Alliance of colors 2 (Larry, m-preg)

14. kapitola

,,Musíš potichu." zašeptal jsem směrem k Louisovi, když jsme vstupovali do mého domu v Anglii. Bylo brzy ráno, takže kluci a Perrie ještě určitě spí.

,,To ty pořád boucháš těma taškama. Říkal jsem, že si svoji vezmu." zasyčel na mě. Pokrčil jsem rameny a dál potichu dupal do schodů. Dává to smysl? Spíš ne.

Otevřel dveře do mého pokoje, počkal až vejdu a dveře zase zavřel. Byl z toho všeho takový nesvůj a ani se mu nedivím. Taky by mi bylo nepříjemné být v pokoji, ve kterém mě násilím drželi.

Sedl jsem si na postel natáhl k němu ruce.

,,Pojď za mnou." usmál jsem se. Nejistým krokem se za mnou rozešel a zastavil se kousek přede mnou. Za bedra jsem si ho přitáhl k sobě a donutil ho si na mě obkročmo sednout. Roztřesenýma rukama mě objal kolem krku a zpříma mi koukal do očí.

,,Nemusíš se bát. Nebudu tě nutit, aby jsi tu zůstal, když budeš chtít, můžeš odejít. Nebudu tě ani přivazovat nebo něco takového. Víš, že mě mrzí to, jak jsem se choval." povzdechl jsem si.

,,Miluju tě." vydechl a opřel si čelo o to mé.

,,Miluju tě." usmál jsem se a sundal mu mikinu i tričkem. On udělal to stejné, ale moje tričko si vzal k sobě.

,,Můžu ti dát čisté." řekl jsem a chtěl si stoupnout.

,,Ne." vyhrkl a zatlačil mi na ramena. Tázavě jsem nadzvedl obočí a čekal na důvod.

,,Když ono... voní jako ty." zamumlal a úplně rudé tváře schoval do toho trička.

,,Ty jsi tak roztomilý." zasmál jsem se a objal ho. Je hezké vědět, že mu voním.

,,Takže hezky voním, jo?" zeptal jsem se potichu u jeho ucha.

,,Jo." zamumlal skoro neslyšně do mého trička.

,,Vždyť ty taky hezky voníš." usmál jsem se, vzal mu tričko z rukou a oblékl mu ho. Dělalo mi strašné starosti to, jak je hubený. Je prostě jen kost a kůže. Tváře má propadlé, žebra vystouplé a stehna jsou jen dvě tyčky. Neříkám, že není krásný. On pro mě bude krásný ať už bude vypadat jakkoliv, jen mě to štve.

Nejspíš si všiml toho, jak si ho prohlížím, protože se svýma tenoučkýma rukama objal a sklopil hlavu.

,,Taky mě štve to, jak jsem hubený. Chtěl bych vypadat stejně, jako před pár měsíci. Musím jen čekat, až mě vyléčí." povzdechl si a opřel se o mě. ,,Nejvíc mě štve, že s tím prostě nic neudělám. Cokoliv co sním, časem zase vyzvracím." pokračoval.

,,Teď to nebudeme řešit, dobře? Zítra, spíš už dneska, zajedeme do nemocnice a domluvíme se, jak bude léčba pokračovat, hm?" usmál jsem se pro uvolnění atmosféry a dal mu pusu na tvář.

,,Tak jo." usmál se a dal mi pusu tentokrát na rty.

,,Půjdeme spát. Je pozdě." položil jsem nás do postele a stáhl mu kalhoty i s ponožkami. Převlékl jsem se do kalhot na spaní a přikryl nás peřinou. Přitulil se ke mně a já reagoval tím, že jsem si ho k sobě přitiskl mnohem víc.

,,Dobrou, Hazz." zamumlal mi do hrudi.

,,Dobrou, Lou." nos jsem si opřel o jeho hlavu a stejně jako on po chvilce usnul.

***

,,Harry!" vykřikl někdo ve dveřích a skočil na mě. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde vlastně jsem, jak jsem se sem dostal a kdo na mě skočil.

,,Ahoj, Nialle." zasmál jsem se a objal ho.

,,Jak ses měl? Jak se má Loui? Jak dlouho taky budeš?" ptal se jak malé dítě.