Alliance of colors 2 (Larry, m-preg)

4. kapitola

Pohled Louise:

,,Dobrý?" zeptal se kudrnáč a pohladil mě po zádech.

,,Jo." vydechl jsem. Pomaličku do mě začal přirážet, a když si byl jistý, že mě to nebolí začal přirážet mnohem tvrději a rychleji. Koukal jsem se do rtu, abych nesténal tak nahlas, ale to by to nemohl být Harry, aby mi nos nezmáčkl, takže mi nezbylo nic jiného, než dýchat pusou a tím sténat přes celý pokoj.

,,Hazz." zasténal jsem a snažil se jeho ruku svými oddělat. Najednou přestal. Ve všem.

,,Děje se něco?" zeptal jsem se.

,,Ne neboj." odpověděl. Nechápal jsem tedy proč přestal, ale později jsem to zjistil. Slyšel jsem rozepínání tašky a pak z ní vytáhl pásek.

,,N-nechceš..." vyděšeně jsem se na něj koukal a snažil se trošku odtáhnout. No moc to nešlo, když byl stále ve mně.

,,Ne, ne, neboj." zareagoval ihned a dal mi pusu mezi lopatky.

,,Dej ruce za záda." jak řekl tak jsem udělal. Nechápu jak, ale z pásku udělal pouta, ze kterých se nešlo dostat. Znovu do mě začal přirážet a zmáčkl mi nos.

,,Něco zkusíme, Lou." zasténal a já čekal co z něj vypadne.

,,Nemusíš se ničeho bát. Nic se ti nestane, jen mi musíš věřit, dobře?" zeptal se a stále do mě přirážel.

,,Dobře." odpověděl jsem.

,,Hlavně klid, jasné?" naklonil se mi k uchu a pod něj mi dal malinkou pusu. Začínal jsem se bát co chce dělat a o chvilku později jsem to zjistil. Jednu ruku nechal na mým nose a druhou mi dal přes pusu. Vyjekl jsem a začal se vzpírat.

,,Lou, shh, klid, neboj." šeptal mi jemně do ucha. Zkusil jsem ho poslechnout a uvolnil se. Bylo to lepší, než normálně. Byl jsem v takovým zvláštním transu nebo jak to nazvat. Před očima mi létaly hvězdičky a cítil jsem se jak pod drogou. Poslední co si pamatuju je to, jak jsem vyvrcholil. Pak už jen krásná tma.

S cuknutím jsem se probudil se zavázanýma očima a svázanýma rukama za zády, připnutými k něčemu na posteli. Nejdřív jsem se z toho snažil dostat, ale po tom, co jsem zjistil, že si tak možná provazy zařezávám víc do kůže, jsem to vzdal.

Pokrčil jsem si kolena o opřel si o ně čelo. Nevím kde jsem, co tu dělám, co po mně chce ani co to bylo kurva za sen.

Nemusel jsem čekat dlouho na to, abych slyšel otevření dveří. Hlavu jsem víc zabořil do kolen a snažil se nebrečet.

I když jsem v mafii a unesli mě asi třikrát, stále mi to není příjemné a ještě ke všemu, když mě někdo teoreticky udusí, přiváže k posteli a já se tím pádem nemůžu vůbec bránit.

,,Už jsi vzhůru." konstatoval chraplavý hlas ode dveří a pak zavřel dveře.

,,Ne, ještě spím." protočil jsem pod šátkem očima.

,,A taky jsi drzý." uchechtl se.

,,Stává se." odsekl jsem. Přelezl přes postel ke mně, chytil do hrsti moje vlasy a hlavu si násilím otočil k sobě.

,,Nebýval jsi." řekl možná i trošku smutně.

,,Jo to je možný. Ale to bylo před tím. Nepamatuju si vás, takže nemám důvod být milý." zavrčel jsem. Možná je divné, že mu vykám, když je maximálně o pět let starší než já, ale mě prostě něco nedovoluje cizím lidem tykat.