Alliance of colors 2 (Larry, m-preg)

37. kapitola

Tohle ne, Lou, tohle mi nedělej.

,,Jste pan Styles?" ujistil se doktor.

,,Ano." přikývl jsem s obrovským knedlíkem v krku.

,,Doktor Smith." představil se a natáhl ke mně ruku, kterou jsem přijal.

,,Pan Tomlinson žije." řekl to, co jsem zrovna v tuto chvíli potřeboval slyšet ze všeho nejvíc. Úlevně jsem vydechl, ale bylo mi jasné, že přijde nějaké to ale, takže jsem se moc neradoval.

,,Je ale ve velmi vážném stavu. Tlak na břicho mu tam nadělal pěknou paseku a taky ztratil hodně krve. Momentálně teď je v umělém spánku na jednotce intenzivní péče." řekl to, co jsem zrovna v tuto chvíli slyšet nepotřeboval.

,,Můžu za ním?" zeptal jsem se prosebně. Chtěl jsem být u něj a mít jistotu, že vážně žije.

,,To bohužel není možné, ale můžu vás k němu zavést." povzdechl jsem si, ale přikývl. Nic jiného mi stejně nezbývalo.

Dovedl mě až JIPce a pokynul je sklu. Z druhé strany byly žaluzie, takže mi to dělalo složitější výhled, i tak jsem ale zpozoroval bezvládné tělo ležící mezi bílýma peřinama na posteli. V puse měl hadičku, která nahrazovala dýchací masku a v obou rukách měl napíchané injekce, které byly napojené na hadičky.

,,Chci jít za ním." posmrkl jsem a s očima plných slz se koukl na doktora. ,,Prosím." šeptl jsem zlomeně. Povzdechl si, navlékl mě do nějakého modrého průhledného obleku a pak mě k němu pustil. Přitáhl jsem si k jeho lůžku židli a opatrně chytil jeho levou ruku, ve které měl jen jednu kanylu, do těch svých. Absolutně jsem nevěděl, co teď dělat. Říká se, že prý, když si povídáte s člověkem v bezvědomí, tak to pomáhá. Moc tomu nevěřím, ten člověk vás stejně nedokáže slyšet.

Povzdechl jsem si a celého si ho přejel pohledem. Byl nezvyk vidět ho bez bříška, už jsem si na to zvykl a teď to je zase všechno jako lusknutím prstu pryč.

,,Já... nevím co mám říct." uchechtl jsem se a natáhl se, abych ho mohl pohladit po tváři. ,,Bude to znít možná zle, ale doufám, že se brzy neprobudíš, nechci, aby jsi viděl, v jakém stavu je naše malá holčička." povzdechl jsem si smutně. Představoval jsem si, jak budu u jeho porodu. Jak mu budu říkat, že je statečný, že to zvládl tak dlouho. Jak mi předají maličkou a já ji potom opatrně položím Louisovi na hruď a oba budeme šťastní. Jak se po pár dnech doma začne naše dcerka smát a my se na ni budeme jen se slzami štěstí v očích dívat, ale tohle je tvrdá realita, kdy je naše teprve sedmi a půl měsíční holčička v inkubátoru a Louis v bezvědomí. Všechno se v jedné minutě posralo. Všechny moje představy se zbortily jako domeček z karet. Jenže tento domeček já už nikdy zpátky neposkladám.

Položil jsem si jednu ruku opatrně na jeho bříško a nahl se, abych ho mohl políbit. Má ho ještě trošku vystouplé, ale myslím, že za týden to už ani nepůjde poznat.

,,Co bys chtěl, abych ti řekl?" zeptal jsem se, o když mi bylo jasné, že mi neodpoví. ,,Hunter se vinní za to, co se ti stalo. Říkal jsem, tě to není jeho vina, jenže on si stále myslí svoje. Já bych se měl vinit. Nechal jsem tě jít, i když jsem měl špatnej pocit. Kdybych jel s vámi, tak by se to nestalo."

,,Tady se ale na žádné kdyby nehraje." řekl jemný hlas za mnou. Otočil jsem se a tam stála sestřička, která mě vedla k naší malé holčičce.

,,Máte pravdu." přikývl jsem. ,,Ale je to pravda. Kdybych jel s nimi, nic by se nestalo."

,,Nemůžete se vinit za to, že se mu něco stalo. Dělají to tu všichni a začíná to být pěkně otravné. Musíte se vzchopit a ne se litovat. Pan Tomlinson bude potřeboval silnou oporu a ne někoho, kdo bude fňukat." řekla rázně. Překvapeně jsem vyvalil oči a to stejné pak udělala blondýnka přede mnou. Tak toto jsem nečekal, ale má pravdu. Musím se vzchopit a přestat fňukat. Louis potřebuje oporu.