Styles na zabití...

Chlebodárce

Harry:

Cítím se naprosto dokonale. „Už jsme si všechno vyjasnili?" „No tak to doufám." „Už nikdy mi nebudeš lhát?" „Už nikdy." Zase jsem si lehl a koukal do stropu. Asi by bylo třeba vymalovat. „Nad čím přemýšlíš? Jak zabiješ svého otce?" „Hm, ne. Měli by jsme nechat vymalovat. Koukni na ten strop. Je to už hnusné a stěny se mi taky nelíbí. Jakou barvu by jsi chtěl?" „Ty přemýšlíš nad tímhle?" Pohled jsem zaměřil na něj a koukal mu do tváře. „Kdybych přemýšlel nad otcem, hned teď bych ho šel zabít. Ale na to bude spousta času později. Tak jakou barvu?" Vytřeštil oči a koukal na mě. Vybídl jsem ho k odpovědi a lehce ho hladil. „Dobře, tak se budeme bavit o barvě. Jsme v obýváku a myslím, že hnědá by se sem hodila, ale ne taková tmavá. Myslím stejnou barvu jako má káva s mlékem." „Taková jakou ti dělám ráno?" „Je, přesně tahle. To je hezká hnědá, ne?" Koukal mi do očí a lehce se usmíval. „Jo to je hezká barva. A co ložnice? A ostatní pokoje?" Přitulil se ke mně a vyfoukl vzduch. „A co bílé pozadí a nějaké ornamenty?" „Já ale neumím kreslit." „No a? Já taky ne. Proto to bude tak dokonalé. Nebude to přesné a nikdo to mít nebude. Bude to boží." Koukal jsem na ten jeho zasněný pohled do neznáma a usmíval se nad tím. „Tak se zvedej." „Co? Proč?" „Protože jedeme nakoupit barvu a jdeme malovat." „Teď? Zítra musím do práce." „Jo teď. Potom budeme mít jiné starosti a je třeba si užít dokud je čas." Oči se mu rozšířily a lehce se přimhouřili. Ten pohled nevěstil nic dobrého. Louis na mě skočil a načal mě lechtat. Když zjistil, že nejsem lechtivý zamračil se a začal mě popichovat a lehce štípat. „Louisi. Je mi to nepříjemné." „Alespoň nějaká reakce, když nejsi lechtivý." Pronesl a začal mě kousat.

Louis:

Zajeli jsme do obchodu a nakoupili asi hektolitry barev a různých blbostí, jako folii a štětce a válečky a různé pigmenty, abychom měli hezké barvy. Bylo to nudné. Harry se zastavil v jednom regálu a přemýšlel, že si koupí nářadí a bude, jak on tvrdil, domácí kutil. Jenom jsem se smál. Co jiného jsem mu měl říct? Haló, ty a kutil? Jako promiň, ale to byl vtip nebo jsi to myslel vážně? Asi by mě za to zabil. „Čemu se ksichtíš?" Houkl na mě a já se opřel o vozík. „Tobě. Domácí kutil?" „No a proč ne?" Pokrčil rameny a já ho táhl od různých šroubků a šroubováků. „Tobě bych nedal vyměnit ani žárovku. Natož abych po tobě chtěl, abys mi vyrobil třeba skříň nebo botník. To by dopadlo." „Proč si myslíš, že jsem tak neschopný?" „Ale to jsem neřekl, Zlato. Jen si myslím, že by jsi byl zavřený ve své „dílně" hodiny a pak by jsi vylezl, celý od barvy a krvácejícím prstem nebo hůř a nadával by jsi, že se na to vysereš a nakonec by jsi jel skříň nebo botník buď koupit nebo objednat k truhlářovi. Nemám pravdu?" Harry se na mě ukřivděně koukal a pak si povzdechl. „Ty mě tak dobře znáš." Zasmál jsem se a vzal ho za ruku. „Neměň se, prosím." Harry se na mě koukl a usmál se. „Pro tebe všechno. Jak si přeješ." Šli jsme už k pokladnám, když se Harry zastavil a zase si něco prohlížel. „Jdu k pokladně, počkám na tebe tam." „Tak dobře." Houkl a než jsem popojel několik metrů, otočil jsem se, ještě pro jistotu, ale Harry nikde nebyl. Napadlo mě, že se šel kouknout někam do uličky, ale na zemi jsem uviděl jeho sluneční brýle, které měl na hlavě.

Harry:

Koukal jsem na Louise, jak odjíždí s vozíkem a nákupem a koukl nějaké háčky do koupelny. Ale ani jsem se nestihl dostat do uličky a už mě drželi dva chlápci za ruce a táhli do uličky. Na zem mi spadly dost drahé sluneční brýle a já začal nadávat. Ruka jednoho muže mi zabránila křičet. Než jsem se nadál, ucítil jsem palčivou bolest v boku. O chvíli později jsem se svezl na zem v bolestné křeči. Okamžitě jsem si sáhl na bok, vztáhl ruku zpět. Byla pokrytá krví. „Pozdrav od otce." Chtěl jsem se otočit na ně, abych si zapamatoval jejich obličeje, ale bolest mě tak skolila, že jsem nemohl skoro ani dýchat. O pár chvil později jsem slyšel jen křik a pak teplé ruce mého přítele. „Harry? Harry! Kdo ti to udělal? Zavolejte záchranku!" Křičel. Vnímal jsem ho jen okrajově. Jeho nadávky mi naznačovaly, že to není dobrý. Vytáhl telefon a začal do něj křičet a diktovat naši polohu. Mrštil telefonem vedle sebe a držel mi podepřenou hlavu. „Nesmíš spát, slyšíš? Rozuměl jsi mi?" „Nic to není. Bude to v pohodě, ano?" Blábolil jsem. Klížili se mi oči a já se snažil tomu nepoddat. „Nespi. Harry, neusínej. Vydrž ještě chvíli." Křičel mi do obličeje. Najednou jako bych dostal novou energii do těla, oči jsem doširoka otevřel a koukal kolem sebe. Louis seděl na zemi a měl mou hlavu ve svém klíně. „Chci si tě vzít." Koukal na mě, co jsem to vypustil z pusy a plakal. „Harry, mluvíš nesmysly, za chvíli přijede záchranka." Koukal na mou špinavou košili a až teď jsem si všiml, že na sobě nemá tričko. „Proč nemáš tričko?" Ptal jsem se zmateně a vyčerpaně. Zasmál se a setřel si slzy. „Musel jsem ti dát něco na tu ránu." Otočil jsem hlavu ke svému boku. Bože tolik krve. Koukl jsem se zase na něj a snažil se usmát, ale podle mě, to byl spíš škleb než úsměv. „Nikdy kvůli mně neplakej. Ať se stane cokoliv, neplakej. Nesmíš dovolit, aby tě někdo viděl plakat. Ne kvůli mně. Neumřu, je to jenom škrábnutí." Začal jsem se zvedat, ale zatočila se mi hlava. „Co si kurva myslíš, že děláš? Kam jako chceš jít?" Setřel si slzy a tvářil se naštvaně. Oči měl zarudlé a výraz v nich přímo zlostný. „Jdu zabít svého tátu." „A jak si jako myslíš, že to uděláš? Sám máš namále. Stylesi, neser mě a lehni si na tu podělanou zem. Počkáš tady dokud nepřijede sanitka a opovaž se umřít. Jinak tě znovu vzkřísím jen proto, abych tě mohl zabít sám. Slíbil jsi, že mi neublížíš, že mě neopustíš!" Křičel na mě a naštvaně mi svíral ruku. Jestli jsem si lehl nebo ne, to netuším. Zatočila se mi hlava a před očima se mi udělalo temno. Asi velká ztráta krve.