Alliance of colors 2 (Larry, m-preg)

45. kapitola

Probral jsem se stejně, jako jsem usnul, akorát s obrovskou bolestí krku. Zakňoural jsem, promnul si zátylek a pak se podíval a klubíčko, které bylo stále roztomile zabublané v peřinách a spokojeně oddechovalo. Koukl jsem se kolik je a překvapeně zjistil, že jsme spali dvě hodiny.

,,Lou." pohladil jsem ho po vlasech a nahl se, abych mu mohl dát malou pusu na nos.

,,No tak, spal jsi dost dlouho." zašeptal jsem a jemně ho políbil na rty. Mělce vydechl a otevřel oči.

,,Jak se cítíš?" nadzvedl jsem obočí a všiml si, že se jeho oči začaly bezdůvodně plnit slzami.

,,Copak?" usmál jsem se jemně, načež mě ihned objal kolem krku a snažil se jeho pláč přemoct.

,,Shh, neplač, vždyť se nic neděje." hladil jsem ho jemně po bedrech a přejížděl mu po těch ďolíčkách, u kterých si neustále nepamatuju název.

,,Ne-nejsi naštvaný?" zamumlal mi do krku.

,,Myslím, že jsem si to všechno vybil před pár hodinami, nemyslíš?" uchechtl jsem se. Políbil jsem ho na odhalené rameno a sedl si na postel, aby si nemusel zbytečně lámat záda.

,,Kde je Darcy?" zeptal se z ničeho nic a koukl se po celé ložnici.

,,Hlídá ji Zayn. Ty se zatím obleč, já pro ni dojdu." usmál jsem se, políbil ho do vlasů a šel do Zaynovi ložnice pro Darcy. Ležela na posteli a spokojeně spinkala. V tuto chvíli, jsem chtěl normálně Zayna zabít za to, že ji tam takhle nechal, ale bohužel tu nebyl, takže jsem si vzal naši maličkou do náruče a odnesl ji do ložnice.

,,Harry?" zeptal se Louis opatrně po tom, co jsem došel a položil Darcy do postýlky. Zamručel jsem a roztáhl kolem ní nebesa, aby jí nic neotravovalo.

,,Kdo byli Mitch a James?" ztuhl jsem a překvapeně se na něj koukl.

,,Jak jsi na ty jména přišel?" zeptal jsem se a sedl si vedle něj.

,,Já nevím, byl to takový záblesk. Ženský hlas volal moje, Mitchovo a Jamesovo jméno. Můj táta, jako Troy, nás držel v náruči a pak nás upustil. Pamatuju si jen obrovskou bolest." řekl a koukal před sebe. Překvapeně jsem nadzvedl obočí a rozhodoval se jestli mu to všechno říct, nebo ne. Povzdechl jsem si, otočil se na něj a chytil jeho ruce do svých. Má právo to o sobě vědět.

,,Něco ti ukážu, jo?" zeptal jsem se a ze čtvrtého šuplíku, který byl ten nejdolnější v nočním stolku, vytáhl bílou krabičku s prášky, dva popsané papíry a jednu fotku. Ten jeden papír byl dopis od jeho mamky a do toho druhého si napsal, co mu Mitch řekl. Na té fotce byli všichni tři i s Jay a Troyem.

Podal jsem mu je, ale ještě mu je nedovolil otevřít.

,,Mitch a James byli tvoji bráchové. Byli jste trojčata. Když jsi míval ty noční můry slýchával jsi potom jednu a tu samou větu. Přesně tu říkal James. Ty hlasy, které jsi slyšel byly oni. James ti říkával ty hnusné věci, nutil tě zabíjet a mučit lidi. Na druhou stranu Mitch byl ten hodnější. Ten, který ti pomáhal a normálně s tebou mluvil." vysvětlil jsem pro začátek a pokynul mu rukou, aby rozložil linkovaný papír, na který si napsal všechno, co mu Mitch řekl.

,,Mám to číst nahlas?" zeptal se a očima přejel po papíře, načež jsem pokrčil rameny.

,,Jak chceš." přikývl a začal číst.

,,Když jsem byl malý, byly jsme tři. V té době, když jsme se narodili, jsme žili v Donny. Mitch se narodil první, já jako druhý a James byl třetí. Nikdo neví, co se stalo, nebo kdy se to stalo, ale James umřel a náš táta zmizel. My tři, Mitch, já a mamka, jsme se přestěhovali sem do Londýna. Tam, kde jsem toto našel, byl jeho pokoj. Bylo nám pět, když jsme měli všichni tři bouračku. Mitch nepřežil. Já nějakým způsobem ano a mamka taky. V nemocnici jsem si pořád s někým povídal. Byli to Mitch a James. Nevěděli, co se mnou mají dělat, dávali mi prášky, až nakonec na jeden přišli. Jenže to prášek nebyl. Byl to xanax, který Mitche a Jamese akorát utlumil a já jsem díky tomu hned usnul. Mitch nebyl ten, který mi říkal, abych se zabil. Pochopil jsem, že je mám v hlavě oba, a podle toho jaký mám myšlenky, se ukážou." dočetl. Nechal jsem mu prostor na to si utřídit myšlenky a taky mu dal dostatečný prostor na vzpomínky. Přiblížil jsem se k němu a opatrně ho objal, snažíc se ho uklidnit, což se mi za chvilku povedlo.