Jimin p. o. v.
„Druhá noha," pronese můj starší bratr a já tedy opatrně zvednu svoji levou nohu a položím si ji do Hoseokova klína. Před chvilkou jsem prošel dalším náročným sprchováním, nikdy to není příjemné, když se mi do puchýřů dostává mýdlová voda, i když jsou to mýdla pro mě užitečná, vždycky to pálí.
Hoseok mě teď jako každý večer, a nejen večer, promazává speciálním krémem pro podporu pevnosti mojí pokožky a lepší hojení puchýřů a odřenin.
Opět jsem bez obvazů, vidím tedy na svoje nahé tělo pokryté mnoha červenými skvrnami, puchýře mám opravdu všude, kam se podívám, především tedy na dolních i horních končetinách, ale kvůli mikině, kterou jsem teď často nosil, se mi udělalo další množství na hrudníku i zádech.
Je to pocit, jako bych byl v ohni, není den bez bolesti, ač si na to zvykám už od dětství, nikdy to nejspíš plně nepřijmu. Bratr často říká, že si teď procházím blbým obdobím a zase bude brzy lépe, ale já si to nemyslím, není to jen pubertou, že se mi začíná moje tělo víc a víc hnusit.
„Ahh, další větší puchýř, ten tam máš jak dlouho? Doufám, že bys mi o tom řekl," upozorní mě hnědovlásek a natáhne se k nočnímu stolku pro malou jehličku, kterou mi vždy musí propichovat všechny nafouklé puchýře, aby se mi mohly zahojit a bylo na mé kůži místo pro nové, které vždy na sobě najdu zase další ráno.
„Jo, řekl. Um, všiml jsem si ho až ve sprše..." řeknu jednoduše a zahledím se někam mimo, když už Hoseok namíří jehličku k mému kotníku. Nerad se na to dívám.
„Dobře, tak jde se na obvazování," pousměje se můj bratr a s nohou, jež má položenou ve svém klíně, začne jako první. Puchýře zakryje měkkými polštářky vaty a poté začne obinadlem převazovat, aby byla moje kůže jako v peřince.
„Proč jsi mu to říkal..." odvážím se nakonec začít konverzaci, které jsem se až doteď vyhýbal. Hoseok za mnou přišel hned poté, co odešel jeho tmavovlasý známý, ale já jsem se s ním nechtěl bavit, věděl jsem, že mu to prozradil, raději jsem si pustil hudbu a dělal, že jsem zaneprázdněný.
„Protože tě nechtěl znovu vylekat. Potřeboval o tom vědět, Yoongi sem chodívá často, umíš si představit, jak by to vypadalo, kdyby tě takhle viděl ještě několikrát? Vždyť i tobě jsou ty situace nepříjemné, pro něj taky," odpoví a pustí se do ošetřování druhé nohy. S povzdechnutím sklopím hlavu a nechám svoje ještě mokré vlasy, aby mi překryly obličej.
„Nemám rád, když se o mě někdo baví za mými zády..."
„Jimine, nech toho, víš, že to teď bude příjemnějšího pro oba z vás, už se před ním nebudeš muset schovávat v té hrozné mikině, věř mi, vzal to úplně v pohodě, nemáš důvod se před ním stydět nebo bát, nebo-..." zarazí se a propálí mě svým pohledem, když zvedne zrak k mému obličeji.
„A říkal jsem ti, ať si nekoušeš ten ret..." hlesne a já si uvědomím, že mám opět na jazyku pachuť své krve, jež se mi dere z prokousnutého spodního rtu. S cuknutím si ho rychle olíznu.
„Um, promiň, to ten zlozvyk," vydechnu. Hoseok mi ke rtu přiloží kapesník, jenž si sám u pusy podržím, zatím, co bratr pokračuje v obvazování mých nohou.
„Je to hrozný zlozvyk, pak se divíš, že máš puchýře i tam."
Hoseok mi položí obě dvě nohy na postel a přisedne si blíž ke mně, aby mě úplně stejně mohl ošetřit i na rukách. Odhodím kapesník nasáklý troškou krve na noční stolek a nechám svého bratra, aby mi opatrně uchopil paži a nakrémoval mi rány.
„Au...hyung, moc tlačíš..." postěžuju si sklesle, načeš Hoseok ihned zjemní svoje dotyky a omluvně sklopí zrak.
„Promiň. Takhle je to lepší?" optá se a já jen přikývnu na souhlas, když už ucítím přijatelnější dotyky jeho prstů, které mi roztírají krém po pažích, „další na propíchnutí," šeptne tiše Hoseok a opět si vezme do rukou jehličku. S povzdechnutím odvrátím zrak, v okolí loktů a podloktí se mi dělají nejčastěji, bohužel, i nejvíce bolestivé.
„Nechci, aby na mě civěl..." šeptnu opět. Myslím, že bratr pochopil, o čem opět mluvím.
„Ahh, Jiminie, nebude na tebe civět. Proč by na tebe Yoongi civěl? Teď už to ví, takže před ním choď klidně jen v tričku, ho to už nebude nijak zajímat, dobře?" bohužel, nemám s tímhle nejlepší zkušenosti, ale ten hnědovlásek opravdu nevypadá nějak špatně, naopak, nejspíš bych se s ním dokázal dát i do řeči, ale to bych nesměl mít zatemněnou mysl jen tou špatnou minulostí.
„Hmm," zmůžu se jen na tenhle zvuk. Hoseok konečně dokončí i moje ruce, ještě mi nalepí pár náplastí na větší puchýře v okolí ramen, břicha a lopatek. Nakonec ještě chytne po lahvičce s mými antibiotiky a natáhne správné množství do dávkovací stříkačky.
Tohle zažívám také denně. Neustálé polykání všemožných léků, stejně je to zbytečné, moje nemoc se nikdy nevyléčí, tohle všechno je jen pro zkvalitnění mého života, abych se vůbec dožil pěkného věku, ale podle doktorů u mě nemají obavy, nemám tu nejhorší formu a pokud něco závažného nechytnu, mohl bych žít úplně normálně a dlouze.
Bohužel, stačí, aby se mi do otevřených ran dostala nějaká vážnější infekce a je se mnou konec. Moje imunita je hodně špatná už od narození, opět je na vině tahle choroba, i když beru všemožné doplňky, nikdy nebudu plně schopen se vyhrabat z nějakých dalších komplikací.
Asi proto moje rodina tolik dbá na dodržování všech podmínek pro můj život a pečlivě mě ošetřují už odmalička.
„Tady, ještě tohle," šeptne a začne mi na lžičce drtit tabletku na zvýšení imunity. Vždycky se snaží, aby to rozdrtil na ten nejjemnější prášek, neboť mi sebemenší ostřejší kousek může uškodit v jícnu. Opět bych nebyl schopen skrz puchýře spolknout ani obyčejnou vodu. Takových případů už bylo v mém životě hodně.
„Tak jo, to je asi všechno, kdyby se něco v noci dělo, mám otevřené dveře, jako vždycky, kdykoliv přijď nebo zavolej, jsem k dispozici," ujistí mě hnědovlásek a pomůže mi se uvelebit do měkkých peřin. Opatrně mě přikryje přikrývkou a líbne na čelo jemným polibkem.
„Díky, Hobi-hyung, jako vždycky," usměju se na něj.
„Nechápu, proč mi pokaždé děkuješ, ale dobře," zasměje se. Možná to tolik nechápe, ale já mu dlužím opravdu vděk, každý den dělá maximum proto, abych se nakonec opět dostal v pořádku do postele.
„Heh, to nemusíš chápat."
„Mm, dobře. Dobrou noc, motýlku," jen lehce se pousměju nad známou přezdívkou, ač jsem to jako malý kluk miloval, teď je mi z toho spíš smutno, ale zároveň to beru jako součást sebe a pokaždé si díky tomu vzpomenu na jaksi bezstarostné dětství. Bezstarostné pro mě bylo, protože jsem byl nechápavý, to ostatní se mnou měli starosti, ale já to tehdy neviděl. A bylo to krásné.
„Dobrou, Hobi, mm, a víš co? Nebudu se před tím Yoongim teda schovávat..." vydám ještě rychle ze sebe, než Hoseok odejde z pokoje. Naštěstí se ještě zastaví a s pyšným úsměvem si pro sebe pokývá hlavou.
„Ani nevíš, jak jsem za to rád, Jiminie."
Další kapitolkaa, nezapomněla jseem <33
Dneska mám vcelku hodně dobrou náladu, vlastně mám ji dobrou od doby, co už nemám distanční výuku, protože to byla katastrofa, někdo říká, že je to časově výhodnější, ale pro mě je to teda naopak, časově je to pro mě výhodnější ve škole, potom po škole někde být a na večer jet domů, ne jak doma, kdy jsem si všechno musela nějak rozplánovat, pořád jen na počítači, nonstop...nah :Dd
Ale za chvíli díky bohu prázdniny, zase si víc užiju ten venek <33
Užívejte víkend <33
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
