S Louisem jsme dojeli k jedné nedaleké nemocnici. Zaparkoval jsem na místech pro invalidy a vystoupil. Teď nemám náladu a ani čas něco takovýho řešit.
Beze slova jsme seděli v čekárně a čekali, až se ozve Louisovo příjmení.
,,Austin?" zeptala se sestřička. Jako na povel jsme se oba zvedli a šli do ordinace.
,,Привет, что привело тебя ко мне?"
(Dobrý den, co vás ke mně přivádí?) jo tak z toho jsem pochopil úplný nic.
,,Пожалуйста, по английски. Он вас не понимает."
(Anglicky, prosím. On vám nerozumí.) uchechtl se Louis a já na něj stačil jen překvapeně zírat. Tak nějak jsem předpokládal, že umí rusky, ale tak plynule?
,,Ptal jsem se, co ho ke mně přivádí." promluvil doktor anglicky. Přikývl jsem a zrak pak stočil na Louise.
,,Poslední dobou mi není moc dobře. Často mi teče krev z nosu, zhubl jsem a nemám chuť k jídlu." řekl. Nechápavě jsem zamrkal a stočil na něj pohled. To se mu jako fakt děje? Vždyť večeři snědl celou.
,,Sedni si na lůžko, odebereme ti krev a pošleme ji do laborky." řekl doktor a začal se rusky domlouvat se sestřičkou. Podala mu jehlu a ostatní věci tomu potřebné.
,,Můžu." ujistil se doktor a po Louisovém přikývnutí mu píchl jehlu do žíly.
,,Počkejte v čekárně. Za chvíli budou výsledky." ampulku s krví dal sestřičce. Přikývli jsme a vyšli z ordinace.
,,Austin." ozvalo se Louisovo jméno. Tentokrát ale sestřička nezněla vesele. Zavřel jsem oči, zhluboka se nadechl a modlil se ke všem svatým, aby bylo všechno v pořádku.
Vešli jsem do ordinace a první, co jsme mohli vidět, byl smutný pohled doktora. To je v hajzlu.
***
,,Zlobíš se?" zašeptal Louis po deseti minutách jízdy, která zatím probíhala v tichosti.
,,Potom." sykl jsem.
Výtahem jsme dojeli až do devátého patra. Odemčel jsem dveře a třískl s nimi tak, že to muselo slyšet i druhý patro pod námi.
Vydal jsem se rovnou k posteli a sedl si na ni.
,,Pojď sem." natáhl jsem ruce brunetkovi, který vypadal, že se každou chvíli zhroutí. S trhaným nádechem mi vylezl na klín a obmotal mi ruce kolem krku.
,,Zvládneme to spolu. Bude to v pořádku." pohladil jsem ho ve vlasech a objal ho kolem pasu. Vlastně jsem nevěděl, jestli tím uklidňuju sebe nebo jeho.
,,Zlobíš se?" zopakoval otázku, která zazněla v autě.
,,Ne. Proč bych se měl zlobit. Ty za to přece nemůžeš." zakroutil jsem po chvilce přemýšlení hlavou a silněji ho objal. Nemůžu ho kvůli tomu ztratit.
,,Něco ti řeknu, jo?" zeptal jsem se.
,,Povídej." odtáhl se ode mě tak, aby mi mohl koukat do očí.
,,Tvoje mamka, jako Jay, měla taky leukémii. Jenže ona prohrála." usmál jsem se smutně a sledoval jeho překvapený pohled. ,,Ty musíš vyhrát, dobře? Jay nechodila na chemoterapie, protože jí to nepomáhalo a zjistili to pozdě. U tebe to zachytili včas. Budu tady. Pro tebe. Kdykoliv budeš potřebovat." párkrát jsem zamrkal, abych zahnal slzy a znovu si ho přitáhl k sobě. ,,Neodejdeš mi. Nesmíš." zakroutil jsem hlavou.
,,Mám tě rád, Hazzy." zamumlal mi do krku.
,,Já tebe miluju, Lou." opřel jsem si hlavu o tu jeho a s úsměvem, díky té přezdívce, si povzdechl. Copak už toho ten prcek nezažil dost?
ČTEŠ
Alliance of colors 2 (Larry, m-preg)
Fanfiction,,Nepřestávej, prosím." ,,Proč?" ,,Frustruje mě to." ,,Nepříjemný, že?" ,,Harry..." ,,Aspoň víš, jak jsem se cítil včera." ,,Harry, prosím." ,,Nelíbí se ti to? Jo, mě se taky nelíbilo, když jsem se koukal na to, jak do tebe někdo přiráží a ty ho kli...
