Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~83~

Do mých uší se dostane zvuk motorů aut a tlumené hlasy cizích lidí. Nespokojeně se zavrtím a donutím se zvednout hlavu a otevřít oči, ač mi to jde těžko, když je kolem mě až příliš ostrého slunečního světla. Jsem zmatený, trvá mi, než se pořádně rozkoukám kolem sebe, ale brzy poznám okna svého auta a volant, od kterého jsem se zvedal.

Ještě přivřenýma ospalýma očima hledím ven a nechápavě sleduju kolemjdoucí, kteří míří k velké nemocniční budově hned přes cestu vedle. Podle aut postavených všude kolem mě pochopím, že jsem stále na parkovišti.

„Huh, usnul jsem tady?" zeptám se sám sebe, ale tuhle otázku si nechám bez odpovědi. Zamračeně se podívám do zrcátka přede mnou a prstem si přejedu po vytlačené rýze uprostřed mého čela nejspíš ještě z volantu, na kterém jsem celou noc ležel.

Ani nevím, kolik je vlastně hodin, rychle si po kapsách nahmatám mobil a rozsvítím displej. Je skoro osm ráno, takhle brzy většinou nevstávám, ale v téhle situaci, kdy jsem se vlastně probudil uprostřed nemocničního parkoviště, bych na déle snad ani neusnul. Ještě, když vím důvod, proč tady jsem – Jimin.

Po několikaminutovém vzpamatovávání konečně vylezu z auta a zamířím stejným směrem, jako chodí lidé mířící do nemocnice. Musím Jimina vidět, včera jsem za ním nemohl, jen jsem se dozvěděl nějaké základní informace od jeho bratra, který mě teď nejspíš nenávidí, ale ani se mu nedivím. Opět se mi trochu svírá žaludek nad myšlenkami, že je tohle moje vina.

Prsty si zkusím ještě letmo zahladit rýhu od volantu na mém čele, zatím, co přejdu přechod, abych se dostal na druhou stranu k velké budově. Než ale vůbec dojdu k hlavnímu vchodu, začne mi vibrovat mobil. S povzdechnutím si ho vytáhnu z kapsy a pohlédnu, kdo mi v tuhle hodinu volá, ani mě nepřekvapuje, že je to Namjoon. Včera jsem mu ani nedal vědět, jak to všechno dopadlo, ale teď na to náladu také nemám.

Jednoduše mu to típnu a vejdu do prostorné chodby nemocnice. Nevím, zda bych měl jen tak jít nahoru, i když vím, kde má Jimin pokoj, raději se zastavím u pultu recepce, kde už si mě všimne mladá černovlasá žena.

„Dobrý den, jdu za svým přítelem, Park Jimin, mohl bych-..."

„Promiňte, pane, ale ještě není návštěvní doba, pokud jste jen kamarád, budete muset počkat do dvou hodin odpoledne," obeznámí mě a já zmateně zkontroluju velké hodiny v čele celé chodby.

„Uh, ale... to je až za šest hodin! To nemůžu, musím ho vidět, prosím, nemohl bych tam jít už teď? Jsem jeho přítel, partner... milenec, víte, jak to myslím, moc mi na tom záleží..." začnu doléhat, ale ač jsem trochu ztrácel naději po dlouhém mlčení slečny, nakonec ke mně zvedne zrak a položí na stůl obyčejnou zdravotní modrou roušku.

„Dobře, tak běžte, ale noste tohle tady v nemocnici, obzvlášť u pacienta, když už jdete před návštěvní dobou, alespoň buďte obezřetný, pokoj víte?" rychle přikývnu na souhlas a po nasazení roušky na ústa se ukloním na důkaz vděčnosti, dál už se ale nezdržuju a rychle zamířím k výtahu.

„Páté patro, pokoj sto tři..." šeptnu si tiše pro sebe, abych to náhodou nestačil vypustit z hlavy a ve výtahu stisknu tlačítko. Během pár vteřinek jsem nahoře, kde už není takové rušno, jako je dole v hlavní chodbě a obzvlášť u recepce.

Potáhnu si roušku trochu níž až pod rty a rozhlédnu se po prostoru s několika dveřmi a pár židlemi u stěn. Je tady klid, slyším i svůj vlastní dech, který je trošku splašený ještě z toho spěchání a vlastně i z nedočkavosti. Klapot mých bot se začne rozléhat, když popojdu hlouběji do patra, abych našel pokoj se správným číslem.