Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~55~

Jimin p. o. v.

Se zívnutím a protáhnutím v pažích se přetočím na druhý bok a rukou zašmátrám vedle sebe s domněnkou, že nahmatám Yoongiho, ale místo toho nahmatám jen prázdnou polovinu matrace. Otevřu tedy oči a ujistím se, že jsem tady skutečně sám. A opravdu jsem. Trochu nad tím posmutním, doufal jsem, že se probudím první, a ještě ho zastihnu. Teď budu muset jít nejspíš do obýváku a upozornit na sebe.

S dalším zívnutím se pomalu posadím, trochu syknu, když ucítím, jak se moje tričko odlepilo z pokožky na mých zádech a slouplo s sebou trochu mé kůže. Nesnáším, když se tohle stane, vždycky se mi přes noc vytvoří na těle další oděrka, ke které se mi přilepí oblečení a potom ráno trpím, jak se mi to strhává, ale nic s tím nenadělám, i kdybych spal bez trička, to stejné se mi stane s povlečením nebo prostěradlem.

S povzdechnutím se rozhlédnu okolo sebe, ložnicí už je rozlezlé slunce a hodiny na zdi ukazují skoro devět hodin ráno.

Opatrně se vysoukám z postele, jen co došlápnu na zem a narovnám se, odmotá se mi kousek obinadla z nohy a jeho konec mi dopadne k chodidlům. Protočím nad tím očima a chytnu po tenké dece, ve které jsem byl včera zabalený, když jsem přišel k Yoongimu na balkón, i teď ji přes sebe přehodím.

Musím se, ale pousmát nad vzpomínkou ze včerejšího večera. To, co mi Yoongi řekl, když si myslel, že už spím, taky jeho chování na balkóně a poté, jak mě odnesl až do postele...je mi s ním strašně krásně a když udělá nějakou takovou roztomilou věc, cítím se ještě líp.

S úsměvem se vydám k pootevřeným dveřím a vejdu do chodby. Z obýváku se linou hlasy Yoongiho i jeho brášky, a vlastně ještě jeden hlas, který zatím nepoznávám, ale vím o tom, že si sem Jungkook někoho přivedl, nejspíš je to právě on.

No, to mi trošku sebere odvahu, nejraději bych jen zavolal na Yoongiho, aby za mnou přišel, nechci se tam z ničeho nic ukázat, všechny pohledy půjdou na mě, včetně toho neznámého člověka.

„No tak, Jimine, to zvládneš, jen tam nakoukneš..." šeptnu si potichu a tichým našlapováním dojdu až ke dveřím od obýváku. I ty jsou lehce pootevřené, proto do nich trochu zatlačím a nahlédnu do místnosti. Všichni tři sedí na sedačce a snídají, Yoongi je naštěstí nejblíž ke dveřím, vedle něj Jungkook a těsně u něj nějaký hnědovlásek s brýlemi.

„Ehm...Y-Yoongi?" upozorním na sebe stydlivě a rozpačitě se trochu víc schovám do deky, když ke mně vzhlédne nejen Yoongi, ale i ten mládenec, jenž je mi povědomý.

„Oh, už jsi vzhůru?" usměje se a vstane z gauče, „mohl jsi jen zavolat, přišel bych." Vím moc dobře, že by byl ochotný přijít, ale volat na něj mi přišlo hloupé, obzvlášť, když tady není sám. Z obýváku přijde do chodby za mnou a zavře za sebou dveře.

„Jak ses vyspal?" optá se mě mile a já se nad tou otázkou opět trochu rozzářím. Miluju, když se o mě někdo takhle zajímá a Yoongi to v poslední době dělá neustále.

„Moc dobře, hlavně...po tom včerejším večeru," přiznám se začervenalými tvářemi, neboť jsem si prvně nebyl jistý, jestli na to znovu upozorňovat. Pro něj to byl možná zcela obyčejný večer, protože už jsem stačil poznat, jak blízký vztah má se svým bratrem a tohle mají jistě na denním pořádku. Pro mě to ale ta obyčejné není.

„Heh, to jsem rád. Mm, mimochodem, slíbil jsem, že tě dneska vezmu do té pekárny. Co kdybychom tam zašli už teď ráno? Mohl by ses tam nasnídat a strávit tam můžeme čas až do oběda," nad tím mi zajiskří v očích, zní to dokonale, chtěl bych takové pěkné ráno v pekárně, proto s tímhle okamžitě souhlasím.