanáct a oba měli stejné malůvky na obličeji. Zjistil jsem, že všechny tři děti byli nějak postižené a rodiče je chtěli dát k adopci." „Díky, přišli rodiče, ozvu se." Zavěsil jsem a nechápal nic z toho, co mi Niall řekl. „Dobrý den, jsem detektiv Tomlinson, jste Woodovi?" „Ano, co se stalo našemu synovi?" „Je v pořádku, ale zjistili jsme, že měl být mrtvý a že jste ho chtěli dát k adopci." Muž se zhrozil. „Cože? To není pravda." Přišel k synovi a objímal ho. „Budeme vás muset předvést k výslechu." Dodal jsem a odešel z místnosti, nechal jsem tam s nimi strážníka, který je má pak přivést.

Styles na zabití...Kde žijí příběhy. Začni objevovat