Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~32~

Zastavím autem před pletivem obehnaným kolem nižšího ovšem širokého bílého domu, jenž patří sestře Namjoonova partnera. Nikdy jsem tady nebyl, neměl jsem důvod, ale když jsem si volal s Joonem, zda bych s ním mohl mluvit, napsal mi tuhle adresu a ať prý pro něj sjedu, když už jsem v tom autě.

Vedle je pootevřená větší brána pro auta, tudy taky vejdu na pozemek a zastavím se před dveřmi, stačilo jednou zazvonit na menší knoflíkový zvonek a už zaslechnu, jak se dveře pomalu otvírají. Doufal jsem, že se hned střetnu s pohledem už nachystaného Namjoona, ale místo něj se na mě usměje jeho vozíčková polovina.

„Kdopak nám to sem zavítal," zakření se, nad tím protočím očima a máchnu paží směrem k vnitřku.

„Namjoon o mně ví, jde už?"

„Mm, ani se mě nezeptáš, jestli si ho můžeš půjčit?" pozvedne obočí, vím, že to nemyslel vážně, přesto mi to nepřišlo vtipné, nejspíš nemám stejný humor, jako má on. Povzdechnu si a odstoupím dál od dveří.

„Počkám na něj, řekni mu, že už jsem tady," Jin mi na tohle neodpoví, se svým vozíčkem se rozjede dál do domu a ztratí se mi z očí. Otočím se směrem ke svému autu za pletivem, přijde mi, že už není takové horko, mám takový pocit, že bude pršet, ale to já jedině přivítám.
Mám rád déšť, voní po něm okolí a nejlépe se při něm spí, pročistí vzduch a hned se člověk cítí víc svěží.

„Promiň za čekání," ozve se za mnou konečně hlas, který jsem tolik očekával. Pousměju se a máchnu rukou, abych naznačil, že mi to nijak nevadilo. Vůbec mi nevadí čekat, spíše se střetnout s někým, s kým jsem to neplánoval, jako je třeba někdo na kolech.

„V pohodě, kam chceš zajet? Někde, kde se dobře komunikuje," řeknu, když společně nasedneme do auta, já za volant a Namjoon na místo spolujezdce. Připoutá se, přitom vydechne přebytek vzduchu a zapřemýšlí se.

„Ehmmm, můžeme třeba do parku, tam je asi na povídání nejlepší prostor," s tím musím souhlasit, hlavně je tam chládek a klid. S kývnutím tedy vyjedu směrem k určenému místu.

***

„Jungkook je sám doma?" optá se mě po chvilce šedovlásek, co procházíme po pěší cestičce ve zdejším parku. Je tady úžasný vzduch a tomu napomáhá i brzké deštivo, nad námi už se to mračí a atmosféra kolem je nasáklá tou stejnou vůní, jako bývá poté, co zaprší.

„Ne, někde trajdá, myslím, že vytáhl ven toho klučinu, kterého učím na klavír," Namjoon se ke mně nahne a pozvednutím obočí naznačí, že by rád věděl detaily, neboť je mu tahle zpráva novinkou.

„Tak klučina?"

„No jo, prvně to vypadalo, že ho Kook brzo vynese v zubech, ale stačil, aby s ním byl jeden den trochu déle a náhle se to přehouplo, ještě se přede mnou nad ním úplně rozplýval, člověk si i řekne, jak je tohle vůbec možné."

Můj společník to odkývne hlavou, nejspíš tomu rozumí, on je hodně inteligentní člověk, dá se s ním rozebírat jakékoliv téma, aniž bych se obával nějaké špatné reakce, anebo snad hádky. Vždycky byl takový, a to jsem na něm nejvíce obdivoval.

„To víš, že to je možné, člověk mnohdy neví, co má před sebou a jak mu to dojde, je konec, všechno se otočí vzhůru nohama, někdy k lepšímu, jindy k horšímu. Ale říká se, že člověka, jenž tě nejvíc štve, ve skutečnosti nejvíce miluješ," zamyslím se nad tím a možná by to v tomhle případě dávalo i smysl. Ale ne vždy tomu tak je.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o Jiminovi, Joone," vydechnu konečně při příležitosti a vysoký mladík ke mně stočí zvědavý pohled, „dneska jsem ho vezl k lékaři, nenastoupil na autobus, ale...to je asi vedlejší informace. Každopádně, musel jsem ho utěšit, hodně brečel a já jsem se v tu chvíli cítil, že jsem vlastně teď jeho největší podpora a snažil jsem se mu to i dokázat."