Alliance of colors 2 (Larry, m-preg)

36. kapitola

Na ten údajný útok čekáme už další měsíc. Nejspíš to byl planý poplach, ale za tu dobu se toho celkem dost změnilo, takže to přecejen k něčemu bylo. Harry se zvládl skamarádit s Hunterem a teď spolu nějakým způsobem vycházejí, myslím, že to je i díky té noci, kdy měl Harry tu noční můru, ale to jsem raději nevytahoval.

Taky se Hunter už dlouho rozhodoval, že zruší zasnoubení s Gemmou. Nejspíš pochopil, že to byla úplná blbost si ji chtít vzít jen kvůli dítěti, takže dnes byl den, kdy se to rozhodl skončit a mě pověřil velmi důležitým úkolem. Jet tam s ním. S dlouhým loučením s Harrym, kterému jsem mnohokrát slíbil, že kdyby něco, tak mu zavolám, jsme se rozjeli k jeho domu. Chápu, že o mě má strach, ale pořád mě trošku mrzí, že Hunterovi moc nevěří. Je to skvělej kluk, jen ho stačí poznat.

,,Pořád jsi mi neodpověděl." řekl po chvilce ticha v autě. Nechápavě jsem na něj stočil pohled, ale hned potom se koukl zase na silnici, abych mohl zabočit doleva. Jel jsem od nás rovnou k němu, páč jsem si našel, že je i rychlejší cesta, než ke klubu a od něj k němu.

,,Na co?"

,,Jak jsi mě našel?"

,,Jsem trénovanej." uchechtl jsem se svýmu vlastnímu názvu. Nevím, jak jinak to říct.

,,Jak?"

,,Když jsem byl v Rusku, cvičil jsem si to s jedním kamarádem. Bylo pak mnohem jednodušší mě najít, když mě někdo unesl." vysvětlil jsem a periferně viděl, jak přikývl.

,,Šel bys tam se mnou?" otočil se na mě prosebně, když jsme dojeli k jeho domu.

,,Spíš ne. Já s Gemma si zrovna moc nerozumíme." zakroutil jsem hlavou.

,,Lou, prosím. Potřebuju nějakou psychickou podporu." zakňučel.

,,Já budu za chvíli potřebovat psychickou podporu." zamumlal jsem si pro sebe a vystoupil z auta. Teď, když jsem těhotný a v sedmém měsíci pro mě bylo snadné mě překecat k čemukoliv, což mě pěkně sralo.

,,Mám zazvonit?" zeptal se a nervózně si pohrával s klíči.

,,Kámo, je to tvůj barák a máš od něj i klíče. Myslíš, že potřebuješ zvonit?" zeptal jsem ironicky.

,,Chci jí ten barák nechat. Ať má kde vychovat to dítě." řekl a já překvapeně nadzvedl obočí. Celkem velkorysý na to, že to je Gemma, ale chápu, že chce pro své dítě to nejlepší.

Povzbudivě jsem mu položil ruku na rameno a usmál se.

,,Chci jí nechat i jedno z těch aut. Mám dvě, jedno mi je k ničemu." povídal dál.

,,Hunty." jo skvělá přezdívka. ,,Vždyť si to ani nezaslouží." uchechtl jsem se, zezadu ho objal kolem ramen a položil si hlavu na jeho rameno.

,,Ona možná ne, ale to dítě jo." opřel si hlavu o tu mou a nervózně se nadechl.

,,Čeho se tak bojíš, ty pako." zasmál jsem se. ,,Prostě jí řekni, aby ti vrátila prstýnek a máš to." pokrčil jsem rameny, pustil ho a zazvonil. Kdyby pohledy uměly zabíjet, tak už jsem mrtvej, protože mě Hunter obdařil takovým pohledem, že jsem musel o krok dozadu odstoupit. Fakt naháněl hrůzu.

O chvíli později se otevřely dveře a tam stála už několikrát zmiňovaná osoba s ochranářsky položenými rukami na bříšku skoro stejně velkém, jako mám já.

,,Jdu si pro svoje věci." řekl Hunter takovým způsobem, že jsem musel překvapeně zamrkat, abych se ujistil, že to vážně řekl on. Takový odpor v hlase jsem snad nikdy v životě neslyšel. S Gemmou to ale ani nehnulo. Pořád stála ve dveřích a pohnula se až v tu chvíli, kdy ji Hunter jemně odstrčil a za ním mě táhl až do obýváku.