Alliance of colors 2 (Larry, m-preg)

39. kapitola

,,Tak tohle chci vysvětlit." vstala hned z pohovky Nataša.

,,Po tom, co se stalo se na mě Lou úplně upnul. Když jsem v jiné místnosti, bojí se být v odlišné. Lekne se jakýhokoliv zvuku a když je mezi hodně lidma. Chytá ho panika, čehož jste si mohli všimnout." pokrčil jsem rameny a sedl si k nim.

,,Já jsem takovej vůl. Je to moje vina. Kdybych ho tam nenechal, nic takovýho by se nedělo." řekl po chvilce Hunter a vložil si hlavu do dlaní.

,,Není to tvoje vina." zareagovala Nataša jako první a objala ho kolem ramen. Usmál jsem se, díky čemuž se usmála i Nataša a s růžovými tvářemi sklopila pohled. Bože, Huntere, co to s ní děláš?

,,Neměl jsem ho tam vůbec brát." zakroutil hlavou, zvedl se a začal beze slova pochodovat po místnosti.

,,Kurva!" vykřikl z ničeho nic a praštil pěstí do stolu, díky tomu, že deska byla skleněná, se roztříštila na maličké kousíčky.

,,Huntere!" vyjekli jsme, ale hned na to ztichli. Pokud se teď probudil Louis, tak jsme v prdeli.

,,Co blbneš, vole?! Víš, kolik to stálo?!" vyjel jsem na něj šeptem.

,,Neudržel jsem se, zaplatím ti to." povzdechl si a protřepal si ruku, na které stékali jemné pramínky krve.

,,Ošetřím ti to." řekla Nataša a přeskočila opěrku. V tu chvíli jsme slyšeli dupot ze schodů.

Louis.

Seběhl dolů a proběhl kolem Nataši, která se ho snažila zarazit kvůli těm střepům.

,,Chyťte ho!" vyjekla, ale to už ho držel Zayn jen pár desítek centimetrů od prvních střepů.

,,P-pusť mě, prosím!" vykřikl panicky a začal se vzpírat. Rychle jsem přeskočil opěrku a vzal si ho od Zayna. Netrvalo by dlouho a vysmekl by se mu.

,,Shh, jsem tady, shh." natiskl jsem si ho na sebe a kolébal s ním ze strany na stranu.

,,S-slíbil jsi, že tam budeš se mnou. S-slíbil jsi mi to." vzlykl zlomeně natisklý na mě tak moc, jak nikdy.

,,Teď jsem tady. Nemusíš plakat. Všechno je v pořádku. Nikdo ti neublíží." zamumlal jsem mu do vlasů a silně ho jednou rukou držel kolem pasu. Tou druhou jsem mu pročesával vlasy držel si jeho hlavu tak, aby se soustředil jen na mě a ne na ostatní.

,,Neplakej, půjdeme si lehnout, dobře?" zeptal jsem se, ale tak nějak nemyslel na následky.

,,Aby jsi mě tam mohl zase nechat?!" vyjel na mě a snažil se se ode mě odtáhnout. Nedovolal jsem mu to, protože jsem nevěděl, čeho by byl v této chvíli schopný.

Pak najednou přestal vzlykat, ale začal se klepat mnohem víc. Věděl jsem, co to je, doktor mě před tím varoval. Položil jsem ho na zem a klekl před něj, chytajíc si jeho tváře do dlaní.

,,Shh, to je dobrý, v klidu dýchej, za chvíli to přejde." z očí se mu valily slzy a sotva dokázal dýchat.

,,Zaynie, u nás v ložnici je taková taška. Jsou v různé masti a inhalátor, tak ho dones." přikázal jsem. Beze slova vyběhl schody a za chvíli se vracel i s inhalátorem.

,,Lou, nikdo ti tu nic neudělá, ničeho se nemusíš bát, jen klidně dýchej." cítil jsem, jak mu silně buší srdce, jak se jeho svaly napínají.

,,Vnímáš, broučku?" zeptal jsem se, abych si byl jistý, že tu nemluvím sám k sobě. Když trhaně přikývl, začal jsem ta slova opakovat stále dokola, až dokud po sedmi minutách panická ataka neustoupila. Koukl se kolem sebe pak si vyčerpaně položil hlavu do mého klína. Proštěrhal jsem inhalátor a opatrně mu ho vložil do úst. Párkrát jsem ho zmáčkl, a když přestal sípat, zase jsem ho odložil.