Styles na zabití...

Otec a trable s ním!

Louis:

Oba s Harrym jsme couvali do útrob bytu a vysoký muž šel přímo k nám. S žuchnutím jsem spadl na pohovku a uvědomil si, že zbraň mám v kuchyni. Debilní vaření. Jako vystrašená holka jsem se chytil Harryho ruky a pevně ji zmáčkl. „Co tady děláš?" Pronesl znovu. „Chtěl jsem se kouknout, jak se má můj syn, to snad ještě můžu ne?" „Rozhodně ne, nemůžeš. Ty jsi ztratil tohle právo, kdy? Před přibližně deseti lety? Když jsi ze mě udělal vraždící stroj!" Harry se vzteky nadzvedával a hlas mu skákal do fistule. „Tak se uklidni ano?" Najednou místnost proťalo hned několik zvuků. Slizký hlas Harryho otce, facka, která dopadla na Harryho tvář a mé lehké vyjeknutí a následné zalapání po dechu. „Pokud ti nestačilo to, co se stalo v tom obchodě, klidně ti můžu udělat něco horšího. Stejně nejsi nic, než zklamání." S těmito slovy se odporoučel ke dveřím, kde se zarazil a na okamžik se ohlédl přes rameno. „A neopovažuj se nic vymýšlet. Jinak se tady hezké tvářičce něco stane." Nechutně se zasmál a s prásknutím dveří odešel. Tomu se teda říká odchod. „Jsi v pořádku?" Otočil se na mě Harry a rukávem si stíral kapičky krve z roztrhnutého rtu. „Já ano, ale ty ne." Přiložil jsem mu na tvář svou chladivou ruku a on se do ni vtiskl. „Je ti zima?" „Vtipkuješ? Jistě, že mi není zima, jako zima, ale měl jsem šílený strach. A navíc jsem si pistoli nechal v kuchyni." Povzdechl jsem si. „Hlavní je, že jsme v pořádku." Povzdechl si Harry a přitáhl si mě do objetí. „Pustíme si ten film?" „Jak teď můžeš myslet na film? Mohli jsme umřít." Křičel jsem na Harryho. Ale nebylo to schválně, měl jsem jen příšerný strach. „A co mám asi dělat? Rozeběhnout se za ním a rozdat si to s ním, na život a na smrt? Vždyť mě lusknutím prstu může nechat zabít." „Tady se nám někdo kouká moc na televizi, co? Je to stejně člověk jako ty nebo já." „Ale ty ho neznáš, nemyslím to tak, že luskne prsty a já se mrtvý složím k zemi." „Já vím, jak to myslíš." Usmál jsem se na něj. „Jen to prozatím nechci řešit. A snažím se to odsunout na jiné místo. Tohle bylo nečekané, uznávám, ale nemyslím si, že po nás zrovna teď půjde. Udělal bububu a na pár týdnů máme zase pokoj. Co kdybychom se tím zaobírali třeba zítra?" Harry přecházel po místnosti a po jeho monologu jsem musel uznat, že má pravdu. „Fajn, jak chceš." Rezignoval jsem. „Super. Tak kde je ta donáška?"

Harry:

Byl jsem vystrašený o tom žádná, ale s jistotou vím, že on by mě nezabil. Louise možná ano a tím by dohnal k šílenství mě, protože bych šel po něm a to on nechce. Myslím si, že si můj otec chce užívat chvíli klidu, stejně jako já. Takže prozatím mu ho dopřeju.

Leželi jsme v posteli, Louis oddechoval a já přemýšlel nad úplnýma hovadinama. Jako například: Proč se Země otáčí na jednu stranu a ne na opačnou nebo proč nejsou jednorožci a nebo kouzelné bytosti. Jestli existuje peklo a jak to tam asi vypadá. Louis se ode mě odtáhl a ukradl mi peřinu, čímž mě vrátil do reality a já si uvědomil, že ty léky na bolest budu muset omezit. Zavřel jsem oči a snažil se usnout, ale po hodině marného zkoušení jsem to vzdal a odebral se do své pracovny. Musím napsat alespoň kousek. Sedl jsem si za stůl s hrnkem čaje a otevřel notebook, abych mohl začít. Po asi dvou kapitolách a lehkém rozednívání jsem ani nevím jak, usnul.

„Pst, Harry?" Jako bych něco zaslechl, ale můj sen byl natolik krásný, že jsem nechtěl otevírat oči. „Harolde!" Někdo vedle mě křikl a já se prudce posadil a vytřeštil oči. „Co děláš?" Zahuhňal jsem na Loiuse, který stál nade mnou a mračil se na mě. „Chceš jet se mnou? Máme další případ." Zvedl jsem se a promnul si oči. „Jo, jasně, akorát se musím umýt." Louis mi vrazil hrnek kávy do ruky a otočil se k odchodu. „Jo a mimochodem, nepiš už na tom stroji. Máš vyražené písmenka a inkoust po celém obličeji." Dodal a s elegancí šelmy odkráčel do kuchyně. Vběhl jsem do koupelny a vytřeštil oči na svůj zjev. Zrcadlo málem prasklo, když jsem se před ním zjevil a mýdlové bublinky pomalu, ale jistě zaplňovaly koupelnu.

Louis:

„No konečné jsi tady. Myslel jsem, že už snad nevyrazíme." Zakroutil jsem nad Harrym hlavou a obul si boty. Oba jsme seběhli k autu a už jsme se vydali vstříc dalšímu – dobrodružství? No s Harrym to vždy dobrodružství je, ale když jde o vraždu, tak to tak nikdy není. „Kam jedeme?" Otočil jsem se na Harryho a usmál se. „No přece na místo činu." Zazubil jsem se a dál uháněl silnicí. „Volal Niall, že v nějaké bývalé továrně našli tělo." „O koho se jedná?" „Moc toho nevím, jen, že je to žena a nejen, že je nahá, ale na těle má květiny." „Hustý!" Pronesl Harry a já na něj nevěřícně civěl.

Dorazili jsme na místo právě včas, protože Harry vymýšlel další ze svých barvitých teorií. „Ahoj Zayne, tak co?" Koukl jsem na svého kamaráda a ten jen odvrátil pohled od mrtvé. „Ještě byla malá. Chápeš? Bylo jí čtrnáct! Čtrnáct, Louisi. Co za prase tohle udělá?" Podíval jsem se za Zayna a prohlédl si onu dívku. „Co se jí stalo?" Harry se vložil do hovoru a toužil po informacích stejně jako já. „Naše oběť.... Ehm, naše oběť je Elisabeth Coocková, čtrnáct let. Opakovaně znásilňovaná, podle dehydratace usuzuji, že byla několik dní vězněná. Na rukou a kolem kotníků má odřeniny, asi od provazu nebo provizorních pout. Na choulostivých partiích má velké květiny. Vrah vyjmul nějakým ostrým nástrojem oči a místo nich tam jsou jen květiny." Zaynovi se chvěl hlas a vypadal bledší než obvykle. „Pokud mne omluvíte, necítím se nejlépe, tělo a další důkazy jsem nechal převést k sobě." Rázně jsem přikývl a otočil se na Harryho. „Musíme na stanici." Harry přikývl a šel se mnou do auta. „Tohle není dobrý. Nikdy není vražda dobrá, ale tohle je odporné." Harry si zapnul pás a pak na potvrzení slov se na mě podíval. „Já vím. Musíme najít její rodiče."

Harry:

Už nějakou dobu jsme seděli na stanici a snažili se najít Elisabethiny rodiče. Ale stále nic. Bylo mi z toho na nic. „Loui, pojď domů. Jsme oba unavení a stejně už dnes nic nevyřešíme." Louis už usínal nad hromadou spisů. Od snídaně jsme ani jeden nejedli a únava začala padat i na mě. Ještě aby ne, hodiny odbíjely půl druhou ranní a my nenašli ani jednu stopu. Výsledky jsou také v nedohlednu a má rána stále bolí. „Jo, máš pravdu. Potřebujeme se vyspat a ty obzvlášť. Jsem hrozný, promiň." Louis se začal zvedat a pomohl i mě. Konečně jsme se vydali k výtahu, když se Louisovi rozezvonil telefon. „Ano? – To nemyslíš vážně, kde? – Jedeme tam." „Co se stalo?" Louis polkl a vzhlédl mi do očí. „Máme další oběť."

Než jsme dorazili na místo činu, silně se rozpršelo, že to ani stěrače nechtěly brát. Dorazili jsme na místo právě, když další oběť zakrývali plachtou. Zayn stál u černého pytle a něco si zapisoval do poznámkového bloku, když pronesl: „I nebe pro tebe pláče, drahoušku." Bylo mi do breku. Ano bez protestů to přiznávám, chtělo se mi plakat, jako nikdy. Další zmařený život a pro co? Pro potěchu nějakého chlípníka. Bylo mi zle a slzy jedna po druhé opouštěly svůj úkryt hluboko v mém nitru. „Zase stejný postup. Myslím, že ty dívky byly společně zavřené. Po pitvě budu vědět víc. Neříká se mi to snadno, ale vypadá to, že tady máme sériového vraha." Všichni zbystřili a lítostivě nás pozorovali. Nikomu se nelíbí, když jsou zabity mladé dívky, natož malá děvčátka. „Loui, pojď, musíme se prospat. Dneska už nic nevyřešíme. Musíme počkat na výsledky." Louis se otočil a protřel si zarudlé oči. „Ano, pravda, ráno moudřejší večera. Zítra určitě na něco přijdeme." Přikyvoval a mířil k autu. Myslím, že se snažil jen sám sebe přesvědčit, že tohle brzy skončí. Obávám se, že tomu tak nebude.

Poznámka autora:

Prosím nekamenovat! Je to šíleně dlouhá doba, co tady nebyla aktivita, takže bez vytáček, NEBYLA INSPIRACE. Sice jsme měly napsanou část této kapitoly, už dávno, ale ne a ne, ji dotáhnout do konce. Takže srdečná omluva patří všem našim čtenářům. Příslib častých kapitol dávat nikomu nebudeme. Kdo vím, jak to bude vypadat za týden....

DXS :-*