Styles na zabití...

Pravda a doznání

Harry:

Když jsme se vrátili domů po našem posledním případu, práskl jsem sebou na pohovku a odmítal se zvednout. „Tohle mě vyčerpává." Zanaříkal jsem si. „Já vím, mě taky. Ale můžeš s tím skončit." Otočil jsem se na Louise, který si stahoval svetr. „Proč bych to dělal?" „No možná proto, že co se známe, napsal jsi toho kolik kapitolu?" Ublíženě jsem na něj hleděl. „Tak to mi křivdíš. Mám skoro tři." Otočil jsem se a dělal naštvaného. Louis ke mně přiskočil a objal mě. „Tak to pardon." Začal mě hladit ve vlasech a já si začal uvědomovat, že takhle to dál nejde. Nemůžu mu lhát. Koukal jsem na něj, jak se mu napíná čelist a kolem úst se mu tvoří malé vrásky, když se usmívá. Bodlo mě na hrudi a srdce se mi sevřelo. Vždyť já ho miluju a od začátku mu ničím život. „Chci, abychom odjeli." Řekl jsem do ticha a Louisovi strnula ruka v mých kadeřích. „Prosím?" „Chci, abychom odjeli." „Ale proč? Mám tady práci a ty tu máš rodinu." Sedl jsem si a koukal na konferenční stolek před sebou. „To ti nemůžu říct." „Pokud mi nemůžeš říct, proč mám jet s tebou, tak nevidím důvod abych tady dneska zůstával." Naštvaně se zvedl a odpochodoval do parta. Vydechl jsem a zvedl se, že půjdu za ním, ale zazvonil mi telefon.

„Ano?" „Jak jde tvůj úkol?" „Nic moc." „Vím co se mezi vámi děje. Máš zakázáno někoho milovat. Copak chceš, aby mu někdo ublížil?" „Už mu ubližuju dost. Končím. Tohle nemá smysl. Už to pro mě není jenom hra." Telefon jsem položil a otočil se ke schodům na kterých stál Louis se slzami v očích, ublíženým pohledem, strnulým tělem a cestovní taškou přes rameno. „Louisi." Vydechl jsem. On se oklepal, jako by mu přešel mráz po zádech a sešel poslední tři schody. Namířil si to k hlavním dveřím, kde si nazul boty a sahal po klice. „Louisi, vyslechni mě." „Nechci nic slyšet." „Louisi, prosím." „Ne!" Vykřikl na mě a otevřel dveře. Zarazil se a koukal do chodby. „Miloval jsi mě doopravdy nebo to byla jen hra?" Řekl tiše a já k němu o pár kroků přistoupil. „Miluju tě od prvního pohledu do tvých očí." Stál jsem jen kousek od něj. „Chtěl jsi mi ublížit?" Otočil se a nechával slzy aby smáčely jeho krásnou tvář. „Měl jsem. Ale nikdy bych to nedokázal. Jsi pro mě všechno. Prosím, nechej si to vysvětlit. Řeknu ti úplně všechno. Co budeš chtít, jen neodcházej ode mě." Louis si skopl boty z noh a hodil tašku na zem. Zavřel jsem za ním dveře a šel k němu na pohovku.

Louis:

Seděl jsem na pohovce a snažil jsem se, abych se neklepal. Měl jsem vztek, ale i strach. Strach z neznáma. „Tak mi to pověz, všechno od začátku." Pronesl jsem jak nejklidněji jsem mohl. Tváře od slz jsem si už dávno setřel a nedovolil dalším, aby se draly z mého nitra. „Dobře, tak od začátku." Přikývl jsem. „Fajn. Bylo mi šestnáct, když se ozval můj pravý otec, chtěl abych k němu jel na léto. Řekl jsem si proč ne? Bude to fajn, strávím s ním víc času a on mě konečně pozná. Jenže místo letních prázdnin jsem tam byl skoro dva roky. Nakonec jsem utekl a vrátil se zpět domů. Ale už jsem byl jiný člověk." „Pořád nechápu, proč si mě tahal za nos." Pronesl jsem a byl trochu nesvůj. „Zařekl jsem se, že otce nikdy nechci vidět, jenže si mě našel. Využil mě k různým špinavostem. Procestoval jsem svět, to ano, ale ne kvůli památkám a námětům na knihu. Abych pro něj vyřizoval účty, zabíjel pro něj." Odtáhl jsem se od něj a snažil se nahmatat mou zbraň, kterou jsem si ale nechal nahoře. Já blbec. „Tobě nechci ublížit. Nikdy jsem nechtěl." „Proto toho víš tolik o těch vraždách co řešíme? Proto vždycky přijdeš s nejpřesnějším scénářem? Proč jsem si ničeho nevšiml?" „Nechtěl jsem, aby sis všiml. Vždy jsem odvedl tvou pozornost, potom jsi mohl žít normální život." „Normální?" Křikl jsem nevěřícně. „Dobře, moc normální ne, ale v rámci možností... Nicméně můj otec mě znovu kontaktoval, dnes, proto musíme odjet, jinak nás zabijí, oba." „Já nikam nepojedu. Schovávám se dost dlouho. Už mě to unavuje a chci s tím skončit." „Já vím." „Nic nevíš." Zakroutil jsem hlavou. „Vím, všechno o tobě vím." Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou. To nemůže myslet vážně. „Takže proto mi vyhořel byt? Proto mě postřelili?" Čekal jsem na odpověď, možná jsem to nějak tušil celou dobu. Lehce přikývl a mě se spustily další slzy, které jsem nemohl zadržet.

Harry:

„Louisi, už to nechci dělat." Koukal jsem na něj a natáhl k němu ruku, abych mu setřel slzy. Neucukl. Vtiskl se mi do dlaně a napětí opadlo z jeho strnulého těla. „Co chceš, abych udělal? Mám ho zatknout? Zabít?" Koukal na mě těma velkýma očima a čekal na mou odpověď. „Potřebuju ho najít, zabiju ho sám." „Chci začít od začátku." „Jak to myslíš?" „Jsem Louis William Tomlinson, jsem detektiv na policejní stanici v L.A., Jsem gay, snoubenec kvůli mně zemřel. Narodil jsem se v Anglii, mám hodně sourozenců, tedy měl jsem, než jsem skoro všechny zabil. Mám jizvu na zádech od mého nevlastního otce, znásilnil mě a pak mě chtěl zabít. Utekl jsem do Ameriky a našel si novou práci, nové přátele a novou rodinu." Když tohle říkal, cítil jsem vlnu vzteku. Avšak neměl jsem vztek na Louise, ale na ty kdo mu ubližovali. „Jsem Harry Edward Styles. Mám syna ze sexu na jednu noc. Nikdy jsem nebyl ženatý. Jsem spisovatel a myslím, že dobrý. Jsem vrah, zabil jsem hodně lidí. Studoval jsem na internátní škole v Anglii. Jsem bisexuál a lásku jsem si kupoval. Mám tolik peněz, že by se nevlezly do tohohle pokoje, kdybych je vybral. A jsem zamilovaný. Do tebe." Louis se natiskl na mou hruď a vydechl. „Nechci abys mi lhal. Nikdy. Rozumíš? Druhou šanci nedostaneš. Miluju tě natolik, že nemůžu dýchat, když jsi se mnou a dusím se, když se mnou nejsi. Zklamal jsi mou důvěru a teď si ji musíš získat zpět. Už to nikdy nebude jako dřív." „Už to nikdy nebude jako dřív." Zopakoval jsem a konejšil ho v náručí. „Takže jsi lhal i v tom, že chodíš na střelnici? A kde jsi přišel k těm svalům?" „Prošel jsem výcvikem. Na střelnici chodím, abych si udržel mušku. A svaly? Fitko lásko. Pojď. Pojedeme na nákup." Louis se na mě podíval a narovnal se. „Nebo chceš donášku? Nemáme tu nic na jídlo." Usmál jsem se. „Pokud mi slíbíš, že mě nikdo nezabije, pojedu." „To ti slíbit nemůžu, ale pokud ti někdo bude chtít ublížit, zabiju ho." Louis se usmál a vstal. „Tak v tom případě ano." „Počkej ještě." Pronesl jsem a přitáhl si ho zpět. Políbil jsem ho a svalil ho pod sebe. „Je mi líto, že jsem ti lhal a ubližoval ti. Budu se snažit, aby se to už nikdy neopakovalo." Louis mi pohledem přejížděl po tváři, ale nic neříkal. Začal jsem ho zase líbat a laskat jeho tělo.

Louis:

Zajel jsem mu pod tričko a vzdychl nad tím tělem. Stáhl jsem mu ho přes hlavu, aby se i oči pokochaly. Kalhoty letěli o chvíli později. Vzrušující bylo nejenom jeho tělo, ale i fakt, že jsme v obýváku na pohovce a kdokoliv může přijít domů. Nechával jsem si laskat tělo jeho horkými a naléhavými polibky. V mysli mi však hlodalo, proč já? A proč on? Proč zrovna teď? Tolik otázek a žádná odpověď. Harry sklouzl polibky až k mému podbřišku a vzal mou chloubu do pusy. Ten pohled byl k nezaplacení. On mezi mýma nohama. Úžasné. Celou dobu se na mě koukal přes své dlouhé řasy a slastně mručel. Vyhoupl se nade mě a pomalu do mě vnikal. Prohýbal jsem se v zádech a prosil o víc. Chytil jsem ho za ramena a své tupé nehty mu zasekával do kůže. Když do mě zajel úplně prokousl jsem si ret, ze vší té slasti. Vzdychali jsme do ticha domu a nechávali se unášet slastí. Bylo to tak dobré a tak jiné než jindy. Harry mi líbal krk a lehce ho skousával a vtahoval mou kůži mezi své rty. Kousl víc a já sykl nad náhlou bolestí. Odtrhl se od mého krku a koukl mi do očí. Jeho byly černé a toužebné. Na rtu měl kapičky mé krve. Na čele krůpěje potu a vlasy rozčepýřené od mých prstů. Zase se sklonil k mému krku, tentokrát z druhé strany a já nás přetočil. Dopadli jsme na měkký koberec vedle pohovky a oba se tomu zasmáli. Harry do mého krku zamručel a chytil mě za zadek, který hladil a mačkal. Dováděl mě k šílenství. Pomáhal mi, a já obdivoval svaly na jeho rukách. Nehty jsem mu zatínal do hrudi a bylo mi jedno, jak to bude vypadat večer nebo zítra. Bylo mi jedno, zda ho to bude bolet. Prohl jsem se v zádech a dostal nový úhel. Netrvalo dlouho a udělal jsem se mu na břicho. Harry však neubral na tempu a stále přirážel do mě. Už jsem skoro křičel. Ucítil jsem, jak se Harry vzepjal a s dravým výkřikem se mi udělal hluboko do těla. Ležel jsem na jeho hrudi a poslouchal zběsilý tlukot jeho srdce. „Je to jako hudba." Pronesl jsem do nastoleného ticha. „Co." „Tvoje srdce. Jak tluče. Je to jako hudba." Lehce se zasmál a odstrčil mi vlasy z čela. „Bylo to neuvěřitelné, ty jsi byl neuvěřitelný." Usmál jsem se, zrudl a kousl se do rtu. Tedy chtěl jsem, ale už jsem ho měl prokousaný. Sykl jsem a jazykem přejel přes spodní ret. Ucítil jsem krev, svou krev. Ret mi stále lehce krvácel. Harry chytil můj poraněný ret mezi dva prsty a koukal na něj. „Chlebodárce." „Prosím?" „Chlebodárce, tak mu říkají." Pronesl a pohladil mě po tváři.