Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~30~

„Vy jste to maso nenaložili? To teda nevím, jestli to bude dobrý," upozorní ihned známý hlas, jenž slyším za svými zády už nějakou hodinu. Už se mi na to ani nechce odpovídat, raději to ignoruju, nechápu Jungkooka, který sem pozval Jina na oběd, prý proto, že on byl pozvaný včera, ale i tak, tohle je můj byt, já bych měl rozhodovat, kdo mi bude chodit za zadkem, teda v Jinově případě spíš jezdit.

Jedinou výhodou, že tam kde je Jin, tam je i Namjoon, a dnešek není výjimkou. Vysoký šedovlásek sedí na gauči a pročítá časopis, jenž jsem měl na stole položený. Nechtěl otravovat, což on nedělá ani náhodou, spíš jeho druhá polovička.

„To je dobrý, Jine, Yoongi tohle dělává často a vždycky jsme to maso připravovali až teď," uklidní ho hned Jungkook, aby se mě zastal, když už si sem černovlasého vozíčkáře pozval, ten se uchechtne a projede kolem mě ke dveřím od kuchyně.

„No dobrá, nebudu překážet, vy jste tady kuchaři," mrkne a konečně odjede vedle do obýváku za Namjoonem. Konečně vydechnu nahromaděný vzduch z plic a zapřu se o kuchyňskou linku.

„Uvařím, najím se a mizím k Hobimu," šeptnu frustrovaně, nad tím se Jungkook zasměje a dá olej na pánvičku, abychom mohli začít s osmažením nachystaného masa.

„Už zase? Nechtěl jsi spíš říct za Jiminem?" usměju se nad tím a pozvednu svými rameny vzhůru, abych dal najevo, že na tom nejspíš něco bude. I blonďák vedle mě se zakření, odhalí tak svoje větší přední zoubky, kvůli kterým se už kdysi dávno stal králíčkem v mých očích. Jen škoda, že už díky rovnátkům, které před pár lety nosil, nemá takový předkus.

„Jo, nejspíš jo, mm, ale Hobimu musím zavolat než si tam zase nakráčím, jako do svého bejváku," uchechtnu se, neboť už mívám pocit, jako bych v tom menším, ovšem útulném a pěkném domě bydlel a pokaždé se vracel domů, občas si tak říkám, jestli mě Hoseok už taky nemá plné zuby, ale myslím, že to bych poznal.

„Klidně mu běž zavolat, jestli chceš, já to tady dodělám."

„Vážně?" kouknu na něj a on to kývnutím potvrdí, „tak jo, hodný kluk."

Odběhnu vedle do ložnice, nechci, aby mě rušilo smažení masa, anebo ještě hůř, kdybych se na chodbě zase střetl s Jinem, který je tady v Changwonu teprve třetí den a už mi leze krkem jeho neustálý úsměv, jako by byl snad v tomhle bytě vítán, jeho blbé řečičky a vtipy, které opravdu vtipné nejsou a nevím, co všechno. Možná už trošku přeháním, třeba už ze mě jen srší nenávist k jeho osobě a pomalu to vypadá, že mi vadí i sdílení stejného kyslíku tady v bytě.

Zavřu za sebou dveře a vytočím Hoseokovo číslo, přiložím si mobil k uchu a čekám, až mi to hnědovlásek zvedne. Naštěstí nečekám dlouho.

„Ahoj, Hobi, jen jsem se chtěl zeptat, jestli můžu dneska zase dorazit?"

„Oh, Yoongi, ahoj. Jo, jasně, akorát přijď až někdy později odpoledne, s Jiminem teď míříme k doktorovi, nebudeme doma nějakou dobu..." vysvětlí, nad tím si povzdechnu, ale ihned mě taky přepadne menší strach.

„Stalo se něco...?"

„Huh? Ne, vůbec ne, neboj," zasměje se hlas z druhé strany, „s Jiminem chodíme na kontroly pravidelně, nejde o nic konkrétního, ale rád mu řeknu, jak jsi opět, tak starostlivý, určitě ho to potěší."

Na chvilku se zadívám mimo bod, do kterého jsem měl zrak zabodnutý doteď, omylem se ale střetnu se zrcadlem na skříni a já tak uvidím, jak mám tváře lehce narůžovělé, jako by se snad do nich pomalu nalévalo horko. Tohle se mi nestává často, nejspíš za to může ten letní žár.