Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~31~

Zastavím se svým autem před známým domkem a vypnu motor. Před pár minutami mi Hoseok volal, že Jimin nenasedl do autobusu a teď je doma sám, chtěl, abych ho za ním odvezl, což mi absolutně nedělá problém, vzhledem k tomu, že se jedná o toho drobka. Vlastně jsem i cítil lítost, když mi Hoseok jen ve zkratce vysvětlil, co se stalo, abych neměl moc otázek a nebyl udivený z toho, co se po mně žádá.

Branka je pootevřená, takže projdu a vyjdu pár menších schůdků až ke dveřím. Už jsem byl nachystaný zazvonit, ale teď zjišťuju, že ani nemusím. Mezi prahem a dveřmi je položená teniska, aby se dveře nezavřely, podobně, jako tomu bylo před pár týdny s tím nedorozuměním a vniknutím do domu bez majitelova souhlasu

Tentokrát mám ale jistotu, že jsou dveře skutečně nachystané mně.

„Jimine? To jsem já! Můžeme jet?" zvolám do prostoru s domněnkou, že Jimin odněkud vyleze nachystaný vyrazit na cestu, ale místo toho dál slyším ticho. Letmo nakouknu do kuchyně a poté i do obýváku, ale světlovlásek nikde.

„Jimine? Haló!" zvolám ještě jednou, třeba mě neslyšel, ale ani teď odnikud nevyleze. Napadá mě ještě jediné místo a tím je jeho pokoj. Vydám se tím směrem a ani nestačím dojít až ke dveřím, už se mi ozve trochu trhavý hlas.

„J-Já už j-jdu..." projde mýma ušima, než pomalu otevřu dveře od pokoje a nakouknu dovnitř. Poskytne se mi pohled na drobného chlapce sedícího na své posteli, křečovitě k sobě tiskne polštář, z očí se mu derou slzy a snaží se utlumit svoje vzlyky, ale moc se mu to nedaří. Můj zmatený výraz se ihned změní na lítostný a posadím se opatrně vedle něj na matraci.

„Jiminie," oslovím ho jemně a přisednu si až k němu, abych mu byl blíž, „co se děje," šeptnu. On ke mně zvedne svoje uslzená a červená očka, v nichž vidím tolik neštěstí. Povzdechnu si a pohladím ho jemně po paži, když zjistím, že se ode mě neodtahuje, ale naopak se ještě přiblíží, odvážím se kolem něj ovinout svoje paže a natisknout si ho opatrně na sebe, jako jsem to kdysi dělával s Jungkookem, když brečel. Naštěstí se ani tomuto blonďáček nebrání a opře si tvář o moje rameno.

„M-Mně je hrozně...z-zle..." vydá ze sebe, teď se ale zamračím, neboť nevím, jak si to vzít k srdci, jestli to myslí fyzicky nebo psychicky, ale ihned se mi potvrdí ta druhá možnost, když ve svém mluvení pokračuje.

„Cítím se prostě...jako hrozný kretén...a-ani nejsem schopný jít do autobusu bez mikiny, pořád jenom musím řešit ostatní, ale...ale ti dva byli...byli prostě hnusní, p-proč si mě fotí, jako nějakou věc z muzea..." vzlykne nešťastně, snažím si to všechno nějak poskládat a pochopit z toho jeho prožitou situaci.

„Hobi říkal, že sis zapomněl mikinu...ale o jakém focení to mluvíš?" optám se a pohladím ho po řídkých ovšem heboučkých vláskách. Jimin popotáhne nosem a opře se o mě hlavou.

„Nějací kluci...a-asi v mém věku, nebo starší, viděli ty obvazy a dělali si ze mě akorát srandu, zase jsem byl někomu pro smích a ještě budu, vyfotili si mě..." povzdechnu si nad tím.

„Oh, Jiminie, nebuď skrz to smutný, tomuhle se smějí jenom totální idioti a hloupí lidé, kteří si nedokáží ani představit, co tvůj život obnáší, jak těžké to je a možná ani nerozumí tomu slovu „nemoc", prostě...takoví lidé tady budou vždycky a je potřeba si jich nevšímat, i když chápu, že je to občas složité, hmm?" pronesu a Jimin přikývne na souhlas, do rukávu mikiny, kterou už má na sobě, si utře zbylé slzy a znovu popotáhne nosem.

„Chovám se, jako malé dítě, že?" vydá ze sebe, ale na tohle rychle zakroutím hlavou. Skutečně si nemyslím, že pláč a lítost je jen pro malé děti, naopak, vím moc dobře, že dospělí lidé takové věci mohou prožívat dvakrát tak více, více to bolí a pláč rozhodně není ostuda.

„To si jen myslíš, Minie, ve skutečnosti jsi ohromně silný člověk a vím, že dokážeš být ještě silnější," pronesu povzbudivě, Jimin na mě konečně koukne trochu jinak než jen sklesle, teď už má i tváře trochu červené a na rtech se mu vykouzlí menší úsměv.

„Ahh, děkuju moc, uh...to oslovení se mi líbí," špitne stydlivě a já si rychle uvědomím, co mi vlastně uniklo z úst. Odhrnu mu světlé vlasy z čela a podpořím ho větším a upřímnějším úsměvem.

„Mm, nemáš zač. A oslovovat tě tak budu klidně častěji, jestli se ti to líbí."

„Heh, jo...líbí, je to lepší než motýlek, to je tak dětinské..." řekne s menším protočením očí, ale nad tím se trochu zamračím a odtáhnu se dál, abych na něj lépe viděl a mohl si prohlédnout pěkně celý jeho ještě trochu flekatý obličej od slz.

„Co máš pořád s těmi dětmi? Však jsi stále dítě, je ti šestnáct," zasměju se, nad tím on trochu poníženě sklopí hlavu a zarudle na mě letmo koukne.

„Um...za čtyři měsíce sedmnáct..." musím se nad tím zasmát. Ach, ta krásná doba, kdy si člověk ještě rád přidává na svém věku. Pohladím ho po vlasech a vstanu z postele, poté pomůžu i jemu, trochu zavrávorá, ale nakonec najde rovnováhu na svých zahalených chodidlech.

„Mě se oslovení motýlek náhodou líbí," usměju se na něj a on trochu nejistě odvrátí pohled, hned ho ke mně ale opět zvedne a pootevře svoje plné růžové rtíky.

„Um, záleží, na jakého motýla myslíš, když to říkáš..." chvíli ho pozoruju, snažím se číst z jeho mimiky, ale ač vím, jak tohle myslel, stejně to na sobě nedá znát a dál se tváří tak vážně. Je to roztomilé, reflexně se moje dlaň zvedne a pomaličku, abych mu nějak neublížil, mu setřu tu poslední slzičku u brady.

„A na jakého bych měl myslet než na tebe, hmm?" zrudne nad tím. Jeho kávová očka se tročku rozšíří nad návalem překvapení a více pootevře svoje ústa. Dostal jsem ho do kouta, nemá nejmenší tušení, jak na tohle odpovědět, ale ač by se jiný člověk téhle situace obával, já jsem naopak spokojený, že se mi to podařilo. Chytnu jeho ručku v rukavici a přivedu ho do chodby ještě zaraženého z mojí poznámky.

„Pojďme, Hobi nás už bude čekat, musím tě přivést včas, jak jsem slíbil a-..."

„Tak jestli jsem já motýl, tak ty by sis měl říkat květina, Yoongi." Tohle mi sebere dech, zůstanu k němu otočený zády a usměju se pro sebe. Proboha, on mi to vážně vrátil?

Dobré odpoledne <33

Moc moc moc  děkuju za 1K votes, luv youuu <33333

Užívejte dnešek :333