Styles na zabití...

Hlava v rukou

Harry:

Louis klepal na moje dveře s tím, že mám vstávat, že máme případ. Neohrabaně jsem doslova vypadl z postele a po mém excelentním pádu se rozlítly dveře. „Kriste, Stylesi. Co tu nacvičujete? A oblečte se, nezapomínejte, že už tu nebydlíte sám." Louis se zašklebil nad mou nahotou a já elegantně vstal a došel k němu. „Neříkejte, že se vám nelíbí co vidíte." Lehce arogantně jsem mu koukal do očí a čekal co z něj vyleze. „Nemůžete si to nechat na večer? Jsem stále pod zákonem. A táto, obleč se. Chápu, že máš stavy ukazovat se všem okolo sebe, ale prosím." Ed si zakrýval obličej a málem se svalil ze schodů. „Vidíte, hněte sebou." Louis koukal všude jinde jen ne na mě. Otočil jsem se a došel ke skříni a bleskově se oblékl. „Hněte kostrou. Ještě jedna otázka, kde máte matku?" Otočil jsem se na něj a mykl rameny. „Nejsem sice její chůva, ale když vám to nedá spát, je v lázních. Zotavuje se po těžkém rozvodu." „Aha. Vídáte se s otcem?" Co? „S tátou ano, ale matka se nerozvádí s mým otcem, nýbrž s třetím manželem." Louis vykulil oči a nevěděl co říct. „Klid, taky jsem na to neměl co říct." Zasmál jsem se a oblékal si svetr. „Proč máte můj svetr?" Koukl jsem se na Louise a pak na sebe do zrcadla. „Ten je váš? Už jsem myslel, že se mi scvrkává oblečení. Asi ho sem dala hospodyně." „Vy tu máte hospodyni?" Louis koukal jako v Jiříkově vidění a já přikývl. „Nemyslel jste si, že tenhle velký barák uklízím sám nebo snad moje matka. A kdo podle vás chodí nakupovat?" Pronesl jsem a Louis přikývl. „Kdyby jste chtěl něco speciálního, na lednici je nákupní seznam. Připište tam co chcete." Ukázal jsem do větru a dál se tím nezaobíral.

Louis:

„Stylesi, jdete?" Křikl jsem do domu a čekal s klíčema u dveří. „Jsem hned dole." „Jasně, to jsi říkal před deseti minutami." Pronesl jsem si pro sebe. „Takže my si už zase tykáme?" Objevil se hned za mnou a já se polekaně otočil. „Ne." Rychle se obul a my mohli konečně na místo činu. „Co se vlastně stalo?" Ptal se Harry, když jsem zajížděl ke krajnici. „Uvidíte. Tohle bude přesně to co pro vaši knihu potřebujete." Zasmál jsem se a vešel do krámku. „Okultní obchod?" Harry se znechuceně koukal kolem sebe. „Copak, nevěříte na tyhle věci?" Pronesl jsem a koukal kolem sebe. „Věřím v Boha a to mi stačí. Navíc mám své fantazie dost." Zasmál jsem se. „Ahoj kluci, jak se dneska spalo?" Zayn na nás mrkl a já zčervenal. „Loui, nemusíš se červenat." „Klid, Zee, jo. Nic se nestalo a ani nestane. Každý spíme v jiném pokoji. Co se tu stalo?" „Majitel obchodu zemřel." „No fuj. Kde má Kriste hlavu?" Harry se zděšeně koukal. „A podle čeho jste poznali, že je to majitel?" Harry vypadal, že každou chvíli bude zvracet. „Kde je ta hlava?" Ptal jsem se. „No na to jsme nepřišli. Není tady." „Jak jako není?" Zamračil jsem se. „No není." Zayn mykl rameny a dal se do ohledávání. „Jsou tu nějaké otisky od bot, snad z toho něco vydolujeme." Přikývl jsem. „A co kamery?" Niall nesouhlasně zakroutil hlavou. „Fajn, kdy umřel?" „Kolem půlnoci, taky má za nehty nějaký prášek. Až bude toxikologie dám vědět." Přikývl jsem. „S Harrym zajedeme k ženě a vy s Paynem se zkuste poptat v okolí."

Harry:

Zazvonili jsme a ve dveřích se objevila celkem pohledná čtyřicátnice. „Dobrý den, detektiv Tomlinson a náš konzultant Styles. Chtěli by jsme vám říct, že váš muž je mrtvý." Žena si setřela slzu a přikývla. „Já vím." „Cože?" Nevydržel jsem to a Louis do mě bouchl. „Omlouvám se, ale jak to, že to víte?" „Můj muž zemřel před rokem." Další cože? „Ale my jsme našli jeho tělo." „To není možné, byl zpopelněn." „Omluvte mě, ale jste Maria Johansonová?" „Ano to jsem, ale říkám vám, že můj muž loni zemřel." „Promiňte za vyrušení." „Nic se nestalo." Usmála se a zavřela dveře. „Co se to tu děje? Jak může být mrtvý dvakrát?" „Nemůže." Pronesl Louis a nasedl do auta. Vytočil číslo a nastartoval. „Ano Louisi?" „Zayne, řekni mi, kdo je naše oběť!" „Jak to jako myslíš? Je to přece Carlo Johanson. Ano, zvláštní jméno, ale já nemám co mluvit." „Tak to nemyslím, Zayne. Zrovna jedeme od ženy oběti a ona tvrdí, že její manžel je rok mrtvý a zpopelněný!" Křikl do telefonu a Zayn na chvíli mlčel. „Tak kdo mi do prdele leží na stole?" „Nemám ponětí." Ani se nerozloučil a zavěsil. Zastavili jsme na parkovišti a oba se vyřítili na stanici. „Harry, přišla vám zásilka." Přikývl jsem a šel k našemu stolu. Natěšeně jsem rozbalil a zhnuseně koukal na obsah balíku. „Pánové, kde je Zayn? Našel jsem pro něj hlavu." „Jakou hlavu?" „No TU hlavu!" Louis se otočil a přiběhl ke mně. „Nesah-" Zvedl jsem hlavu a zastavil se, když jsem uslyšel cvakavý zvuk. „Stylesi! Proč jste na to proboha sahal?" „Nevím, jsem zvědavej. Co jsem udělal?" „Odjistil jste rozbušku!" Řekl skrz zaťaté zuby. „Tak pardon, chtěl jsem se jenom kouknout, chci, aby všechno v mých knihách bylo ověřené." „To jako musíte na všechno šahat? Jak to asi bude autentické, když budete tuhej?!" Křičel po mě. „Nekřičte po mě. Neudělal jsem to schválně. Nevěděl jsem, že pod tím něco je." Byl jsem nervozní. „Nehejbejte se. Zavolal někdo pyrotechniky? A okamžitě evakuujte budou, diskrétně." Křikl Louis. „Louisi, co se stalo?" Kapitán. „Tady pan Styles zvedl hlavu a odjistil rozbušku." „Hlavu? Jakou hlavu?" „Hlavu naší objeti, ale neudělal jsem to naschvál."

Louis:

Pyrotechnici tu už byli a dali Harrymu speciální oblek a mě taky. Odmítal jsem odejít. „Dal bych si kafe." „Až tady skončíme, zajdeme si na jedno." Usmál jsem se na něj, ale nebyl jsem si tím jistý. „Louisi, mám strach." „Nemusíte se bát. Nic se vám nestane, rozumíte?" „Už mi začínají trnout ruce a dlouho to už nevydržím." „Pánové. Myslíme si, že je to velmi silná trhavina. Jestliže se něco pokazí, vybouchne celý okrsek." „Tak to je parádní. A máte i nějaké pozitivní zprávy?" Muž v obleku na mě koukla a nesouhlasně kývl hlavou. „Louisi, chci, aby jste odešel. Zajděte do mé kanceláře, kde mám sepsanou závěť. Zavolejte matce, ona zná kombinaci k sejfu a slibte mi, že se postaráte o Eda a jeho dítě." „Nic se vám nestane." „Louisi, prosím." „Slibuju, ale nesouhlasím s tím." „Jste jediný, kdo se se mnou baví, protože chcete poznat mě ne moje peníze nebo slávu." „Doma je sejf?" „To je jediný co vás zajímá?" Přikývl jsem. „Já si vám tu vylívám srdce a vy myslíte na sejf." „No co? Jen mě to zajímá." „Pokud se to povede, chci vás pozvat na večeři." „Proč?" „Protože mám hlad." „Ale to jsem nemyslel, proč chcete pozvat mě?" „Protože se mi líbíte. A mám hlad." Začal jsem se smát.

„Louisi, můžu s vámi mluvit?" Otočil jsem se za hlasem a Harry kývl. „Co se děje?" „Myslíme si, že ta bomba je falešná." „Cože?" „Myslíme si, že" „Já jsem vás slyšel. Ale jak je to možné?" „Nejsme si jistí." „Vy si nejste jistí? Co když to Harry pustí a odpálí nás to všechny." „Šéfe, to není bomba. Je to nějaké zařízení pro děti." Přišel nějaký muž a já se zasmál. „Takže on to tam drží víc jak dvě hodiny a ona to je hračka?" Oba přikývli. „Dobře, zajdu mu to říct." Zase přikývli. „Harry, je to vážný. Nedá se to zneškodnit. Teď vás chytím a trhnu s vámi na zem. Tím vás zalehnu a možná nezemřeme." „Cože? Louisi, to nemůžete udělat!" Byl už hysterický. „Vlezu si mezi vaše ruce, hlavně buďte v klidu." Vměstnal jsem se mu mezi ruce a objal ho kolem pasu. „Kdyby jsme nebyli v tak blbý situaci, tak bych dokonce řekl, že se mi to líbí." Koukl jsem se na Harryho a víc se na něj natiskl a vdechl jeho okouzlující vůni sprchového gelu, kolínské Armani a mentolového dechu. Prostě Harryho osobitou vůni. „Jo to i já." Zasmál jsem se a povalil ho na zem. Harry pustil hlavu a měl křečovitě zavřené oči. Začal jsem se strašně smát. „Co se stalo?" Koukal kolem sebe a když jsem vstal, začal se osahávat, jestli je v celku. „Byla to jen hračka." „Tak přece jste to dělal, aby jste mi byl blíž, co?" Zazubil se a já mu pomohl na nohy. „Teď tu večeři, prosím a chci vidět ten sejf." Zasmál jsem se a rozešel jsem se odevzdat speciální oblek.